Arzenik můžete znát také pod staročeským názvem otrušík, lidově se mu říkalo utrejch. Řeč ovšem není o kovovém prvku arzenu, nýbrž o jeho sloučenině, a to konkrétně oxidu arzenitém. Bílý prášek, který vzniká jako odpad při tavení rud stříbra, cínu a mědi, znali již dávní alchymisté. V hutnických krajích ho bylo z důvodu tavení rud nadbytek. Během 19. století byl k dostání běžně v lékárnách i u hokynáře. A právě jeho snadná dostupnost z něj udělala oblíbený nástroj k zabíjení.
Co se dozvíte v článku
Proč traviči využívali arzenik?
Vyjma toho, že se dal sehnat velice snadno, arzenik vynikal hned třemi schopnostmi, které z něj dělaly mimořádně efektivní jed. Je naprosto bez chuti a zápachu, takže když se přimíchá do jídla či pití, nikdo to nezjistí. Sice se ve vodě špatně rozpouští, ale k usmrcení dospělého člověka stačí opravdu malé množství (orientačně pár desetin gramu).
Hlavní výhodou, které zneužívali traviči za probíhajících epidemií cholery a úplavice, byly nespecifické příznaky otravy. Zvracení, křeče a průjem šlo totiž snadno zaměnit za tehdy běžné střevní onemocnění. Již v 17. století získal arzenik ve Francii přezdívku poudre de succession, což znamená „dědický prášek“. A to proto, že ho někteří traviči využívali k odstranění svých příbuzných, aby neoprávněně získali majetek v dědickém řízení.
Jed ukrytý v tapetách i lécích
Vraždy byly ovšem jen menší částí problému. Arzenik byl totiž běžnou součástí každodenního života, a mohla za to obliba syté zelené barvy, která byla tehdy v módě. V roce 1775 vytvořil švédský chemik Carl Wilhelm Scheele zářivý pigment na bázi arzenitanu měďnatého. Konkrétně šlo o hydrogenarzenitan měďnatý, který získal po svém objeviteli pojmenování Scheelova zeleň. Později se začala využívat stálejší varianta triarzenitan-octan měďnatý, známý jako zeleň svinibrodská, pařížská či smaragdová.
Arzeniku był věnován i jeden díl populárního seriálu Dobrodružství kriminalistiky
Tyto barvy se hojně využívaly k barvení tapet, látek, umělých květin i cukrovinek. Nejzákeřnější byly tapety. Z vlhkých či oprýskaných stěn se uvolňoval jedovatý prach a tam, kde na pigment usedly plísně, vznikal navíc toxický plyn. Lidé pobývající v „zelených" pokojích trpěli bolestmi hlavy, únavou a záněty, aniž tušili proč. Roku 1862 zemřely v londýnském Limehouse čtyři děti, které spaly v místnosti vytapetované Scheelovou zelení.
Ukázkou toho, jak hluboko expozice arzenikem sahala, je i Napoleon. V jeho vlasech byly prokázány vysoké hodnoty arzenu a dodnes se občas píše, že byl na Svaté Heleně otráven. Podle novějších analýz bylo ovšem zjištěno, že arzen měl zvýšený již dávno před vyhnanstvím, stejně jako mnozí jiní lidé té doby. Poukazuje to tedy spíše na to, jak moc byl tehdejší svět prosáklý jedem: od vlhké tapety přes víno až po dobové léky. Oficiální pitva ostatně určila jako příčinu smrti rakovinu žaludku.
Arzenik měl totiž i druhou tvář – byl využíván jako lék. Již Paracelsus přišel na to, že jed od léku dělí jen dávka. Od roku 1786 se proto skoro 150 let předepisoval Fowlerův roztok (jednoprocentní arzenitan draselný) na kožní choroby, malárii i chudokrevnost. V 60. letech 19. století se navíc ukázalo, že dokáže srazit počet bílých krvinek při onemocnění leukemií. Byla to vůbec první chemická látka, která působila proti zhoubnému onemocnění. Tentýž oxid arzenitý, kterým traviči zabíjeli, je od roku 2000 schváleným lékem proti akutní promyelocytární leukemii.
Marshova zkouška znamenala konec beztrestnosti travičů
Dokud lékaři nedokázali jed v těle prokázat, byl arzenik téměř dokonalou smrtící zbraní. Zlom nastal díky anglickému chemikovi Jamesi Marshovi. V roce 1832 svědčil u soudu s mužem, který byl obviněn z otrávení vlastního dědečka. Chemikův tehdejší důkaz se ale během přelíčení rozložil, porota mu neporozuměla a obžalovaný byl osvobozen – k vraždě se přiznal až později. Marsh se proto rozhodl vytvořit metodu, která před soudem obstojí.
