„Navážíte se“, paní redaktorko, poměrně nekompromisně ve svém článku do prof. Höschla, který, ač není dětská psychiatrie jeho specializací (to několikrát zdůrazňujete), vyjádřil jen svůj názor na přístup k problémovým dětem (s kterým souhlasím).
Co právě Vás opravňuje pasovat se do role arbitra v této záležitosti (což v článku činíte)??
Podobným stylem (s osobním nadhledem „odborníka“) píšete i své další články z oblasti zdravovědy.
Když označit dítě dysporuchou nebo psychickou anomálií je skvělý jib. Psychologové mají jisté prachy a dítě do jistého věku "aliby". Bohužel je to špatný krok pro vývoj samotného dítěte, z 90 % jde opravdu o lenost rodiče v důslednosti. Doplatí a už začíná doplácet na to společnost, současná generace mladých 18-23 jsou mistři výmluv a neskuteční alibisté...
Žádná zodpovědnost, zdravá ambicióznost, pokora...nic...
Samozřejmě nezapomínám na těch zbylých 10% kteří opravdu poruchu mají...a respektuju to...Obcas zaslouženě na zadek nikdy nikomu neublížilo...
Moc děkuji paní redaktorce, že zde napsala ukázkový článek, jak nedělat novinařinu. Nejdříve zpochybnit odbornost člověka, který je v oboru vystudován, posléze prezentovat své vlastní názory (Na žurnalistice nás přeci naučí vše, že?), případně citovat anonymní odborníky. Opravdu profesionální novinařina, jen, co je pravda. Z mého pohledu (Mám v oboru stejné vzdělání jako paní redaktorka) má pan Hoshl naprostou pravdu. Pokud si ale chceme vychovat generaci snowflakes, která bude shazovat své problémy na okolí, bude se bát použít násilí i v případě sebeobrany a pro všechny své neúspěchy bude pouze hledat výmluvy a ne chyby v sobě, je cesta nastavená paní redaktorkou opravdu ideální. Pak se ale nedivte, až mé vlastní děti tuto generaci naprosto přejedou...
Krásný článek, jak se zapojit do wokešílenství: přestože nemá autorka, zdá se, povědomí o tomto oboru, nebrání ji to šmahem odmítnout vše, co renomovaný psychiatr vyřkne. Na svou podporu si přizve "odborníky" z celého světa, a emotivními, nic neříkajícími, výkřiky o "chytrých" spolužácích nás chce mermomocí přesvědčit, že inkluzivní školství, které devastuje tento národ, je skvělá věc. Nějak paní Hlasatelka Lži a Nenávisti (pardon - pravdy a lásky) pozapomenula, že z idiota myslitele neuděláte tím, že mu vyběháte semestr na VŠE nebo 1.MF UK s asistentem...
Pro snazší pochopení malé přirovnání: Když do pytle zdravých jablek hodíte jedno nahnilé, stane se:
1. nahnilé jablko se "uzdraví",
2. nic se nestane,
3. začnout hnít i další jablka...
To je v kostce popsaný problém našeho školství a zločinné inkluze, za kterou by měli být odpovědní lidé souzeni.
Jinak by si měla autorka dohledat zajímavý experiment novinářů a lékařů, kteří "objevitele" ADHD konfrontovali s jeho diagnosou: v pečlivě vybrané skupině lékařsky diagnostikovaných dětí mezi 15-20 lety a zcela zdravých, která byla ještě rozdělena na předstírající a jen neklidnou část, byly výsledky 52% správných diagnos :48% nesprávných; kdyby losoval z klobouku, vyšlo by to na stejno... (bohužel si již nepamatuji jména, ale na YT to bylo cca už před 15 lety)
Vtipné, jak někdo, kdo k tomu nemá vzdělání, kritizuje názory odborníka, protože nevyhovují jeho pohledu na svět.
V létě jsem asi hodinu mluvil s bývalým učitelem svého syna a ten říkal, že je to tragédie, že má v 7. třídě 23 dětí a z toho 20! má nějaký papír na úlevy. Že je nesmí zkoušet u tabule, pže z toho mají trauma, nesmí jim dát ani pětiminutovku bez předchozího ohlášení, protože jsou z toho ve stresu a spoustu dalších zajímavých věcí. Zakončil to tím, že po 20 letech si nechal zkrátit úvazek a šel podnikat, protože už ho to nebaví.
Zrovna co se týká fyzických trestů má ovšem pravdu. Už proto, že jednu z prvních věcí, co je třeba dítě naučit je, že v reálném životě ho nebude nikdo hodiny přesvědčovat. Že si něco buď rychle a efektivně obhájí nebo se hned přizpůsobí nebo dostane nějakým způsobem přes hubu (i když ne nutně fyzicky).
A přesně tohle je to, co mnoha dnešním dětem -- proč asi -- chybí.
Je mi skoro 50 let. Děti s problémy byly i za nás. Jsem jedno z nich. Mockrát jsem musel přepisovat sešity, písanky byly katastrofa. Na střední mě alespoň přeučili na tiskací písmo, což sice nebyl žádný zázrak, ale už jsem to po sobě alespoň přečetl. Nedokážu se dvakrát stejně podepsat. Bez linek nebo čtverečků v sešitě jsem generoval módní vlny a i s nimi to vypadalo, že každý řádek psal někdo jiný.
Musel jsem se snažit a pracovat na tom. Být dítětem dnes, tak dostanu titul "dysgrafik" a ve škole úlevy.
Podobné věci vidím u dětí a vnoučat přátel. Zatímco za nás porucha znamenala nutnost na tom pracovat a dřít víc, než jiní, tak dnes porucha znamená úlevy. Tedy jen ve škole. V zaměstnání pak úlevy už nejsou a mladí lidé tak musí dohnat vše, co díky úlevám propásli, nebo skončit na "jednodušších" pozicích. V uvozovkách proto, že to obvykle jsou těžší práce za horší peníze. Ale co s člověkem, který má problém chápat email nebo nedokáže ani napočítat do desíti?
Je paradox, že když má dítě poruchy pohybové aparátu, tak se s ním rehabilituje a cvičí. Lékaři z Klimkovic by mohli vyprávět, jak jim kolikrát děti bolestí pláčou, ale že je to prostě nutné k tomu, aby jim pak bylo lépe. Ale jak má někdo nějakou poruchu soustředění nebo učení, tak se mu dá akorát papír a hotovo. Hlavně aby se nestresovalo.
Tahle změna chování, která defakto znamená "hodit děti s problémy přes palubu a ať pak stráví život na pracáku nebo v chráněné dílně", mi brání v tom být dostatečně objektivní. Osobně se mi chce přiklonit k názoru pana doktora, byť se tedy s autorkou shodnu na tom, že místy už to bylo hodně cynické.
S drobnou výhradou a to:
"Když ty děti trápíte dlouhým mlčením, zákazy vycházení po týdny ..."
Myslím, že to docela trefně vyjádřil tuším že Adam Gebrian v jednom svém videu na YT.
"Pro mě byl největší trest, když jsem nesměl jít vet. Pro mé děti je největší trest, když musí jít ven"
Já mám pod okny základku a vidím ty davy děcek, co tam chodí, ale už je pak odpoledne nevidím pobíhat mezi domy, jak bývalo zvykem.