Darovat orgán neznamená skončit v invalidním důchodu. Naopak, říká chirurg Froněk

Podobných příběhů není mnoho, ale pacientů, kterým by pomohla ledvina nebo jaterní štěp od živého dárce, přibývá. Zeptáte-li se Jiřího Froňka, přednosty Kliniky transplantační chirurgie Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM), kde má zdejší transplantační medicína rezervy, dozvíte se, že jedním z nejdůležitějších témat je právě dárcovství orgánů od žijících, zdravých lidí.

38 odvážných

Se stárnutím populace se stále častěji stává, že orgány zemřelých nejde použít. Žijící dárci jsou proto čím dál důležitější, pomáhají předcházet tomu, aby pacient zemřel dřív, než se dočká ledviny nebo jater. Jiné orgány během života v tuzemsku darovat nelze. 

Lidí, kteří dokáží překonat vlastní strach a někomu tímto způsobem zachránit život, není mnoho. Loni se našlo osmadvacet dárců ledvin a deset dárců jaterního štěpu. Většinou příbuzných, darovat lze ale i čistě altruisticky bez toho, aby člověk věděl, komu pomohl. 

Altruističtí dárci ledvin nám pomáhají s párovými transplantacemi. Altruistických dárců jater se nám zatím hlásí minimum a žádný z nich nedospěl k darování, popisuje v rozhovoru pro Vitalia.cz přednosta Kliniky transplantační chirurgie Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM). Při párové transplantaci dochází k výměně ledvin mezi dvěma dvojicemi.

Proč by bylo dobré, aby přibývalo živých dárců ledvin či části jater? 

Kvalita orgánů zemřelých dárců klesá, a to nejen u nás, ale v celé Evropě, možná i ve světě. Není to věc, za kterou by mohl někdo konkrétní. Je to trend spojený se stárnutím populace, který nezastavíme. 

Dnes je typickým zemřelým dárcem, při vší úctě k nim, muž nad 60 let, který je ať už více nebo méně obézní, má hypertenzi, cukrovku a umřel na krvácení do mozku. Játra od takového dárce se nedají zmenšit a už vůbec ne dělit na dvě části. Nezvládla by to a u příjemce by nefungovala. Někdy proto musíme nabídky orgánu od zemřelého dárce pro některé pacienty odmítnout, protože játra velikostně nesedí a zmenšit se kvůli kvalitě nedají. Zemřelý dárce se tedy nenajde pro každého a část pacientů na čekací listině se svých jater nedočká. Proto potřebujeme hledat alternativy.

Kolik pacientů zemře dřív, než se pro ně najde vhodný dárce?

U jater je to zhruba sedm procent čekajících. Dalších zhruba sedm procent pacientů je z listiny každý rok vyřazeno, protože jejich zdravotní stav se v době čekání natolik zhoršil, že už nemohou být transplantovaní. Tato procenta jsou vlastně velmi dobrá, protože třeba některé státy USA a některé země EU je mají několikanásobně vyšší. 

Na druhou stranu, nikde není počet těch, kteří se jater nedočkají, nulový. Přitom to je ideál a přání nás všech: Aby se všichni nemocní na čekací listině orgánu dočkali. Musíme proto udělat maximum. A jednou z metod, jak se o to pokusit, jsou právě transplantace od žijících dárců. Mělo by jich být více.

Jak toho ale dosáhnout, když darovat orgán není jednoduché?

Ve chvíli, kdy rodina slyší, že jejich příbuzný má problém ať už s játry ve smyslu že potřebuje transplantaci, nebo ledvinami ve smyslu, že jde na dialýzu, tak bych čekal, že první myšlenka, která jejím členům hlavou proběhne, bude, kdo z nás by mohl pomoci. To se neděje. Přitom do této fáze se potřebujeme dostat, ale zatím v ní nejsme.

