Tvrdí: Za nás žádná hyperaktivita nebyla… Mají pravdu?

ADHD (porucha chování s hyperaktivitou) dle některých neexistuje, termín byl vymyšlen na objednávku farmaceutických firem, jde o krycí název pro malé hajzlíky. Jenže projevy této poruchy existují.

Před rokem jsem pro server Vitalia.cz napsal text Příznaky ADHD v dospělosti nemizí. Sorry… Komentáře čtenářů byly kritické. ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha chování s hyperaktivitou) dle některých neexistuje, termín byl vymyšlen na objednávku farmaceutických firem, jde o krycí název pro malé hajzlíky. Inu, proti gustu (a názoru) žádný dišputát. I mně se zdá lepší tradiční název lehká mozková dysfunkce. Leč projevy, jež lze zařadit pod jedno nebo druhé, existují.

Syndrom slona v porcelánu

Namátkou neklid, roztěkanost, nemožnost udržet dlouho pozornost, zbrklost, občas menší schopnost vcítění se do komplikovanější situace s nepředvídáním následků některých řešení. Můj výborný učitel profesor Matějček po léta říkal i psával, že problémy ADHD s pubertou pominou. Řekněme ve zralém věku a mj. i díky výsledkům jím vedených dvou diplomových prací – Nataši Brázdilové a Milana Jůzy – svůj názor korigoval. Děti – „živé stříbro z hadích ocásků“ – dětmi určitě být časem přestanou. Jejich projev se v dospělosti do jisté míry změní. Nebudou se kupříkladu houpat na školních židličkách.

Nicméně jistý společný jmenovatel, nazvěme jej „syndrom slona v porcelánu“, často zůstává. Zdeněk Matějček konstatuje: „Znovu mě mrzí, že se práce (Nataši Brázdilové a Milana Jůzy) nedostaly dále do světa – měly by totiž světovou prioritu. Američani s něčím takovým přišli až o mnoho let později. Inu hříchy doby, o nichž bohužel vědí víceméně už jen staří pamětníci.“

Dostali jsme pár facek a bylo?

Nad rámec výše zmíněných glos ve smyslu „za nás žádné ADHD nebylo, když jsme zasloužili, dostali jsme pár facek,“ přišel mi osobní e-mail. Psal jej otec takto postiženého dítěte. Vyčinil mi, že mu beru naději, jeho dítko odepisuji, pravdu nemám a kdož ví, co tím vším sleduji. Dávno jsem e-mail smazal, leč přesto bych rád (nejen) pisatele upozornil na knihu Jóna Gnarra Indián, vydanou v nakladatelství Pragma.

Dílo plné vzpomínek z bouřlivého a velmi problémového dětství bývalého primátora Reykjavíku popisuje trápení kluka z běžné rodiny s poruchami učení a chování. Bylo to ještě v časech a době, kdy se o těchto poruchách ani mezi vzdělanými laiky-učiteli a různými poradci pro výchovu mnoho nevědělo. Autor mezi kapitoly vkládá krátké shrnutí závěrů z psychiatrických vyšetření a posudků už od jeho předškolních let, kdy se do odborné péče dostal, až dál a dál. To, že se onen týpek stal komikem, se do jisté míry dalo čekat. Fakt, že uspěl jako volební lídr recesistické politické strany, kterou sám založil… to nikdo nečekal. Na druhé straně Island je zřejmě země neomezených možností. Když mohli tamní amatérští fotbalisté, trénovaní místním zubařem, uspět na EURu… asi je možné všechno.

Ostatně i o tom napsal Jón Gnarr opět v Pragmě vydanou knihu Jak jsem se stal starostou Reykjavíku. A chtěl změnit svět. Mezi námi – chtít měnit svět je z českého tradičního pohledu samo o sobě fanfarónské, málem přímo encefalopatické.

