Z etického hlediska se jednalo o velmi kontroverzní pokus. Stál za ním Stanley Milgram, americký psycholog pocházející z židovské rodiny, a proběhl na začátku 60. let na Yale University. Experiment se měl týkat paměti a učení, alespoň tak to bylo interpretováno dobrovolníkům získaným na základě inzerátu z novin.
Rozdělení rolí na učitele a žáka
Dobrovolníci se následně setkali s přísně vyhlížejícím experimentátorem a přátelsky se chovajícím dalším dobrovolníkem. Experimentátor poté oběma sdělil, že je čeká fáze zaměřující se na vliv trestu na učení. Jeden z účastníků měl zaujmout roli trestajícího učitele, druhý žáka. Los následně určil, že přívětivý dobrovolník bude vystupovat v pozici žáka, zatímco druhý coby učitel.
Je třeba dodat, že do pozice žáka byl vždy obsazen předem domluvený herec. „Žák“ byl pak odveden do místnosti, kde ho připoutali ke křeslu a na předloktí mu připevnili elektrody, „učitele“ usadili do přepážkou oddělené místnosti před generátor elektrických šoků. Každý z učitelů na začátku sám obdržel šok o 45 voltech, aby si byl schopný udělat o trestu lepší představu.
Za špatnou odpověď následoval elektrický šok
Učitel obdržel seznam s dvojicemi podstatných jmen, z nichž žákovi po jeho celém přečtení přednesl první, přičemž ten měl doplnit druhé. Při správné odpovědi se postupovalo dále, při špatné nebo žádné reakci mu měl učitel udělit elektrický šok. Začínalo se na 15 V a končilo na 450 V, dávka se přitom postupně navyšovala o 15 voltů.
Padla-li otázka, kdo nese odpovědnost za možnou újmu, byl učitel ubezpečen, že experimentátor a jeho pracoviště. Přes křik, vzlykání a prosby žáka experiment s maximální dávkou 450 voltů dokončilo 63 % zúčastněných. Žádný z nich přitom do hodnoty 300 V nepřestal.
Reakce byly nahrané
Jak jsme již uvedli, do role žáka byl obsazen herec předstírající bolestivé reakce. O tom ovšem neměl dobrovolník na místě učitele ani zdání. Ten byl přesvědčen, že žákovi skutečně podává elektrošoky. Když posléze žák žadonil o ukončení experimentu, učitel byl od experimentátora stále pobízen k jeho pokračování.
Žák měl předem sepsaný scénář, jak na elektrošoky reagovat. Začínalo se prostými bolestnými projevy, postupně zvyšoval hlasitost a přecházel do křiku a sténání. Zintenzivňovaly se i jeho prosby o propuštění z místnosti s tím, že několikrát poznamenal, že má problémy se srdcem. Při nejvyšší dávce umlkl v předstírané agonii, přesto víc jak polovina účastníků pokračovala, celkově měl totiž žák dostat 450 voltů V po sobě.
Experiment přinesl kromě poznatků i etické otázky
Z Milgramova experimentu vyplývá, že kruté a nelidské nakládání s druhou osobou nemusí pramenit ze sadismu, ale že ho může vyvolat pouhá poslušnost. Nečekaná byla reakce některých dobrovolníků, kteří po skončení pokusu tvrdili, že si své utrpení žák zavinil sám jednak tím, že se ho účastnil, jednak že se dopouštěl při úkolu chyb.
Dobrovolníci byli o skutečné podstatě experimentu následně zpraveni, přičemž nikdo z nich se necítil dotčeně, a to jak bezprostředně po něm, tak po delším časovém odstupu (jednom roce). Přesto byl jako takový veřejností ostře kritizován.
Zaprvé se kritika snesla na to, že pokusné osoby byly podvedeny, jelikož v rámci informovaného souhlasu mají být dopodrobna informovány s podmínkami a průběhem experimentu. Zadruhé se výhrady týkaly vystavení účastníků psychickému utrpení, řada z nich totiž projevovala známky extrémního stresu.
Obměny experimentu vedly k rozdílným výsledkům
K provedení experimentu se měl Milgram rozhodnout na základě výpovědí Eichmanna a dalších válečných zločinců, kteří tvrdili, že by sami nebyli hromadného vraždění schopní, pouze plnili příkaz shora. Před jeho spuštěním se Milgram s kolegy domnívali, že účastníci skončí přibližně u 135 voltů, což už odpovídá silnému šoku. Realita ale mnohonásobně předčila jejich očekávání.
Experiment byl několikrát zopakován, přičemž výsledek se měnil podle zvolených proměnných. Na míru poslušnosti měla vliv blízkost či vzdálenost od trestaného žáka či experimentátora, postavení výzkumníka nebo prestiž instituce, v níž pokus probíhal. Ale také třeba vícero podstrčených učitelů, z nichž jeden se ho odmítl dále účastnit, nebo naopak byl až moc angažovaný.
V Polsku byl pak proveden s ženami na místě žáků, kdy až 90 % osob nakonec stlačilo tlačítko s nejvyšším možným počtem voltů. Jeden z autorů studie Dariusz Doliňsky k tomu pro server zpravy.aktualne.cz uvedl: „Lidé vždycky říkají: ,Já bych to odmítl udělat! To je naprosto proti pravidlům!‘ Ale když se pak skutečně nachází v té situaci, 90 procent z nich použije bolestivý elektrošok.“
Proč se účastníci experimentu nevzepřeli a s elektrošoky nepřestali? Odpověď není tak jednoduchá, ale bývá to vysvětlováno tím, že zkrátka nedokázali překlenout sociální konvenci a neuposlechnout povel.
Zdroje: psychologie.cz, blog.idnes.cz, clanky.rvp.cz, britannica.com, verywellmind.com
ČLÁNKY DO MAILU