Úkolem rodiče je připravit dítě na život

Nacházíme se v období finiše “přijímačkového šílenství”. Jak to na tebe působí? 

Ocitáme se opravdu ve zvláštní době. Zejména zájem o víceletá gymnázia je extrémní. Částečně kvůli zhoršující se kvalitě základních škol, do jisté míry kvůli ambicím rodičů. Myslí to s dětmi samozřejmě dobře, ale bohužel často vidíme i děti, které ke studiu na gymnáziu nemají potřebnou kapacitu, nebo nejsou zkrátka ještě na takový výkon dostatečně zralé. To by rodiče měli zohlednit. Jsem zastáncem toho, aby si děti užily trochu toho bezstarostného dětství a do světa výkonu byly vrženy až po 9. třídě. Myslím si, že na víceleté gymnázium patří dítě, které se na přijímačky nemusí nijak dramaticky připravovat. To je známka toho, že bude se studiem v souladu a nebude pro něj nepřiměřeně náročné. 

Poslední dobou je čím dál tím více aktuální i téma zvyšujícího se počtu případů dětské agresivity. Kde se to v těch dětech bere?

Začnu trochu ze široka. Vztek, hněv nebo zlost jsou přirozenou emocí každého z nás. A jsou od pradávna důležité pro přežití. Dnes už samozřejmě trochu jinak než v pravěku, ale podstata je stejná. Agresivita je součástí našeho chování, pomáhá nám překonávat překážky a chránit před nebezpečím.

Pro dítě jsou tu rodiče, kteří ho mají naučit, jak se vztekem zacházet a jak ho vyjadřovat. Ideální cesta je dítěti již od mala pomáhat pojmenovávat emoce a učit je ventilovat funkčním a zároveň společensky přijatelným způsobem.

Co to znamená?

Když je dítě malé, tak samo netuší, že to, co se v něm bouří, je vztek. S tím mu pomůže maminka nebo tatínek. Naučí ho rozpoznat danou emoci. Můžou společně vymyslet nějaké pojmenování, např. „vztekavka“. Rodič dítěti pak vysvětlí, že cítit vztek je v pořádku a když se vhodným způsobem vyventiluje, tak se mu uleví. Pro každé dítě může fungovat něco jiného. Také v čase se mohou jeho způsoby ventilace, kterých je k dispozici mnoho, proměňovat. Dítě tak naučíme zdravé zacházení s emocí, se kterou se bude v životě potkávat. Pokud je dítě takto vychováváno, v pozdějším věku nebude mít problém agresitivu zvládat.

Zní to jednoduše, ale pro mnoho rodičů je to možná neuchopitelný úkol.

Když dítěti něco zakážeme, tak je v pořádku, že se zlobí. To bychom mu za zlé mít neměli. Protože v opačném případě dochází k potlačování vzteku, a ten se dřív nebo později ozve znovu a ještě silněji.

Zároveň je velmi důležité, jak s agresivitou zachází právě rodiče. Děti jsou malé opičky, které se opičí. A tak když bude maminka denně říkat synovi, že nesmí nikoho nikdy bít, ale zároveň dítě vidí, jak otec matku fyzicky napadá, tak takové proslovy nemají prakticky žádný význam.

Autor: iStock

Extrémní případy pak jsou, když dítě žije ve velmi agresivním prostředí. I to se děje, ale naštěstí ne masově. Takové dítě má pak agresivitu jako běžný vzorec chování, a tak ho používá i mimo rodinu. V každém případě je dobré zaměřit se na příčinu, spouštěč agresivního chování. Žádné dítě se nechová agresivně bezdůvodně. Agresí sděluje něco, co neumí vyjádřit jinak – „Potřebuji tvou pozornost“, „Něco mě trápí“, „Mám strach“, „Nevím, co mám dělat“, „Je toho na mě moc“ apod. Když objevíme, o čem ta agrese skutečně je, čeho je důsledkem, pak můžeme začít pracovat na změně nežádoucího chování.

Sama máš třináctiletou dceru. V čem je podle tebe hlavní rozdíl v dnešním vztahu rodič–dítě oproti tomu, kdy jsi vyrůstala ty?

Ve všem. Když se podívám na svou dceru „objektivním okem matky“, tak ji považuji samozřejmě za nejchytřejší a nejšikovnější dítě na světě. Já jsem byla taková zakřiknutá, nesamostatná a kam mě postavili, tam mě našli. Fungovala jsem na příkazy, nemohla jsem odporovat a nikdo moc nepátral po tom, co si myslím. Oba případy samozřejmě trochu přeháním. Ale dřív byla taková doba. Neřešilo se, co dítě cítí, často ani co by si přálo. Důležité bylo chovat se slušně a nevyčnívat. Pro tu dobu jsem byla tudíž vychovávána úplně ideálně. Model „hodná poslušná holka“.