Ideální stav by byl, kdyby se u každého, koho zařazujeme na čekací listinu, z rodiny hlásil vždy jeden, dva, tři příbuzní, kteří chtějí pomoci a my bychom je postupně mohli vyšetřit, abychom stanovili, zda jeden z nich splňuje kritéria. V tu chvíli by totiž všechna játra zemřelých dárců zbyla pro pacienty, kteří nemají to štěstí, aby v rodině dárce našli. Třeba proto, že tu rodinu nemají nebo nikdo z rodiny nesplňuje kritéria či jsou příbuzní sami nějak nemocní a darovat nemohou.

Jiří Froněk na sále

Autor: IKEM

Jak jsou na tom s žijícími dárci jinde?

Jsou státy, třeba v Evropě ve Skandinávii nebo v Asii, kde jsou programy od žijících dárců jak ledvin, tak jater mohutné a zcela dominantní. Třeba v Asii jsou rodiny velmi rozvětvené, a když hledáme dárce, stojí za pacientem hned několik příbuzných, kteří se o hlásí o pomoc. V Česku tomu tak zatím není, což je škoda, protože žijící dárcovství méně zatěžuje celý systém zdravotní péče a pro pacienta je naprosto úžasné. Má jistotu, že bude transplantovaný, a ví kdy, protože u žijícího dárcovství lze zákroky naplánovat. 

• 
• 
• 

Další 4 fotografie

Jsou to právě příbuzní, kteří se často k darování odhodlají, ale může darovat orgán i ten, kdo nikoho nemocného nezná, přesto chce pomoci?

Ano, jsou to altruističtí dárci a máme je u ledvin. Jsou to úžasní lidé, kteří nám pomáhají s párovými transplantacemi a my si jich za to moc vážíme. 

Altruistických dárců jater se nám hlásí minimum a žádný zatím nedospěl k darování, což je v pořádku a nikdo jim to nemá za zlé. Dáváme jim více času na rozmyšlenou než příbuzným pacientů. Považujeme to za eticky správné, protože jsou v situaci, kdy k sobě nemají konkrétního příjemce, který je ohrožen zhoršením jaterní choroby.

Kolik času mají?

Jsou to měsíce. Pro nás je přesvědčující, když nemění názor. Chceme, aby nejednali pod vlivem nějaké emoce nebo situace, která se může třeba za měsíc změnit a rozhodnutí by mohli litovat. Cílem je, aby měl radost, že někomu pomohl a k tomu musí psychologicky dospět. 

Uvidíme, jak to bude s těmito dárci v budoucnu. Každý jeden je důležitý, takže i kdyby to měl být jeden altruistický dárce jaterního štěpu za rok, bylo by to úžasné.

Za ledvinu nemůžete dostat peníze

Jak vás může kontaktovat potenciální altruistický dárce ledviny nebo jaterního štěpu?

Napíše na jeden z e-mailů. Mně, koordinátorkám… Je to jedno. Ale je potřeba zdůraznit jednu věc, a to, že za darování nedostane žádnou odměnu. 

Jediné peníze, které může dostat, je náhrada ušlého výdělku od Ministerstva zdravotnictví, pokud si vyplní formulář. To znamená, že bude mít stejné peníze, jako by pracoval. To je v pořádku, protože na vyšetřeních a operaci finančně netratí. Na druhou stranu, nedostane ani korunu navíc. Přesto nám občas píší lidé v zoufalé situaci, kteří chtějí darovat ledvinu nebo část jater, aby dostali peníze. Ale to opravdu není možné.

Proč orgán nemohou prodat?

Jde o velmi filozofickou otázku. Pokud někdo chce někomu pomoci, nesmí to dělat kvůli penězům. Život má nějaký vývoj, ledvina třeba nefunguje věčně. Jde o dvacet a více let a pak by někdo mohl říci: Tak já si koupil ledvinu, ona teď přestává fungovat, tak mi ty peníze vraťte. Ale teď už hodně abstrahuji, byť to k té vaší otázce patří, protože třeba v USA manžel daroval manželce ledvinu, pak se rozvedli a on tu ledvinu u soudu požadoval zpátky. To jsou věci, které jsou medicínsky nesmyslné a i právně a eticky jsou obtížně uchopitelné. Proto si tuto otázku v oboru nechci připustit.

