Hlavní navigace

Hysterie je široká škatulka pro dnes již jinak diagnostikované potíže. Spojovala se i se sexuální frustrací

20. 7. 2022

Sdílet

 Autor: Výřez z obrazu André Brouilleta, podle licence: Public Domain
Hysterie byla odjakživa spojována se ženami. Také s různými emotivními a afektivními výbuchy, typickými hysteráky projevujícími se nekontrolovatelným pláčem, křikem či smíchem. Do škatulky hysterie se ale kdysi řadilo kdeco, především různé nervové poruchy projevující se obrnou či křečemi, třeba i epilepsie nebo tetanie.

Nešlo jen o přechodné výbuchy emocí v reakci na vnější podráždění. Jak hysterii popsal lékař Jan Šimsa v době před sto lety, kdy byla považována za běžné chronické onemocnění? Jak se projevoval takový hysterický záchvat a jak se tehdy hysterie léčila?

Jak se projevovala hysterie v době před sto lety

Hysterie byla ve své době považována za chronickou nervovou chorobu. Náchylné k ní byly osoby, které měly příliš citlivou a dráždivou nervovou soustavu, což se projevovalo různými způsoby. Mohlo jít jak o silné projevy emocí, tak také tělesné projevy, například to byly křeče, mdloby, ochrnutí, bolesti všeho druhu, ztráta hlasu, zvracení, neschopnost přijímat potravu, pláč, nekontrolovatelný smích, ztráta vlastní vůle, rychlá změna nálad a podobně. Nejednalo se vždy o pouhou simulaci za účelem získání pozornosti, ale projevy byly skutečné a trvaly delší dobu.

Francouzský lékař a zakladatel psychiatrie Philippe Pinel stál u zrodu reformy péče o duševně choré. Zjistil, že lidé v ústavech žijí v nevyhovujících podmínkách, s pouty na rukou.

Francouzský lékař a zakladatel psychiatrie Philippe Pinel stál u zrodu reformy péče o duševně choré. Zjistil, že lidé v ústavech žijí v nevyhovujících podmínkách, s pouty na rukou.

Autor: on Wikipedia.org / Tony Robert-Fleury, podle licence: Public domain

Z fyzických příznaků se hysterie projevovala i jako bolesti různých částí těla, křeče nebo obrny a ochrnutí, necitlivost jedné poloviny těla. Hysterické záchvaty se rozdělovaly na malé a velké, někdy připomínaly dnes známou tetanii nebo epilepsii. Mezi hysterické projevy se řadily i mdloby, strnulost, mrákoty, závratě nebo silné duševní pohnutí s celkovým zhroucením doprovázené silnými emocemi a někdy i halucinacemi.

Mezi hysterii patřila třeba i náměsíčnost, ztráty paměti, tělesná strnulost, která se ověřovala píchnutím špendlíku do kůže, přičemž pacient vůbec nic necítil. Dále též krátké záchvaty s halucinacemi, kdy hysterik vypovídal, že viděl například „mrtvoly, hroby, oběšence, anděly“ a podobně, jak uvádí psychiatr Jan Šimsa ve svém pojednání o nervových a duševních chorobách v knize Přírodní léčba a domácí lékař vydané před sto lety.

Kdo byl hysterií nejvíce ohrožen?

Doktor Šimsa vysvětluje, že hysterie byla dříve spojována výhradně se ženami, u nichž se předpokládalo, že původcem hysterie jsou choroby dělohy, neukojené pohlavní touhy a ženské orgány, které se bohužel také z těchto důvodů ženám běžně odstraňovaly. Zjistilo se však, že hysterie se může objevovat i u mužů.

Galerie: Dějiny šílenství

Šimsa poukazuje na další mýtus ohledně hysterie: prý byla dříve přisuzována lidem z bohatších tříd a příčinou byla přepjatost a zchoulostivělost, což těžce pracující chudý lid v podstatě neznal. Uvádí ale vše na pravou míru a píše, že hysterií může trpět úplně každý: žena, muž, dítě, lidé z dělnických tříd i z těch bohatších vrstev.

Příčinou hysterie mohl být i pád z velocipedu

Příčiny hysterie pak byly různé. Doktor Šimsa sází hlavně na dědičnost a zděděnou citlivou nervovou soustavu a dráždivou povahu. Nezapomíná ani na dlouhodobé duševní útrapy: „ústrky, příkoří, zklamané naděje, zhrzenou lásku, rodinná neštěstí, ztráty majetku“, které mohly způsobit propuknutí hysterie a nervových chorob.

Hysterie se prý častěji objevovala u osob trpících záněty nervů, vysycháním míchy, neurastenií, padoucnicí či slabomyslností, u žen pak skutečně hrály roli nemoci ženských orgánů, například „záněty dělohy a vaječníků nebo bělotok“, přičemž tyto ženy prý byly nervózní a nešťastné v manželství. Dalšími příčinami hysterie byly práce s jedy a chemickými látkami, třeba rtutí, olovem, ale i nadměrné užívání alkoholu a tabáku či morfia.

