Mluví o těle místo o pocitech? Alexitymie je neschopnost popsat a projevit emoce

Pokud nejste „rodilý mluvčí“, občas se vám v cizím jazyce zákonitě nedostává slov. Ledacos se pak obtížně vyjadřuje. Mnohé se může „ztratit v překladu“. Jeden z postižených si povzdechl: „Mluvím několika světovými jazyky, ale žádným mi není rozumět.“ 

Emoční projevy – ať již slovní, nebo mimoslovní – postižený alexitymií obtížně poznává, zvládá. Jen stěží je dokáže vystihnout (přeložit) do slov.

Nejde o útěk před realitou ani o její popření. Příčinou může mimo jiné být i masivní psychické potlačení pocitů, s nimiž si nevíme rady. Za těchto podmínek je takřka nemožné dát průchod okolím očekávané emoční odezvě.

Vlastní citové prožitky je pak těžké identifikovat, popsat, projevit a zpracovat. „Když to nejde, tak to nejde“ – alexitymik se emocemi nezabývá, nechce je sledovat ani u sebe, ani u druhých. Nehodlá o nich mluvit. Tím méně pak naslouchat tomu, čím srdéčko protějšku právě přetéká.

Typy lidí postižených alexitymií

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž – platí i u alexitymie. Přinejmenším v této souvislosti existuje:

Typ A: Charakteristická je neschopnost vcítění se do druhého, neochota zabývat se prožitkovým sebepozorováním a přímo odpor k sledování něčeho takového u druhých. Citový chlad vede například i k sociálnímu odstupu. Přístup k situacím i k lidem je věcný, pragmatický. O svém příteli se psychologova klientka vyjádřila slovy: „Jeho styl je ‚soulož ano‘, ale jinak žádné důvěrnosti“.

Typ B: Schopnost emočních prožitků situačně kolísá, ale v zásadě je zachována. Chybí citová stabilita. Bývá tu zvýšený sklon k úzkosti i k vztahovačnosti a urážlivosti. Sebevědomí bývá spíše snížené, a to i když je dotyčný v životě úspěšný. Pro ilustraci výrok klienta o jeho manželce: „U ní nikdy nevím, co a jak. Jenom vím, že cokoliv udělám, může být později použito proti mně.“

Typ C: Emocionalita i schopnost fantazijních prožitků zde není nic moc. Dobrou úroveň mohou mít kognitivní schopnosti. Tj. znalosti, a to jak teoretické, tak i praktické. Rozumí se včetně vhledu, jak co funguje a co je nutné činit, pokud opravdu chci, aby to fungovalo. Může jít i o stav zvýšené připravenosti organismu k činnosti (opakem je inhibice). Tito lidé „klamou tělem“. Jsou sociálně dovední. Zdánlivě patřičně emoce projevují a u druhých na ně reagují. Opět cituji charakteristiku partnera z úst jeho ženy: „Má to všechno jenom vyhnaný práškama.“ Vše je účelové. Jde spíše o sociální roli než o osobní prožitek. Bývají vynikajícími manipulátory. Narcismus jim není cizí.

V ordinaci poznáte je… aneb projevy alexitymie 

Alexitymik coby pacient mívá sklon ob aneb projevy šírně popisovat tělesné příznaky, a to nejen ty, jež mají s chorobou příčinnou souvislost. Často se zaměřuje na nevýznamné detaily. Obtížně popisují emoční prožitky. Tací obvykle nepláčí, leč existují i výjimky s až teatrálním slzavým údolím.

Sociální vztahy tu jsou tzv. nic moc. Chybu nikdy nevidí u sebe. Lidé ho v zásadě nezajímají. Manželka o panu manželovi sdělila: „Všechny má prostě u … (řekněme konečníku).“ Následně se začervenala a překotně omlouvala.

Nelze vyloučit ani zvýšenou závislost alexitymiků na někom v jejich blízkém okolí. Dotyčného chtějí jakoby vlastnit. S nikým a ničím se o něj nechtějí dělit.

V této souvislosti nepochopí, možná spíše ani nechtějí pochopit, výrok: „Dobrý partnerský vztah vyžaduje vzájemně vyrovnanou výměnu hodnot.“ Něco takového považují za nedůstojné hokynaření. Kýženým opakem mrzkého obchodničení je stav, kdy oni sami nabídnou to, co nabídnout chtějí, a zcela samozřejmě, ba přímo spontánně také dostanou to, co si přejí.

Příčiny alexitymie: Jak se to mohlo stát?

Psychoanalyticky orientovaní autoři nacházejí příčinu popsaných stavů v raném dětství. Jde o problémy tzv. attachmentu – vztahové vazby mezi primární pečovatelskou osobou, obvykle matkou a dítětem. To nemá dostatečný pocit ochrany a bezpečí. Úzkostné vjemy a vlivy se jakoby přímo uvolňují a nejsou filtrovány dostatečným klidným a stabilním zázemím.

V této souvislosti se někdy uvažuje o tzv. Pinocchiově syndromu. Pověstný dlouhý nos pohádkové postavičky dřevěného panáčka tu v realitě obrazně vzato vzniká přenosem narcistních nezvládnutých impulsů a konfliktů matky na její dítě. V důsledku toho nevědomky manipuluje nejen s psychickými, ale i tělesnými projevy potomka.

Jde to snadno. Vždyť „jsme jedné krve ty i já“. Samozřejmě nelze si to přiznat. Naopak něco tak problematického je třeba důkladně zakrýt a popřít i sama před sebou. Máma se tudíž vůči dítku chová hyperprotektivně, ale zároveň i odmítavě. Může jít o tzv. hlazení do vyhlazení. U dítěte tak vznikají četné psychosomatické příznaky a pohotovost k jejich přetrvávání, jakož i ke vzniku dalších, pokračuje i v dospělosti.

Dovolím si ilustrativní vzpomínku na výrok psychiatra a psychoanalytika Bohodara Dosužkova, přímého žáka Sigmunda Freuda. Byl to lékař z Oděsy, který po svém útěku před bolševiky přivezl před sto lety psychoanalýzu do Prahy. Děl: „Již papá Freud nás všechny učil, že máme dvě entity. Entitu libido a entitu destrudo. A co se stane, když libido není uspokojeno? Destrudo triumfuje.“ Na vysvětlenou, libido lze chápat jako touhu po libosti. Destrudo jako sklon k destrukci.

Z jiného soudku se inspiruje sociologický model alexitymie. Chápe ji jako důsledek společenské tabuizace emocí. Mj. nutností tzv. chladné hlavy při snaze být úspěšný, jakož i konformity s konzumním stylem života.

Existuje i mnoho dalších pozoruhodných neuropsychologických i neurochemickým teorií. Některé kladou podstatný důraz na důsledky dopadu stresu. Objevují se i obavy z online virtuálního života. Tam přece emoce ani tolik nepotřebujeme.

Příčiny stavu jsou nejspíš komplexní a každá z teorií má svůj kus pravdy. Osobně je mi nejbližší triáda varující před nedostatečně bezpečným základním vztahem attachmentu v raném dětství jako jakési formy, v níž se za využití i jiných ingrediencí připravuje stav alexitymie. To vše pak vede k psychosomatickým problémům.