Dnes naše děti vychováváme jinak, protože svět, na který je máme připravit, je jiný. Past trochu vidím v tom, že doba se mění rychle a až bude má dcera sama dospělá, bude svět zase někde jinde. Takže na co ji připravit, když nevím, co vlastně bude?

Jak si v tom tedy poradit?

Já jsem vsadila na vybudování pevného, bezpečného, čitelného a respektujícího vztahu. Věřím, že to je to správné podhoubí, ze kterého vyroste silný a vyrovnaný jedinec, který se popasuje se vším, co mu život přinese a bude žít spokojeně.

To zní velmi sympaticky – jako recept na ideálně zvládnutou výchovu. Jak se dá takový vztah vybudovat?

Přijde mi důležité, aby dítě v rodiči cítilo autoritu. Aby bylo jasně dáno, že tady tomu „šéfuji“ já. To dává dítěti možnost věnovat se svým dětským úkolům – poznávání okolního světa, navazování vztahů, dospívání atd. Dává mu to jistotu, že se na rodiče může spolehnout, že ho ochrání, že je s nimi v bezpečí. Aby ale nešlo o diktátorství, je fajn s dětmi mluvit, vysvětlovat a ohlížet se na jejich potřeby. Takže pokud to jde, proč nepřizpůsobit danou situaci dítěti?

Máš příklad?

Tak například chci, aby si dcera uklidila pokoj (adekvátně věku uklízím s ní, pomáhám méně a méně, až to zvládne sama). Pokud je zrovna uprostřed nějaké činnosti, nebo se jí hned nechce, nevidím problém se domluvit, že ten pokoj bude uklizený třeba do večera. Ale nemusí to udělat okamžitě, jakmile já si vzpomenu. Přijde mi, že někdy dospěláci chtějí po dětech věci hned jen proto, aby na to už nemuseli myslet, nebo prostě proto, že to tak chtějí.

Lze takový přístup aplikovat univerzálně?

Samozřejmě jsou situace, kdy není čas ptát se a diskutovat, zkrátka se dítě musí obout a jít, nebo nám ujede autobus a přijedeme pozdě. Dítě tedy moc dobře vnímá, že se na jeho potřeby ohlížíte, ale zároveň ví, že jsou tu nějaká pravidla, kterým se musí podřídit. To mi přijde jako ideální mix. A mimo jiné tak dítě učíme i dalším dovednostem – ohlížet se na potřeby druhých, unést situace, které jsou nepříjemné, překonat nechuť, odpor nebo lenost, odložit požitek a uspokojení na později.  To vše pomáhá budovat tzv. „frustrační toleranci“, což je psychická snášenlivost a odolnost jedince vůči zátěži, stresu, neúspěchu, zklamání, oddálení požitku atd. Tuto dovednost dnes děti často postrádají.

Říká se, že dnešní děti mohou téměř cokoliv, zatímco v minulosti nesměly skoro nic. Kde je podle tebe ten správný balanc?

Přesně někde uprostřed. Extrémy totiž nejsou dobré. Ale jak najít a udržet tu správnou míru v každodenním shonu, je oříšek. Dítě poškozuje jak autoritativnost, kdy musí “sekat latinu” a nesmí se projevit, protože by to nebylo společensky přijatelné, tak i “nevýchova”, která vede k tomu, že dítě je tak trochu ztracené, protože ho dospělák neprovází a neukazuje mu, co se může a co už ne. V obou případech si takové dítě ponese následky do dospělosti, jen se od sebe mohou lišit.

Jsi známá jako zastánce utváření pevných, jasných a srozumitelných hranic. Co to obnáší?

My jako rodiče jsme ti, kteří by měli právě jasně a důsledně stanovovat, co je dovoleno a co ne. To, že se nám do toho leckdy z různých důvodů nechce, je přirozené. Někdo si není jistý sám sebou a pak těžko bude nastavovat hranice svým dětem. Někomu jinému to zase přijde třeba moc kruté, další by rád, ale neví, jak na to. Někteří rodiče sice hranice nastaví, ale už neohlídají jejich dodržování. Taková pravidla jsou pak k ničemu.

Hranice si představme jako jasně srozumitelná a čitelná pravidla hry, kdy dítě ví, na čem je. Ví přesně, kdy hranici překračuje a jaké z toho plynou důsledky. To vše poskytuje dítěti pocit bezpečí, který je nezbytný k jeho harmonickému vývoji. Ale pozor! Hranice nejsou o tom, že se neohlížím na jeho potřeby.

To zní dost složitě.