Jakékoliv peníze by problematiku transplantu zabily. Nikdo nedokáže stanovit hodnotu orgánu k transplantaci. A kdyby to udělal, tak tu pak budou pacienti, kteří by si ho nemohli dovolit.

Orgán od žijícího dárce znamená, že nemocný bude operovaný dříve. To je asi pro mnoho z nich zásadní? 

Když pacient vstupuje na čekací listinu, je zdaleka v nejlepší kondici, která se čekáním jen zhoršuje. Na čekací listinu se dostává až ve chvíli, kdy víme, že jeho zdravotní stav se bez transplantace nemůže zlepšit a že nemůže být léčený jinak než transplantací. Ve chvíli, kdy máme žijícího dárce, může si výkon naplánovat záhy a pacient do něj jde v úplně jiné kondici než o několik měsíců později, kdy máme zemřelého dárce, ale zdravotní stav příjemce je horší. 

Ale pokud je ve stejném okamžiku k dispozici i dárce zemřelý, dostane před žijícím přednost, abyste neoperovali zdravého člověka. 

Žijící a zemřelé dárcovství vedle sebe běží paralelně a vlastně spolu nesouvisí. To, že přijde do ambulance pacient a má s sebou zároveň rodiče nebo příbuzného, který se chce nechat vyšetřit, je skvělé a to bychom si přáli vídat častěji. Pak to funguje tak, že si rovnou dohodne termín první série vyšetření. Zároveň je ale pacient zařazený na čekací listinu, takže může přijít nabídka orgánu od zemřelého dárce. Tuto možnost uzavíráme večer před operací žijícího dárce, tedy 24 hodin před odběrem. To je jediný okamžik, kdy se program žijícího a zemřelého dárcovství setkává. Pokud přijde nabídka orgánu od zemřelého dárce v době mezi vyšetřeními a uzavřením této možnosti, tak jí dáme přednost. To už se nám také několikrát stalo včetně toho, že nabídka orgánu od zemřelého dárce přišla ráno v den nástupu k hospitalizaci žijícího dárce. 

Jak dárce vezme to, když z pomoci sejde? 

Pro něj je to směs pocitů. Je to sice na jedné straně úleva, protože každý, kdo jde na operaci, tak se bojí. Uleví se mu ale i proto, že příjemce má dobré náhradní řešení. Určitě je tam i trošku lítosti, protože ten dárce se těší na to, že někomu pomůže. O to víc, když jde o jeho dítě nebo příbuzného. 

Nesmí jít o přechodnou emoci

Je právě strach důvodem, proč nemáme více žijících dárců? 

Je to kombinace důvodů. Nemáme tady dostatečně silné povědomí o tom, co obnáší žijící dárcovství a ani informovanost ze strany odborné veřejnosti není ideální. Řekl bych, že někdy je až kontraproduktivní, protože jsem se setkal i s tím, že některé dárce, kteří byli vyšetřeni a nakonec i darovali, praktický lékař nebo jejich známý-lékař odrazovali, ať to nedělají, protože dárci jsou ve finále všichni invalidé, který mají zkažený život. To je samozřejmě lež. Ale i toto se, bohužel, ještě stává a je to zhýralost a nekompetentní názor někoho, kdo s tím nemá zkušenost. Je ale potřeba s tím počítat a přebít to seriózním informováním odborné i laické veřejnosti.

Přečtěte si také:

Důležitý je respekt k pozůstalým a neohrozit zdraví příjemce, říká transplantační koordinátor

Pokud se někdo rozhodne orgán darovat, co musí podstoupit?

