Hlavní navigace

Názory k článku Nemáte titul? Doktoři se s vámi moc nemažou

  • 10. 11. 2012 12:36

    kamarád (neregistrovaný) ---.client.rionet.cz

    mám zde vtip: jestli vy jtes doktor, tak jako já inženýr, tak to mě raději hned odvezte nohama napřed.
    Pointa: spousta titulů je koupených, tady v tom státě už nevěřím nikomu a ničemu a jestli se na mě bude někdo vytahovat, tak mu nakopu do prdele ze předu a pujdu jinam, stejně je tady toho jak smetí, loozeři jedni

  • 13. 11. 2012 23:22

    Mary (neregistrovaný) 146.90.7.---

    Myslím že přibývá naštvaných a zklamaných pacientů, kterým tihle náfukové stejně nepomohli. Proto se pacienti stále víc pídí po alternativách. Což je správné, vždyť jde o jejich zdraví (pacientům jde o zdraví, doktorům jde o chorobu :-))

  • 26. 5. 2013 12:30

    MrAngry (neregistrovaný) ---.38.broadband11.iol.cz

    a podle toho se k lidem chovají - jako ke zboží..

    Támhle nás média upozorňují, jak se lidé chovají k záchranářům špatně, ale jak se chovají záchranáři k pacientům, to už je nepálí. Sám se záchrankou zkušenosti nemám (díky bohu), ale lidé z mého okolí ano a je to děs! A kdyby to někoho zajímalo, tak tu rozepíšu dosavadní zkušenosti se záchranáři a doktory obecně za přibližně poslední rok.

    Začnu něčím lehčím. Otec mé přítelkyně měl panický záchvat, že nemohl skoro dýchat. Babička mu zavolala záchranku a ti mu doma píchli něco na uklidnění a pak odjeli. Tady bylo všechno po lékařské péči asi ok, ale druhý den zjistil, že mu saniťáci štípli pár nových CDček. Dobrý ne?

    No, budu pokračovat. Přítelkyně trpí hypoglykémií a kvůli podezření na rakovinu štítné žlázy podstoupila dvoudenní dietu v Motole. Podle jejích slov vydržet tu dietu bylo peklo. A když už to měla za sebou, tak si po týdnu měla vyzvednout zprávu. Jaké však bylo překvapení, že doktoři zprávu nemají, protože v laboratoři výsledky vyšetření částečně ztratili a zpřeházeli. A tak přítelkyni hrozí, že po třech měsících od tohoto vyšetření, bude muset celou proceduru opakovat, protože do teď jí zprávu nevydali a ani pořádně nemají z čeho.

    Další zkušenost. Babička měla ucpaná střeva, nemohla jíst a všechno, co pozřela, vzápětí vyzvracela. Oobvodní doktorka jí však poslala několikrát domů s tím, že jí nic není, že to přejde. Když už to bylo tak špatné, že si musela zavolat záchranku, tak jí sice odvezli, ale obratem přivezli zpátky, aniž by ji pořádně vyšetřili a opět s tím, že jí nic není. Babičce bylo samozřejmě stále špatně. O pár dní později si záchranku zavolala podruhé (celkem po 14 dnech od první návštěvy lékaře) a to už šla přímo pod skalpel. Pobyt v nemocnici byl podle babiččiných slov nejhorším zážitkem v jejím životě. Nejen, že se s ní nikdo vůbec nebavil (nějaké informace od doktora, co jí vlastně je nebo bylo), ale ještě jí bez předchozího upozornění vzali žlučník, který s tímto neměl nic společného. A pooperační péče? Sestřičky zlé, odměřené a lhostejné. Ale babička nám to naštěstí přežila.

    A poslední zkušenost s dědou, který už zacházení zdravotnického personálu nepřežil. Jedné zimní noci šel děda na záchod a při cestě zpátky upadl a už se nemohl postavit (měl něco s páteří) a protože babička si s ním nevěděla rady, tak zavolala záchranku. Mezi tím se děda snažil sám doplazit do postele, ale neúspěšně. Při tom se samozřejmě úplně propotil, a když přijela záchranka, tak ho v tom propoceném oblečení naložili do sanitky. Čekali byste, že ho v takovém stavu alespoň přikryjí nějakou dekou? Tak ani náhodou, to bychom chtěli příliš péče navíc od našich chudinek záchranářů, kteří si neustále do medií stěžují, jak jsou na ně jejich pacienti zlí. Prostě jen naložit, odvést a vyložit. A to jsem teprve na začátku. Děda při této cestě do Vojenské nemocnice samozřejmě úplně prochladnul a dostal zápal plic. V nemocnici ho ale dali na obyčejné lůžko a druhý den, kdy tam za ním babička s tátou jeli, byl jeho stav vážný, ale nemocničnímu personálu to bylo fuk. Co na tom, že děda chrčel tak, že ho bylo slyšet z pokoje skrze zavřené dveře až na chodbu - ze strany doktorů či sester žádná starost, jen lhostejnost. Tak babička hned běžela za doktorem s tím, jak je možné, že když děda takhle hrozně chrčí, nikdo se mu nevěnuje, že to přeci není normální. To se už doktoři zalekli, protože viděli, že o dědu se aktivně někdo zajímá a hned ho nechali převést na JIPku. Tam byl děda asi týden a jeho stav se zlepšoval a vypadalo to, že se nám děda uzdraví. Tak ho přeložili na koronární oddělení (ne proto, že by měl něco se srdcem, ale aby byl stále pod dozorem přístrojů), kde ho dorazili. Sestry zlé, a to tak, že ho jedna nechala dokonce upadnout na zem – nejsem tu od toho, abych vás tahala, do té postele se musíte dostat sám (z křesla). Tak se mu to samozřejmě nepovedlo, protože byl zesláblý a upadl na týl hlavy, kde měl potom velkou bouli. Sice byl o tom sepsán protokol, ale dál to už nikdo neřešil. Celkově mu nebylo na koronárním oddělení dobře a na tamní personál neustále nadával. Venku sněžilo, a pokaždé, když jsme za ním přišli, vždy měl na sobě jen lehkou košilku s odhaleným hrudníkem, nohy holé a jen částečně přikryté tenkým prostěradlem, topení bylo přitom pokaždé vypnuté, i když jsme mu ho při návštěvách zapínali. K pití mu podávali jen studený čaj, a i když nám sestra řekla, že mu máme přinést termosku, nikdy mu do ní teplý čaj neudělali. No a asi za týden ho opět převezli na normální pokoj s tím, že už mu je údajně lépe (i když v noci po převozu měl prý záchvat) a následující den, hodinu po mé poslední návštěvě, kdy působil velmi vyčerpaně a unaveně, zemřel.

  • 26. 5. 2013 18:22

    Mary (neregistrovaný) ---.64.125.91.dyn.plus.net

    Mr.Angry, nebuďte už angry. Musíme kráčet dál a snažit se s tím žít. Mrzí mě, co Vás všechno potkalo. Kdybych sama chtěla vzpomínat,jak se lékařská péče podepsala na mé rodině, třeba bych se rozplakala,a to nechci. Žiji už jinak a v jiné zemi, a radši se nevracím. Doktorům se vyhýbám,chodím jen k dentistovi, ale musím samosebou znát alternativu, co dělat, když je hůř. Samotné ignorování nestačí. Alternativ k oficiální transplantačně-amputační medicíně, založené na podávání chemických látek, je naštěstí dost. Přeji Vám dobrý, zdravý a dlouhý život.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).