Hlavní navigace

Názory k článku Syndrom vyhoření je nemoc seriózních pracovníků

  • 9. 12. 2019 15:01

    bez přezdívky

    Znám to velmi dobře. Ale ne jako zaměstnanec, ale jako matka. A jako matka těžko odstraníte příčinu. Je to osm let zpátky. Synovi byl rok a mě přestalo těšit být doma. Připadala jsem vyloučená, všichni kamarádi byli ještě bezdětní, ztratili o mě zájem. Byla jsem jak tělo bez duše, ztrácela jsem přehled, jestli je středa nebo neděle. Měla jsem pocit, že jsem dobrá jen na krmení a přebalování, ale jinak nemám žádnou hodnotu. Kdykoli jsem si o tom chtěla s někým popovídat, skončilo to stejně: Máš zdravý dítě? Máš. Tak na co si jako stěžuješ? Někdo nemá ani to! A tak se to vplížilo pomalu do mé mysli, až jsem jednoho dne nevstala z postele. A další taky ne. Strávila jsem tak tři dny, v totálně zanedbané domácnosti.

    Zkrátím to: Vyhledala jsem psychiatra, do konce rodičáku jsem byla na práškách, pak ještě nějakou dobu v invalidním důchodu s diagnózou deprese. Překvapuje mě, jak se vnímání společnosti změnilo. Jsem ráda, že se téma psychických nemocí a stavů duše otevřelo jako něco, co je třeba chránit úplně stejně jako zdraví fyzické. Dneska jsem třetím rokem v práci, to mi pomohlo nejvíc. Tady totiž jsem plnohodnotný člen týmu a ne jen pomocná síla. Otec dítěte to neustál, jsem samoživitelka. Po každodenní poměrně psychicky náročné směně jdu domů s obavami, co tam na mě čeká. Pořád se tam netěším. Když je syn u babičky, jsem ráda, že se postará, zatímco já sedím doma a čumím tupě do zdi. Ale ten čas s ním už jde trávit jinak, aktivně, vydrží mé dlouhé procházky, cestování. Nenudí se. A usínám s ním v objetí a bojím se, kdy to odezní. Ale pořád ve mně někde je ten strašák, že z toho znovu vyhořím. Snažím se dodržovat prevenci, co se dá: https://prace.starke-jobs.com/syndrom-vyhoreni-prevence/

    9. 12. 2019, 15:03 editováno autorem komentáře

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).