Musí projevit vůli darovat a pak si vysvětlíme, co to znamená. Pokud si i poté přeje darovat, dostane kontakt na koordinátorku a s ní se domluví, kdy bude mít první sérii vyšetření. Obvykle do IKEM přijede, ať už u ledvin nebo jater, třikrát nebo čtyřikrát. Podstoupí krevní testy, ultrazvuky, magnetickou rezonanci, CT, EKG, rentgen plic… Součástí je ale třeba i povinné psychologické vyšetření, abychom viděli, že ten člověk je se svojí situací srozuměn, že nejde o přechodnou emoci, nemá žádné pochybnosti a opravdu chápe celý ten proces darování… Nic z těch nutných vyšetření ale nebolí, nic z toho nezanechá trauma a není potřeba se toho bát.

Časově jiné je to při vyšetřování dárce pro pacienta s akutním selháním jater, kde všechna vyšetření proběhnou do 24 hodin, což je pro všechny zúčastněné obrovský tlak. I za těch 24 hodin musíme mít ta vyšetření udělaná úplně dokonale tak, abychom věděli, že dárci neublížíme a příjemci to pomůže.

Jaké podmínky kromě toho na dárce kladete? 

Je to věkový limit od 18 do 50 let, protože regenerace tkání včetně jater s věkem klesá. Obě ty hranice ale nejsou úplně rigidní. My ale tu spodní hranici máme spíše na 25 letech, protože podle psychologů osmnáctiletý člověk nemusí být dostatečně zralý na to udělat takto závažné rozhodnutí. Na druhou stranu, ne neřekneme ani jedenadvacetiletému člověku, ale o to více od psychologa budeme chtít slyšet, že je to vyzrálá osobnost. U horní hranice můžeme ustoupit až do věku 55 let a už jsme to i udělali, ale ostatní parametry v takové situaci musí být ideální. Musí jít ale o člověka štíhlého, aby neměl ztukovatělá játra, nesmí brát žádné léky, nemít žádné choroby typu cukrovka nebo vysoký krevní tlak.

Je podmínkou darování shodná krevní skupina?

Úplně ne, ale my vždy zvažujeme každý detail a ve chvíli, kdy třeba v rodině jdou dva nebo tři zájemci, určitě vyšetříme postupně první ty, kteří jsou pod 50 let a mají i ostatní parametry lepší – třeba na vysoký krevní tlak berou jednu tabletku a nemají změny na očním pozadí, protože je tlak pod kontrolou. A jsou lidé, kteří ty tablety mají tři a nemoc není v raném stádiu… Musíme jít vždy snazší cestou.

Pokud zájemce o darování vše splní, co následuje?

V horizontu týdnů se naplánuje operace. Ta u jater trvá čtyři až osm hodin, ale ne kvůli vysoké míře traumatu vůči dárci, ten čas vyjadřuje míru pečlivosti a složitosti toho výkonu. Domů jde za pět až sedm dnů. 

U ledviny trvá operace zhruba hodinu a půl a v nemocnici je dárce dva dny. 

Má-li člověk lehčí práci, může se do ní vrátit zpravidla za dva týdny. U fyzicky namáhavého povolání, třeba zedničiny či tesařiny, může jít také do práce, ale chceme, aby šest až osm týdnů nezvedal nic těžkého kvůli riziku vzniku kýly v jizvě.

Během prvního roku pak dárci jak ledviny, tak jater absolvují tři nebo čtyři ambulantní kontroly. Pak jsou kontroly jednou za rok. Nic víc. 

Jaká jsou rizika darování za života?

Musím zaklepat, u odběru ledviny si žádnou komplikaci nepamatuju. U jater se občas stane, že dojde k malému úniku žluči do drénu, což znamená, že laparoskopicky zavedeme hadičku, kterou necháme v místě šest týdnů a pak ji zase vytáhneme ven.

Dárci nesmíme ublížit

Takže dárce nemůže skončit jako invalida, jak jste zmínil u některých nekompetentních poznámek?

To je lež. První a zásadní podmínkou odběru je, že žijící dárce má mít stejně dlouhý a stejně dobrý život, jako by nedaroval. To vyplývá ze všech vyšetření, která děláme a která posuzujeme ze dvou úhlů pohledu – z pohledu příjemce, ale i z pohledu dárce, přičemž dárce má přednost. My mu v žádném případě nesmíme ublížit. Žádný z našich dárců nemá horší život než před darováním.

