Hlavní navigace

Názor vytvořený předem a další způsoby, kterými se mýlíme

Tomáš Novák

Mýlit se je lidské, ale co s tím? „Errare, humanum est,“ děl Seneca. Podobně Démosthenés: „V ničem se nemýlit, toť vlastnost bohů.“ Proč se my lidé vlastně tak často mýlíme?

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Předchozí tvrzení poměry na Olympu idealizuje. Z plebejských pramenů namátkou nelze pominout Ezopovy bajky staré 2500 let. Z nich plyne poučení: Omyl nelze nikdy vyloučit, poznání bývá zkreslené, ledacos si namlouváme a pak chybujeme.

Velké mýlky „věku rozumu“

Moderní svět spíše než z antiky vyrůstá z „věku rozumu“ zvaného osvícenství (17.–18. století). Jeho koryfejové mimo jiné řešili problém slučitelnosti lidského osobního mikrosvěta a světa kolem nás – makrosvěta. Slova jako rozum, vzdělanost, lidské právo nabývala na důležitosti.

Občas se osvícencům – do jinak brilantního uvažování – vloudila chybička. Třeba v postoji k lidem nápadným, od okolí se odlišujícím. Nejen dodnes populární markýz de Sade by mohl vyprávět. Duševně nemocní, ale i nápadnější podivíni, homosexuálové, ba i rozliční blouznivci byli – pokud to šlo – odklizeni do zdánlivě léčebných ústavů. Tyhle „nemocnice“ si co do režimu nezadaly s káznicí. Ideálem bylo, aby se nad odlišností „zavřela voda“. Neměla rušit ani provokovat.

Již tehdy by bylo možno hovořit o určité formě vyrovnávání se s jevem zvaným kognitivní disonance.

Nechceme být v rozporu. I za cenu omylu

Kognitivní disonance je dle definice stav mysli, který vzniká rozporem například mezi dvěma postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci. Zjednodušeně řečeno: Když si dva postoje, způsoby jednání, hodnoty, životní styly protiřečí – nejsou slučitelné – je to pro osobu, jež je rozporu vystavena, značný stres. Ten mj. mívá psychosomatické následky. Postižený má proto nevědomou tendenci rozpor odstranit, „nevidět, neslyšet“, a to i za cenu omylu.

Výsledkem může být, že „slyšíme jen to, co chceme slyšet“.

Pravda namáhá a bolí

Účelová (tzv. provozní) hluchota a slepota chrání náš organismus před námahou a trápením, neb „pravda bolí“.

Přehlížet lze maličkosti, ale i velké tragédie. Na jedné straně nepořádek a třeba relativní zbytečnost vlastní práce na daném postu. Na straně druhé namátkou „nevědět“ nic o gulagu či jiných koncentračních táborech. O represích zaměřených proti skupinám lidí. Patří sem umění nevšimnout si týraného člověka nebo zvířete. Jsme schopni vymyslet málem cokoliv, abychom sami před sebou i před druhými obstáli a udrželi si (jak se druhdy říkávalo) klid pro práci.

Citujme významného sociálního psychologa Leona Festingera: „Lidé nejsou bytosti racionální, ale racionalizující. Jinými slovy, mnohdy místo toho, abychom se řídili rozumem, hledáme rádoby rozumné vysvětlení nerozumného.“

I v našich postmoderních časech platí: snadnější je něco si odůvodnit než něco udělat.

Způsoby, kterými se mýlíme

Nabídka iracionalit v sebehodnocení i v hodnocení druhých osob a situací je obsáhlá. Namátkou:

Soukromá teorie osobnosti

Sebe i druhé hodnotíme dle předem a obvykle podle dávno vytvořených, objektivně nepodložených a neměnných schémat.

Chyba četnosti

Tendence přeceňovat časté projevy posuzovaného jedince a podceňovat u něj jevy méně časté, jež mohou mít zásadní vliv. Jsem OK, neb se starám o rodinu. To, že se občas opiji (hrubě některému z blízkých vynadám atd.), je výjimečná maličkost.

Efekt novosti

Co je nové, to je zajímavé a využitelné. Staršími, třeba i podstatnějšími záležitostmi se nezabýváme. Klasik dí: „Čo bolo, to bolo!“

Efekt shovívavosti a efekt přísnosti

Efekt shovívavosti (neuvědomované nadhodnocování lidí, k nimž máme pozitivní vztah) a jeho zrcadlový opak, efekt přísnosti (neuvědomované podhodnocování lidí, k nimž máme negativní vztah). Máte-li se rádi přímo narcistně, pak v sebehodnocení využíváte první z dvojice efektů. Nejste-li sami se sebou spokojeni, zbývá pro vás ten druhý.

Efekt nápadnosti

Podněty, situace, osoby odlišující se od běžné rutiny a standardního (sebe)obrazu přitahují větší pozornost než to, co jsme zažili mnohokrát, byť to je třeba velmi důležité.

Efekt apriorního záměru

Na náhodu nehrajeme. V chování druhých lidí vidíme především záměr. Obvykle spíše horší než lepší. Na samé hranici psychické patologie bývá sblížený efekt vztahovačnosti, viz dále.

Efekt vztahovačnosti

Předem očekáváme negativní chování vůči sobě. K tomu ovšem nutno citovat bonmot Woody Allena: „To, že jste paranoidní (tj. vztahovačný), ještě neznamená, že po vás nejdou.“

Tendence potvrdit vlastní předpoklady

Pozornost věnujeme a více se zabýváme těmi úseky reality, které odpovídají našim již předem vytvořeným předpokladům. Ilustrativní v této souvislosti jsou dva následující efekty:

Pygmalionský a Golemův efekt

Chování druhých lidí vnímáme i ovlivňujeme dle od nich očekávaného chování. Percepční zpracování je ovlivněno „subjektivním filtrem“ předchozích zkušeností, motivací, postojem, aktuálním stavem. Proto je percepce individuální (každý člověk může vnímat danou situaci odlišně).

Já nic, já muzikant

Mýlíme se také, když si vytváříme chybné či nepřesné atribuce, děláme atribuční chyby. Atribuce znamená připisování příčin dění kolem nás vlastnímu chování i chování ostatních lidí.

Příčinu vlastního chování připisujeme mylně chování druhých lidí nebo na nás nezávisejících okolnostech. Píseň to vystihuje veršem: „Já za to nemohu, dala přes mne nohu…“

Základní atribuční chyba

Přeceňujeme význam rysů a dispozic jak u sebe, tak eventuálně i u druhých. Opačně v této oblasti působí podceňování situací a vnějších okolností.

Na závěr ještě dvě z přímo racionalizačních atribučních perel:

Sebeochranná atribuce

Úspěchy přisuzujeme sobě, neúspěchy okolnostem podmínkám. Postup lze využít i v rámci genetických zákonů platných v konfliktní rodině: „Dobré vlastnosti dědí děti po mně. Špatné po tobě.“

Egocentrická atribuční tendence

Při společné práci s jinými lidmi máme tendenci přisuzovat si podstatnou zásluhu na eventuálním úspěchu.

Mýliti se je vskutku lidské, leč „ve všem musí být míra a určité meze“, což konstatoval již starořímský básník Horatius v díle Satiry začínajícím otázkou: „Čím to je, že nikdo s osudem svým spokojen není…“

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).