Přítulný autista či Asperger? To je jako tulící se dikobraz

Lidé trpící autismem, Aspergerovým syndromem, ale i ADHD (hyperaktivitou) mívají tzv. syndrom tulících se dikobrazů. Ti mají mnohé, velmi ostré ostny a velejemnou kůžičku. Stěží se mohou přitulit. Co mají tyto poruchy ještě společného a v čem se liší?

Motto: „Minulé století bývá právem označováno stoletím nervosy. Pozorujeme ji ve všech vrstvách společnosti, v každém věku… Zhusta první známky nervosy bývají přehlídány, nevšímány, nesprávně vykládány, podceňovány, ba i vysmívány.“

MUDr. Ladislav Haškovec, 1908

Když jsem byl mlád… již opravdu nevím, zda „bývala Ascalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal,“ dobře si ale pamatuji, že Aspergerův syndrom bývala tehdy diagnóza v pedagogicko-psychologickém poradenství velmi neobvyklá. Dítka ani rodiče se s obdobnými problémy na psychology neobraceli. V té době již byla prosazena tolerance k leváctví. Mimochodem ještě pár let po Komenském bývala převaha levé považována mnohými za úklad ďáblův. Ještě na počátku století dvacátého žáky za strašnou drzost – psaní levou rukou – řezali jak žito. V čase mé mladosti bývalo již nejednomu osvícenci mezi učiteli jasno, že neklid, nesoustředěnost a nepozornost některých rozjívenců není úkladem ďábelských západních imperialistů proti jednotnému socialistickému školství, potažmo proti jednotným klasifikačním požadavkům. Pozvolna bylo zřejmé, že písmena dys nejsou totožná s písmeny blb.

Ve století jednadvacátém se dětskou psychologií zabývám již spíše okrajově. Přesto se v mé pracovně vcelku pravidelně objevují mladí Aspergerové. Ve velmi bohaté čtenářské diskusi navazující na článek o lehké mozkové dysfunkci (ADHD) se několikrát objevilo i směšování obou postižení.

ADHD a Asperger: spojuje je nepozornost

Žák postižený ADHD a nepozornost takříkajíc jedno jsou. Podobně i Aspergerův syndrom se projevuje mj. i masivní nepozorností. Rozdíl je například v tom, že žák s ADHD nezareaguje dejme tomu na vyzvání: „Pokračuj v hlasitém čtení po spolužákovi,“ neb ho chvilku před tím zaujala kolem letící moucha. Na sledování čteného textu již dávno nemyslí. „Asperger“ nebude reagovat ani na dejme tomu letící dron, pokud je právě v onu chvíli zvyklý číst.

Nepozornost zkrátka připomíná něco jako bolest hlavy. Oboje patří mezi příznaky stovek velmi odlišně závažných onemocnění.

Přečtěte si: Tvrdí: Za nás žádná hyperaktivita nebyla… Mají pravdu?

Autista žije rituály

Autismus lze zaznamenat poměrně brzy a to u necelého procenta populace. Čtyřikrát častější je u chlapců. Typický je nedostatek sociální aktivity. Podezření, jež na tomto základě vzniká, v extrému naznačuje počínající psychotické onemocnění (Eugen Bleuler na počátku minulého století vytvořil termín autismus a uvažoval tímto směrem). Druhý extrém uvažuje o svérázu a nekomunikativnosti introvertovaného nebo deprivovaného, citově strádajícího dítka. Postižení obdobné problémy v rodině mívají, a to spíše v mužské linii.

Označení autismus shrnuje odstup, nezájem o druhé, lhostejnost k podnětům zvenčí až katastrofální nedostatek sociální inteligence, zvláště schopnosti vcítit se do druhých. Postižení neví, oč jde, a tudíž jim to nechybí. Někdy si vysní imaginární, je podporující postavy. S nimi pak jakoby v duchu komunikují. Žijí v jakémsi alternativním, „svém“ světě.

Autista žije rituály. Řád je pro něj vše. Vytvoří si neměnné postupy a rigidně na nich trvá. Nic nechce a obvykle ani nedokáže změnit. Neví a nechápe, co znamená přizpůsobit se situaci, improvizovat. Každá změna je pro něj k horšímu. Takto postižený na změny často reaguje překvapivě intenzivní mírou agrese.

Může to být i k něčemu dobré. Rodiče autistů např. netrápí nepořádek v dětském pokoji. Jejich potomek seřazuje hračky dle určitého klíče, srovnává knížky dle velikosti. Pořádek má vedený „po svém“, ale udržuje ho až úzkostlivě.

Autista žije ve svém světě a ve svých představách. To se děje bez ohledu na situaci a okolí. Mívá nečekané, svérázné nápady. Vnímá svět jinak než „neautisté“. Nechápe je ani jejich myšlenkové pochody. Občas filosofuje stylem připomínajícím plané mudrování a zamyšlení se nad smyslem běžných, jasných věcí, jak mimo jiné ukazuje Normální autistický film. Jeden z mých dětských klientů se rozhodl trávit školní výuku vměstnán ve výklenku pod oknem třídy. Tvrdil, že školní řád nic takového výslovně nezakazuje.