Zní, ale vlastně není. Věřím, že i v dnešním komplikovaném a rychlém světě je možné, aby pravidla ve výchově a důslednost při jejich dodržování fungovala. Pak je možné z dětí vychovat spokojené, zdravě sebevědomé a vyrovnané bytosti, které v životě uspějí a budou schopné vychovat další generaci.

To vnímám jako hlavní úkol rodiče – připravit dítě na život. To znamená, aby se potomek dokázal postarat sám o sebe a vypořádat se s překážkami, které mu život do cesty přinese. A následně se v budoucnu postarat o vlastní děti. A pokud to bude potřeba, postarat se v pozdějším věku i o své rodiče.

Autor: iStock

A jak říká můj výcvikový vedoucí, dětský psychiatr MUDr. Jaroslav Matýs: “Dospělost je nevděčná práce, ale někdo ji dělat musí.” To je velmi výstižné pro neochotu nebo neschopnost některých dnešních rodičů pustit se do konfrontace se svými dětmi. Přitom hranice jsou pro zdravý vývoj a výchovu dětí zásadní.

Jak se liší tvůj maminkovský přístup od toho, jak jsi byla vychovávána ty?

Je legrační, jak se sice snažím řídit vším, co jsem za ta léta, co se věnuji psychologii, načerpala, ale nakonec dělám většinu věcí stejně jako moje máma. Velký posun pro mě je, že jsem za to ráda. Když mi bylo 25 a někdo řekl, že jsem jako ona, tak mě to naštvalo. Dnes mě to vlastně těší. Už lépe chápu její motivy. Také víc rozumím situaci, ve které byla a která její chování ovlivňovala. Každý má jinou osobnost, schopnosti, zdroje, kapacitu, jiné zkušenosti z dětství, a to vše se promítá do výchovy jeho dětí.

V čem vidíš největší rozdíl právě u vás?

Největší rozdíl mezi výchovou mou a mojí mámy je asi ten, že si s dcerou hodně povídám. Snažím se také vžít zpětně do pocitu, když bylo třináct mně, což mi pomáhá chápat, jak danou situaci může vidět moje dcera a proč ji někdy tak moc štvu. Rozebíráme tedy, jak vidím situaci já a jak ona. Vysvětluji jí, proč na nějakých věcech trvám, ale také se snažím porozumět motivům z její strany. Říkám jí, že ji mám ráda a když udělám chybu, omluvím se.

Myslíš si, že je výchova pro rodiče–terapeuta snazší?

Mít psychoterapeutické vzdělání je pro výchovu bezesporu výhoda. Ale jsem jen člověk, dělám spoustu chyb. Možná umím lépe, než člověk bez takového vzdělání, tyto chyby zachytit, chápat jejich původ a pracovat s nimi. Také si uvědomuji, jaké jsou mé slabé stránky a když mě něco naštve, umím se zastavit a říct si, zda je to opravdu chyba druhého, nebo jestli mi spíš reakce druhého nebrnkla na mou citlivou strunu. Zároveň dceru ale štve, že věci někdy až moc rozebíráme. To by asi s rodičem „neterapeutem“ řešit nemusela. Myslím si, že vztah máme celkem hezký, uvidíme jak s ním zamává puberta.

Autor: iStock

Při terapiích pracuješ převážně s dospělými. Jak pak vypadá taková typická pomoc rodičům?

S dospělými řeším mnoho různých obtíží, z nichž nejčastější jsou vztahové. Pokud jde ale o jejich rodičovskou roli, tak lidé často přichází v podstatě až ve chvíli, kdy už je situace v rodině neúnosná. Představa takového rodiče je, že dostane pár instantních rad a návodů na „opravu“ svého dítěte a vše bude do měsíce vyřešeno. Tak to bohužel nefunguje. A je to naprosto logické. Pokud k současné situaci směřovala rodina několik let, nemělo by být překvapením, že přenastavit fungování prostě trvá. A protože, že se na vývoji této situace podílela celá rodina, vyžaduje i následná změna součinnost všech jejích členů. Rozčarováním bývá i fakt, že velká část změny musí proběhnout právě na straně rodičů. Většinou se jedná o jejich chování k sobě navzájem, jejich vnímání dítěte a dále pak způsoby, jak s dítětem komunikují a jednají.

Kdyby´s ty vyrůstala v dnešní době, ale měla už ten nadhled a zkušenosti, co by´s poradila svému třináctiletému já?

„Všechno je, jak má být, dělej věci poctivě, naplno a užívej si je. Řiď se svým srdcem a neber se moc vážně.“

Máte nějaké starosti týkající se vztahů nebo rodiny? Nejste si jisti, jak nastavit dětem hranice? Rady, tipy a další informace od Zuzky se dozvíte na vrbaprotebe.cz.