Tento článek shrnuje řadu populárních mýtů a předsudků. Nechci jen prázdně urážet autory textu. V mnohém souhlasím. Například s tím, že (aktuální a minulý) psychický stav pacienta má velmi radikální vliv na průběh (tedy nejen rychlost hojení, ale též sociální kontext a budoucí psychický stav) všech komplikací - od zlomené nohy po projev genetické mutace. Nicméně je velmi povrchní a nebezpečné, hledat za původem zlomené nohy nebo mutace genu vinu v psychickém profilu pacienta (případně odraz konkrétních environmentálních procesů ... to již může také dospět třeba k tomu, že postižení lidé jsou projevem ďábla či nepřízně bohů - zde pouze jako ilustrativní zkratka). Také nechápu, proč se v článcích o psychosomatice a celostní medicíně pořád dokola objevují nářky, že tento přístup je až násilně potlačován a neuznáván "vědou". Nevím co se tím ani myslí. Jako doktorand s primární orientací na biomuzikologii se pohybuji ve vysokém školství a snad i vědě a setkal jsem se s mnoho lidmi v lékařství, přírodních vědách i psychologii (když teda rozepíšeme stereotypy dělení oné vědy), kteří se věnují nejen psychosomatice, ale někteří i daleko více alternativnějším přístupům a zcela normálně fungují v praxi i na akademické půdě. Moji rodiče jsou oba lékaři, nyní sice v důchodu, ale pamatuji si dobře na jejich pohled na lékařský svět státních nemocnic. Pamatuji se také, že s celostní medicínou a psychosomatikou jsem se setkal prvně jako velmi malé dítě, někdy kolem roku 1992 a to od mých rodičů, kteří se o této oblasti vždy vyjadřovali jako o již staré a známé věci. Uráží mne, když se někdo o lékařích paušálně vyjadřuje jako o lidech dychtících jen po zisku a ubližující lidem jen pro peníze. Moji rodiče nebyli často doma u svých dětí, aby zachraňovali životy druhých. Nikdy nezbohatli, dnes mají minimální důchod, otec dokonce trpí nevyléčitelnou chorobou, kterou se nakazil při léčení pacienta, ale pojišťovna - vlastně z administrativních důvodů - neuznala tuto chorobu jako nemoc následkem profesní činnosti. Jestli někdo vydělal na jejich praxi, tak jedině stát a pacienti. Vždy se moji rodiče snažili léčit a vyléčit - psychologická a sociální funkce lékaře jim byla a je neustále jasnou součástí medicíny - ikdyž jim v tom například bránil vnitřní odpor pacientů, v jejichž očích jsou lékaři tak čast démonizováni (což je patrno i v tomto článku). Zpět k tématu ... Dnes je tuším třeba celostní medicína jedna z oblastí medicíny, kterou Ministerstvo zdravotnictví uznává jako standardní obor se specifickým procesem vzdělávání a praxe. Důležité je si přiznat, že vše nemá smysl komplikovaně řešit hlubiným pohledem a kontextuální analýzou, některé věci jsou prosté a potřebují náplast, ne Freuda. Je také dobré přiznat, že psychosomatické jevy existují, je často nutné na nich stavět diagnozu i samotnou léčbu, nicméně psychosomatika není vše a není žádnou novinkou. Souhlasím, že nastavení financování a organizace většiny částí dnešní společnosti je nevyhovující - umělé vykazování zisku a snaha o neustálý ekonomický růst je patrná také ve školství či vědě - to je ale princip demokracie postavené na (neo)liberalismu a jak vám snad skoro všichni řeknou: "nic lepšího jsme nevymysleli" (ikdyž osobně bych viděl možnosti řešení, ale to je do jiné diskuze ...). Panu doktorovi přeji hodně štěstí, aby nebyl na prachy, aby myslel na pacienty, aby získal nadhled a byl otevřenější a smířlivější k práci svých kolegů, kteří - zcela jednoduše - všichni nejsou svině. ... protože mi příjde trapné psát do anonymních diskuzí, podepisuji se celým pravým jménem: Kristián Nosál
ČLÁNKY DO MAILU