Jiný chlapec o přestávce fyzicky napadl spolužačku. Vysvětlil to snahou dotyčnou umlčet alespoň na chvíli, neb ona stále mluví. Ošklivé, jen co je pravda. Musím ovšem připustit, že jsem se s podobným jednáním setkal i u dospělých „neaspergerů“. Mužské nerealizované fantazie popsanou agresi připomínající jsem již slyšel přinejmenším v desítkách případů. Výjimečně se objevují takové fantazie, ba i pokus o jejich realizaci, v obráceném gender gardu. I ženy mohou snít o tom, aby jejich protějšek konečně zmlkl.

Autisté nejsou valnými řečníky, byť trému v obvyklém slova smyslu neznají. Neradi telefonují, je jim bližší psaná komunikace. Někdy se objevuje až bizarní nápadná strojenost ve vyjadřování myšlenek. Využívají nezvyklá slova a novotvary. Pro svůj monolog nepotřebují posluchače, vystačí si sami. Běžný člověk je autistickými projevy vyvedený z míry – připadají mu divné a nepochopitelné. Nepochopení je oboustranné. Nerozumíte-li světu autisty, nejde předpokládat, že on porozumí vám. Autisté ctí zákon. Problémy naopak mohou mít z přehnaného dodržování předpisů.

Isaac Newton a Albert Einstein údajně v určitých obdobích svého života trpěli některými z poruch připomínající spektrum autismu. Šlo spíše o „autismus nepravý“ vyplývající z vědeckého zaměření a od okolí se odlišujícího vysokého intelektu.

V mezinárodní klasifikaci nemocí tvoří samostatnou jednotku autismu příbuzný Aspergerův syndrom.

Aspergerův syndrom není „lehký“ autismus

Není to „lehký“ autismus. Problémy v sociální komunikaci se projevují jak doma v rámci rodiny, tak v kontaktu s vrstevníky. „Asperger“ je pro okolí jakoby nepřijatelný, pramálo imponuje. Chorobou je dán egocentrismus a neschopnost projevit kamarádství. Nemožnost vcítit se do druhých je i zde samozřejmá. Chybí elementární schopnost odhadnout význam gest i jiných mimoslovních reakcí. „Oko do duše okno“ není, leč pohled do očí udělá dobrý dojem. Postižený tímto syndromem se vám do očí nepodívá. Může se ovšem naučit náhradnímu řešení. Pohled upře kamsi pod střed čela.

Stereotypní slovní obraty, ulpívání na detailech bez pochopení celku obraz dokreslují. Hovor dětí se zmíněným syndromem působí odtažitě, „profesorsky“, šroubovaně, archaicky. Pochopit žert, nadsázku, udělat si legraci sám ze sebe není možné. Sourozenci X četli jeden poměrně specializovaný časopis. Ač bydleli pod jednou střechou, každý měl svůj výtisk. Jeden z bratrů nesnesl pomyšlení na to, že druhý může onen magazín četbou opotřebovat.

Různí se názory na to, zda syndromem trpící dítka chtějí mít kamarády, nebo ne. Starší pojetí vychází z toho, že kamarádství nepotřebují, neboť vlastně ani nevědí, co to je. Novější přístup tvrdí, že by se snad i přátelili, ale nemají s kým. „Asperger“ druhého „Aspergera“ snáší velmi těžko. Ani protiklady je nepřitahují.

To, co dřív působilo jen jako zvláštnost, během dospívání vyvolává dojem hrubosti, agresivity, urážlivosti. K zápornému obrazu přispívá neschopnost lehce konverzovat a vyjadřovat se sociálně přijatelným, „čitelným“ způsobem.

Dítka daného typu jsou schopna vykřikovat a rušit vyučování. Nejmenovaný žák třídy pro zvláště nadané děti, vynikající matematik v hodině tohoto předmětu vstal z lavice a předváděl, jak létají baletky. Všeobecného veselí ve třídě si nevšímal. Podobně se v zásadě může chovat i žák s výrazným ADHD. Veselí ve třídě jej bude spíše podněcovat k dalším eskapádám. Na rozdíl od něj, když zmíněný „Asperger“ dolétal, klidně usedl do lavice a zahloubal se do matematické rovnice.

Vždy chybí míra a přiměřenost. Necitelnost v sociálních vztazích doprovází přecitlivělost smyslová – na světlo, zvuky, pachy. To vše rámují poruchy pozornosti s neschopností podřídit se autoritě. Podobně s ADHD lze uvažovat o tzv. syndromu tulících se dikobrazů. Ti mají mnohé, velmi ostré ostny a velejemnou kůžičku. Stěží se mohou přitulit.

Smysl pro vcítění se, takt a respekt k sociálním konvencím chybí. Může to prý souviset s mužskou anatomií mozku a nedostatečným propojením pravé a levé hemisféry. Kdo chce „za vším hledat ženu“, může citovat údaj o zvýšení – pro ženy zcela neobvyklé – hladiny testosteronu v době těhotenství matky. S nadhledem je možné uvažovat o karikatuře tzv. mužské logiky.

Tzv. schizoidní muž manželce již jednou řekl, že ji má rád, a opakování považuje za redundanci, autista netuší, proč by to měl (alespoň jednou) říci. O děti je schopen se starat, ani jim ale neprojeví cit. Ostatně jakýpak cit? Je někde vymezen v zákonech a nařízeních?

Text vzbudil velký ohlas, pokud vás problematika zajímá, doporučujeme k přečtení diskuzi pod článkem. K problematice se brzy vrátíme článkem o mýtech o autismu.

Redakce

85 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 12. 2016 19:40