Samozřejmě v medicíně nic nefunguje na sto nebo nula procent a ve světě existují statistiky dárců, kteří po operaci zemřeli. Říká se, že riziko, že dárce zemře ve spojitosti s darováním, je zhruba jeden na tři tisíce odoperovaných. Valná většina těchto úmrtí ve světě ale proběhla ne přímo kvůli odběru, ale protože se stala nějaká nehoda, která s tím výkonem souvisí i nesouvisí. Jde třeba o plicní embolii nebo silnou alergickou reakci, protože nikdo o ní předem nevěděl. Jsou to raritní případy, které se ale mohou stát. Opakovaně ale bylo vyčísleno, že, a teď to vztáhnu na Česko, člověk má daleko vyšší pravděpodobnost, že zemře pod koly tramvaje, než že by zemřel, protože daroval orgán.

V lednu 2025 Jiří Froněk transplantoval jaterní štěp pětitýdenní dívce s akutním selháváním jater. Rozálie tehdy vážila 3,5 kg a je dosud vůbec nejmenším transplantovaným dítětem. Žijícím dárcem štěpu byl její strýc (na fotografii v červeném).

Autor: IKEM

Jaký je život po darování? Dárci jsou doživotně sledovaní, takže by měli chodit pravidelně k lékaři.

Ano, je to dáno zákonem a je to dobře. Znamená to jednu ambulantní kontrolu v IKEM za rok s tím, že dárce čeká odběr krve, ultrazvuk, jednou za čas rentgen plic. Když mu bude padesát tak mu doporučíme koloskopii. Od určitého věku se žen ptáme, zda byli na některém z gynekologických screeningů, u můžu urologických. Vyšetření může dárce absolvovat u nás nebo kdekoliv si vybere, ale chceme, aby nám pak poslal výsledek. 

Je to vlastně pečlivá, průběžná kontrola, podobná prevenci u praktických lékařů, ale je o něco detailnější. Prakticky nikdy při ní nepřijdeme na to, že by mu třeba selhávala zbylá ledvina nebo měl problémy s játry, ale stává se, že odhalíme vysoký krevní tlak nebo vysoký cukr. Prostě to, co čeká většinu populace, jen u žijících dárců na to přijdeme dříve a tím pádem je také ta choroba lépe léčitelná a rychleji ji dostaneme pod kontrolu.

Četla jsem, že i proto se žijící dárci dožívají vyššího věku.

Ta pravda je kombinací několika informací. Jsou práce, které skutečně říkají, že dárci žijí déle než lidé běžné populace. Argumentem je pravidelné sledováni. Tím dalším také fakt, že dárce vybíráme selektivně – jde o lidi, kteří jsou absolutně zdraví nebo mají jen minimum chorob. 

Může si dárce ještě někdy v životě vyhodit pořádně z kopýtka?

Může, ale řeknu to takto: Kouřit by neměl nikdo, ani žijící dárce. Alkohol s mírou. Ne že by si člověk nemohl k huse dát pivo nebo na Silvestra sklenku sektu. Na druhou stranu nedoporučujeme a aktivně varujeme před tím, aby dárce nadužíval alkohol. Ale pokud jde třeba o sporty, i adrenalinové, tak od těch opravdu nikoho zrazovat nebudeme.

prof. MUDr. Jiří Froněk, Ph.D. FRCS

Přednosta Kliniky transplantační chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), výrazná osobnost českých transplantačních programů. V tuzemsku mimo jiné zaváděl párové (řetězové) transplantace ledvin, jater od žijících dárců, auxiliární transplantace, transplantace jater od žijících dárců, tenkého střeva nebo dělohy. Pacienty operoval nejen v ČR, ale také v Anglii či Nepálu. Podílí se na přeshraniční spolupráci mezi ČR a Izraelem, Slovenskem nebo Rakouskem.