Vodní masáž coby léčba hysterie (kolem roku 1860)

Vodní masáž coby léčba hysterie (kolem roku 1860)

Autor: on Wikipedia.org, podle licence: Public domain

U dětí byla důležitou prevencí vzniku hysterie správná výchova, žádné rozmazlování a uměřená pohlavní výchova, aby nedocházelo k pohlavnímu dráždění a sebeprznění. Děti se neměly strašit a rozčilovat, nesmělo se u nich vzbuzovat náboženské blouznění nebo podporovat pohlavní zvrácenost. Hysterie prý nejčastěji vznikala mezi 13. až 20. rokem, později už v menší míře.

Šimsa uvádí, že hysterie může vzniknout náhle po nějakém úrazu či úleku, například prý „po nepatrném poranění při srážce vlaku, vypuknutí požáru, pádem z velocipedu, kousnutím psa nebo koně, po hádce nebo výprasku, po přestálém zemětřesení nebo po úderu blesku“. Asi bychom dnes věděli, jakým slovem pojem hysterie v souvislosti s takovými zážitky nahradit. Ale doktor Šimsa nezapomíná ani na pojmenování hysterie traumatická.

Hysterie jako následek spiritistické seance či hypnózy

Hysterie mohla vzniknout u citlivějších žen i jako následek zpackané hypnózy nebo spiritistické seance, kterých se na počátku 20. století provádělo bezpočet. Doktor Šimsa uvádí, že hysterické ženy jsou velmi hypnabilní a snadno ovlivnitelné. „Umění černokněžnická“ jim mohou velmi uškodit. Na druhou stranu hypnóza a sugesce též mohou v odstranění hysterie pomoci.

Zmiňuje i typickou hysterickou posedlost u žen v klášterech, která byla přirovnávána k posedlosti ďáblem. Proto také ve středověku spousta hysterických žen skončila na hranici. Hysterie se prý šíří jako nákaza mezi další lidi, zřejmě měl doktor Šimsa na mysli davovou psychózu. Píše například, že: „Děti ve škole se nakazily jeden od druhého a dostávaly křeče škubavé, tančily, skákaly, bečely tak, že musila býti škola na dlouho zavřena, aby se neviděly.“

Hysterie rovná se zvýšený sebecit a sobectví

Hysterická duševní povaha se vyznačovala „nestálostí, protivami, dráždivostí, výstředností a zvýšeným sebecitem,“ píše Šimsa. „Hysterické osoby se lehce nadchnou pro některé myšlenky národní, dobročinné, náboženské a vůbec pro vše, co je nové, velké, časové a na čas zajímavé, ale při žádném jednání nejsou důsledné a vytrvalé. Jejich zápal a energie brzy ochabne,“ vysvětluje. Též mají umělecké sklony, jsou pyšné a snaží se o to, aby se o nich mluvilo a na ně se upozorňovalo. Často přehánějí a něco předstírají, tedy se objevuje simulace.

Hysterická žena je prý „kříž pro každou domácnost“. „Pro svoji osobu vyžaduje největších ohledů, je sobecká do krajnosti a sama nemá pro nikoho žádných ohledů, ona musí stále poroučeti a nikdo jí nic dobře neudělá. Tyranizuje muže, přátele a služebnictvo až k uzoufání,“ píše prvorepublikový psychiatr. 

Léčba hysterie: sňatkem se hysterická dívka neuzdraví

K hysterii u žen patřil i nadměrný pohlavní pud a zvýšená pohlavní dráždivost, kdy extrémně vzrušené ženy prahly po sexuálním uspokojení, kterého se jim pochopitelně nedostávalo. Právě z tohoto důvodu se kdysi uchylovalo k léčbě hysterie vaginální masáží, kterou prováděl lékař nebo porodní bába, později i vynalezený vibrátor.

Galerie: Historie hysterie

Možnosti léčby, které uvádí doktor Šimsa, jsou ale vcelku rozumné. Doporučuje sanatorium, změnu stravy, pohyb na čerstvém vzduchu, vodoléčbu, elektroléčbu, koupele, otužování a masáže. Žádné léky nenabízí a varuje před šarlatány, kteří spoléhají na čertovo lejno (asa foetida), pilulky z chleba a cukru či bobrovinu. Uvádí, že pacientovi je třeba naslouchat, zvednout mu sebevědomí a nabídnout mu motivaci a podporu. Těžké případy ale odkazuje do léčebny pro duševně choré na samotku.

Hysterické dívky se prý sňatkem neuzdraví, naopak by tento sňatek „učinil celé potomstvo nešťastným“. Dále apeluje na důkladnou výchovu dětí, které se nemají strašit peklem ani vést k nadměrnému pobožnému chování. Je třeba u nich krotit vášně, dbát na zdravou výživu, a především děti nerozmazlovat. U každého hysterického pacienta je též třeba „vniknouti do duše a seznati její bolestné rány…“

Autor článku

Externí redaktorka a copywriterka píšící pro webové i tištěné magazíny. Zaměřuje se na oblast zdraví, historie medicíny, psychologie, filozofie, etikoterapie a alternativní medicíny.