Chápu, že je v zájmu pacienta aby byl dárce zdravý a byla tak větší šance na plnohodnotný život. U darování krve apod., kde existuje velké množství dárců, dává smysl vyžadovat příšná pravidla. Ale proč i v případě kostní dřeně nebo jiných orgánů, kde se polovina pacientů vhodného dárce nedočká?
Při záchraně života u nehod apod. se na dlouhodobé následky moc nehledí. Klidně vám zlomí žebra nebo vyrazí zuby, protože priorita je přežít. Proč není něco podobného i v případě kostní dřeně? Mít v registru dvě kategorie dárců - první jsou zdraví mladí lidé, s jejichž kostní dření máte vyhlídky dobré. V té druhé jsou lidé starší, lidé trvale na antidepresivách, lidé s epilepsií atd. Jejich kostní dřeň není prvotřídní kvality, ale ani by vás neměla zabít.
Pokud se nedaří najít dárce z první kategorie, tak se lékař může rozdhodnout, zda nesáhnout i po té druhé kategorii. I ta by měla být lepší volba, než smrt.