Šéfem Applu, olympionikem nebo prezidentem USA

Jiný román by mohl být napsán o Michaelu Phelpsovi. Na posledních OH v Riu získal pět zlatých a jednu stříbrnou medaili v plavání. Pokud by rodné USA reprezentoval jen on sám, zařadil by je co do medailových úspěchů do první dvacítky států. Devatenáctá je dnes Kuba a dvacátý Nový Zéland. Nejen česká výprava je sleduje ze vskutku uctivé vzdálenosti. Tento výtečník ve škole, a to i na střední a vysoké, zlobil, měl špatné známky, neb se odmítal učit to, co ho nebavilo. Jistě, v tom, co ho bavilo a nebylo to jen plavání, vynikal. Učitelé předmětů, které chlapce nebavily, propadali zevšeobecněným katastrofickým soudům. Kluk prostě není schopen soustředěné práce a basta.

Plavat jako ryba je sice pěkné, ale o tom, jaký musíte být úhoř ve vysoké politice, to nic neříká. George W. Bush sice občas připomínal texaského střelce, přesto nebo právě proto ADHD trpěl.

Silnou trojku může namátkou doplnit „Apple“ Steve Jobs. Inu, vybarvil se z neklidného, nesoustředěného a neobratného káčátka. Nicméně nikdy to nebyl „harvardsky střižený“ pan ředitel. Některé jeho nápady považovali kolegové i podřízení za, řekněme, ujeté. Posléze se ukázalo, že jsou netradiční, tvořivé a hlavně úspěšné.

Budu citovat z dalšího dopisu. Psycholog Milan Jůza, jehož diplomku jsem zmínil v úvodu, mi nedávno napsal: „…spektrum příznaků, které se objevují u takto postižených kluků ve světě tržní ekonomiky, je trochu jiné, něž jak jsme to znávali ze společnosti rozvinutého socialismu u nás, v dobách ancien régime (pozn. starého režimu). Kupodivu lze zřejmě tyhle věci nějak zobecnit, neb příznaky, kterými hoch – pozdější politik a spisovatel – strádal coby dítěna Islandu, jsou často zmiňovány a uváděny v odborných pracích anglo-amerických z let sedmdesátých a osmdesátých dvacátého století, tedy právě z doby, kdy byl dítětem i autor, čili v průřezu doby spolu v tržně-kapitalistickém systému korespondují.“

Jak je možné, když dva mají totéž, není to – v ČR a v „angloamerice“ totéž? Poněkud úsměvně může působit poznámka o rozdílech ve výzkumném vzorku. Jůza psychologicky vyšetřoval účastníky rekreace ROH v Krkonoších. Američtí pracující takovou vymoženost v Krkonoších neznali. Možná se přes shodnou diagnózu od „Anděla na horách“ lišili.

Co je jiné, nemusí být horší

Vážnější může být úvaha o ADHD coby sběrném koši. Může být krycím, jakoby neproblémovým označením pro úzkosti, deprese, poruchy nálady, problémy s návykovými látkami a jinými závislostmi. Posledně jmenované z vás ostatně mohou udělat encefalopata coby dup.

Ostatně i nejrůznější rizikové jednání, nedomýšlení důsledků včetně postu tzv. bílých koní, sexuální promiskuita i řekněme nadměrná zvídavost, zbrklé rozvody… chcete-li „strašné blbosti při nadprůměrné inteligenci“ a mnoho podobných nešvarů mohou a nemusí mít ADHD v životní historii postiženého. Leč pozor – opět citujme Zdeňka Matějčka: „Na Hradčany se dá dívat od Karlova mostu i od Pohořelce.“ V anamnéze ADHD mívají i velice tvořiví, zdravě nekonvenční kreativci. Do třeba i dobře míněných šablon se směstnat nedají. To, co oni samotní považují za důležité, my – „běžní, řádní, usedlí“ občas nedokážeme pochopit. Co je jiné, nemusí být ještě horší.

ADHD postihuje v současnosti pět až sedm procent dětí. Výrazně častější je u chlapců než u dívek. Zhruba u poloviny z nich, byť v různém rozsahu, zmíněná diagnóza přetrvává i v dospělosti. Existují i vytrvalci, pro něž i ve stáří platí: S ADHD a nikdy jinak.

Čtyři písmena – ADHD nelze zaměnit ani v dospělosti se slovy STOP (všem nadějím). Určitě to není ani SOS. Občas jde o „kus života těžkého“. Jindy ovšem po čertech zajímavého a úspěšného.

64 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 10. 2016 11:05