Normální autistický film: fascinující svět „jiných“

Chcete nahlédnout do světa „autíků“, dětí s Aspergerovým syndromem? Máte možnost. „Je to naprosto obohacující a inspirující,“ říká režisér Miroslav Janek.

Normální autistický film získal v Jihlavě cenu za nejlepší český dokument a Cenu studentské poroty, zahajoval dokumentární soutěž na karlovarském festivalu a nyní, od 10. listopadu, je k vidění v kinech. Snímek Miroslava Janka sleduje pět dětí a dospívajících, kteří trpí jednou z forem poruch autistického spektra – Aspergerovým syndromem.


Autor: Mimesis Film

Miroslav Janek: „Někdo to určitě nemá lehké, pere se s tím, aby mohl fungovat. Někteří rodiče se s tím zjištěním těžko potýkali, ale musím říct, klobouk dolů.“

„Tito lidé mají pocit jinakosti a obtíže v sociálních vztazích,“ říká psycholožka Kateřina Thorová v článku Aspergerův syndrom: Proč si někteří lidé nerozumí s ostatními? Hrdinové filmu nám skutečně jiní připadají. Ale jak říká v dokumentu citované krédo jednoho britského „Aspergera“:

„Já nejsem odlišný, to jen vy jste všichni příliš stejní.“

Pokud se my, stejní, „normální“, v něčem lišíme, balíme to do konvence a oblékáme do konfekce. Lidé s Aspergerem nerozumí tomu, proč by něco podobného měli dělat, nerozumí našim frázím, společenským pravidlům ani obyčejnému dotazu: Jak se máš? „Každý autista je originál, každý je úplně jiný,“ tvrdí režisér o hrdinech filmu, v němž nemluví žádní odborníci v bílých pláštích. „Nechtěl jsem točit odborný film. Chtěl jsem udělat poetický film o komunikaci a vzájemné empatii,“ říká Miroslav Janek.

Co vás k tématu filmu přivedlo?

Impuls byl velmi prozaický. Absolutně jsem se o tuto problematiku nezajímal, až přišel producent Jan Macola, který provozuje Kino Pilotů, a navrhl mi, abych udělal film na toto téma. Já jsem byl před tím nedotknutý autismem a ještě dlouho potom jsem mu tvrdil, že nevím, co bych natočil. Až když jsem poznal Michala Roškaňuka (odborného lektora, zakladatele sdružení Adventor, které se zaměřuje na pomoc lidem s autismem; pozn. red.), který mě seznámil s konkrétními lidmi, začalo mě to zajímat. Michal pořádá na Kampě večery, které se jmenují Přicházíme v míru. Má tu hosty autisty i odborníky a tam to teprve začalo.

Asi jste do toho šel s nějakou představou, co to autismus je…

Ne, nešel. Já jsem si samozřejmě ledacos přečetl o tom, co to autismus je, ledacos jsem se dozvěděl z pořadů na Kampě, ale konkrétní představu jsem si neudělal. Naopak jsem využil možnosti, že ta děcka a jejich rodiny souhlasily s natáčením, k tomu, abych se toho teprve jakoby začal dotýkat.

Po téhle zkušenosti, v čem se hrdinové filmu liší od „normálních“ lidí?

Vším možným, vnímáním světa, náhledem na něj. Řekl bych, že jsou zvláštní varovné znamení našemu životu. Když se třeba zeptáte autisty, jak se má, nebo na jiné banální otázky, které běžně používáme, tak on tomu vůbec nerozumí, musí přemýšlet a zjistit, co tím myslíte. Jsou velmi upřímní, nesnášejí hluk a všechny podobné nešvary naší civilizace.

Z filmu jsem měla dojem, že jeho protagonisté jsou hodně pravdiví…

Absolutně nepodléhají modelům společenského chování, jdou rovnou k podstatě věci, to je fascinující. To nám odhaluje skutečnost, že my, takzvaně normální lidé, žijeme ve zvláštně zajetých kolejích až bludech.

Seznámení se světem autistů tedy pro nás může být přínosem?

Je to naprosto obohacující a inspirující. Třeba zamyslet se nad tím, co to tady plácám za hlouposti…

Asi se dá těžko mluvit obecně, ale alespoň z vaší zkušenosti, musí být autismus nebo Aspergerův syndrom nutně handicapem pro ty, kteří jimi trpí, nebo pro jejich okolí?

Nevím, ale já jsem absolutně tento film nepojal jako film o handicapovaných lidech.

A jejich rodiny, ty to jako handicap vnímají?

Rodiče se s tím samozřejmě musí nějakým způsobem potýkat, protože je neustále volají ze školy, že jejich dítě neudělalo něco, jak mělo… mají s tím potíže, musí se s tím nějak vyrovnávat. To je právě problém zavedeného způsobu myšlení a toho, co se od dítěte očekává. A spousta učitelů není schopná nebo ochotná vnímat zvláštní, speciální kvalitu toho člověka. Nemluvě o spolužácích, děti jsou zlé. Rodiče, kteří jsou osvícenější, chápou, že mají doma zvláštního človíčka, který je může určitým způsobem obohatit, a snaží se mu vycházet vstříc. Ale nemají to lehké, protože se musí potýkat se společenským zavedeným řádem.

Miroslav Janek

Dokumentární režisér, kameraman, střihač

Začínal jako amatérský filmař. V roce 1980 emigroval do USA, kde spolupracoval s řadou dokumentaristů. Od poloviny 90. let znovu pracuje v ČR. Natočil řadu dokumentů doma i v zahraničí (např. Nespatřené, ​Nachové plachty, Občan Havel…) a získal mnohá ocenění. Od roku 1998 je stálým pedagogem FAMU na Katedře dokumentární tvorby.

Snímek Miroslava Janka Normální autistický film se stal podle poroty Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava nejlepším českým dokumentárním filmem roku 2016.