Podařilo se mu to v roce 1836, kdy přišel na postup, jak přeměnit arzen na plyn. Po zahřátí se plyn usadil ve skleněné trubičce jako lesklé arzenové zrcátko. Šlo o trvanlivý důkaz, který bylo možné předložit i laické porotě. Marshova zkouška dokázala odhalit i stopová množství jedu a používala se s obměnami až do konce 70. let 20. století.
O jednoznačné vině traviče tato zkouška poprvé rozhodla v roce 1840 ve francouzském Tulle. Marie Lafargeová byla obviněna, že arzenikem otrávila svého manžela. Když se první rozbory ostatků nezdařily, povolaný soudní lékař Mathieu Orfila jed v těle jednoznačně prokázal a žena byla odsouzena. Proces sledoval tisk a věda o jedech získala první velkou publicitu.
Pojídači arzenu ze Štýrska
Že arzenik nemusí vždy zabíjet, dokazoval zvláštní zvyk z alpských oblastí tehdejšího Rakouska-Uherska. Ve Štýrsku prý venkované arzenik pravidelně konzumovali v malých, postupně zvyšovaných dávkách. Věřili, že jim dodá sílu a posílí dech při náročných výstupech do hor. Světu tuto zvláštnost představil roku 1851 švýcarský lékař Johann Jakob von Tschudi ve vídeňském odborném časopise.
Historka o „pojídačích jedu" se rychle rozšířila a paradoxně pomohla popularizovat arzenik v medicíně i kosmetice. U soudů z ní vznikla i tzv. štýrská obhajoba: nalezený arzenik prý nedokazuje vraždu, protože oběť jed sama dlouhodobě užívala a zvykla si na něj. Novější výzkumy ovšem legendu zpochybnily – zdá se, že horalé polykali arzenik v hrubé, špatně vstřebatelné formě. Kolik pravdy na příběhu je, zůstává předmětem sporů.
V tuzemsku je známý travič z Komárova
Vedle učeného arzeniku se u nás vžil staročeský výraz otrušík a hlavně lidový utrejch. Arzen navíc doprovázel rudy v Krušných horách včetně jáchymovských dolů, takže surovina byla i u nás po ruce. Že strach z jedu prosákl do lidových představ, dokládá vzpomínka internisty Josefa Thomayera: jako žák klatovského gymnázia v 60. letech 19. století prý slýchal historky o tom, že studny arzenikem otravují sami lékaři.
Nejsilnějším českým příběhem je ale skutečný kriminální případ z východních Čech. Na statek v Komárově u Pardubic se v listopadu 1884 přiženil šestadvacetiletý železniční dělník Josef Englich. Svatební smlouva mu ukládala vyplatit rodičům nevěsty 1 500 zlatých a nechat staré hospodáře dožít na jejich statku. Potřebný finanční obnos ovšem neměl, a platit se mu nechtělo.
Řešení proto hledal v utrejchu. Mezi lednem a červencem 1885 postupně otrávil pět členů rodiny své ženy. Úmrtí se zprvu přičítala žaludečním či plicním potížím, nicméně místnímu lékaři to bylo podezřelé. Pitva poslední oběti nakonec potvrdila otravu arzenikem a soud nařídil exhumaci dalších čtyř mrtvých z komárovského hřbitova. Čeští chemici, tehdy zvaní lučebníci, prokázali ve všech tělech velké množství arzeniku. Englich byl za své činy odsouzen a poslán na šibenici.
Nakonec přišla regulace
Volná dostupnost jedu se stala neúnosnou. Průlom přinesl britský Arsenic Act z roku 1851, první zákon upravující prodej jedu: prodejce musel vést záznam a arzenik obarvit sazemi či indigem, aby ho nešlo splést s moukou. Po dalších tragédiích – v Bradfordu roku 1858 otrávila záměna v lékárně přes dvě stě lidí – se pravidla i soudní toxikologie šířila po Evropě a „král jedů" ztrácel beztrestnost.
Zmizel ale jen zdánlivě. Jako vražednou zbraň ho dnes vytlačila přísná regulace – a jak bylo již zmíněno, oxid arzenitý dokonce léčí jeden typ leukemie. Neškodný však není: vyskytuje se v podzemních vodách a jeho dlouhodobé pití zůstává vážným rizikem. Podle Světové zdravotnické organizace pije vodu s nadlimitním množstvím arzenu přes 140 milionů lidí v desítkách zemí. Poměry v Bangladéši úřad označuje za největší hromadnou otravu v dějinách.
Zdroje: ff.cuni.cz, vesmir.cz, who.int, hekint.org, napoleon.org
ČLÁNKY DO MAILU