Je to dva roky, kdy čtrnáctiletý školák málem vypadl ze dveří vlaku, které se v mírné zatáčce otevřely dokořán. Chlapci, který seděl na batohu kousek od nich, protože jinde bylo plno, se podařilo ve vagónu udržet.
České dráhy jakoukoli vinu odmítly, podle Petra Šťáhlavského z tiskového oddělení dveře nebyly porouchané. Podle jeho vyjádření pro média je musel otevřít někdo z cestujících a navíc chlapec seděl, kde neměl.
Šťáhlavský také sdělil, že ve voze, kterým školák jel, byl namontovaný starý bezpečnostní systém dveří. Ty tak lze za jízdy otevřít. U nových typů vagonů jsou dveře blokované lépe, takže je to údajně složitější.
O měsíc později vypadl z rychlíku ve zhruba sedmdesátikilometrové rychlosti tříletý chlapec. „Vlak byl sestaven ze starších vozů, které nedisponují blokováním dveří a centrálním zavíráním. Jsou takto schváleny pro provoz v České republice,“ komentoval tehdy neštěstí mluvčí Českých drah Ondřej Kubala. Uvedl také, že dítě cestovalo v doprovodu a během události nebylo samo. Chlapec nehodu přežil.
O dva roky dříve skončil podobný případ tragicky. Z vlaku za jízdy vypadl pětiletý Matěj, když se vypravil sám na záchod. České dráhy tehdy tvrdily, že je téměř nemožné, aby dítě vypadlo dveřmi vlaku, které by si samo za jízdy otevřelo. Za nepříliš reálné označily také možnosti, že by chlapec vypadl ze dveří, které byly během jízdy už otevřené, nebo z okna.
Nakonec policie obvinila Matějovu matku z ublížení na zdraví: „Nechala během cesty odejít syna samotného na toaletu jedoucího vlaku, čímž porušila zákon o rodině,“ vysvětlila policejní mluvčí.
Čtěte téma: Jak cestovat s dítětem v MHD, aby nepřišlo o nohu?
Kde jsou nebezpečná místa na eskalátorech?
Sláva, nazdar výletu, přežili jsme, už jsme tu
Moje zkušenost s Českými drahami je o poznání méně dramatická než uvedené případy, nicméně o postoji společnosti k zákazníkům ve sporných situacích vypovídá dostatečně.
O víkendu jsme vyrazili vlakem na výlet. Poprvé jsme podezření, že všechno není v pořádku, získali v zastávce Skochovice, kde jsme dlouhou dobu stáli. Žádné vysvětlení ale cestující nedostali.
Další čekání přišlo v Davli, opět bez jakýchkoli informací, přestože souprava měla jen tři vagóny, takže by asi nebyl takový problém v každém stručně vysvětlit, co se děje. Z dění okolo jsme postupně zjistili, že železničáři odstavují první vagón a cestující z něj přestupují do dalších vozů. Pohled na starší průvodčí s obrovským kladivem plazící se v erární sukni pod vlakem se nenaskytne každý den.
S více než půlhodinovým zpožděním (na čtyřicetiminutové trati) jsme pokračovali v jízdě – opět beze slova vysvětlení – a ještě netušili, že tento výkon průvodčí zřejmě natolik vyčerpal, že jí nezbudou síly na další povinnosti.
Z reakce ČD: „Personál má za povinnost cestující informovat o všech komplikacích a zdržení v rozsahu dostupných informací. Této problematice se trvale věnujeme.“
Průvodčí mi ukázala…
Před naší cílovou zastávkou jsme si vzpomněli na scénu z české komedie, kde průvodčí vyvolává: "Nezastavujeme, pouze přibrzďujeme, máme zpoždění!“ Zpoždění jsme měli pořádné, a tak jsme se raději předem hrnuli ke dveřím. Část skupiny již vystoupila, mezi ostatními také moje dcera, a já s roční (cizí) holčičkou na ruce čekala, až prostor uvolní vystupující muž s kolem, kde měl ještě v sedačce malé dítě. Přesně v okamžiku, kdy vysunul přední kolo z vlaku, se souprava dala do pohybu. Muž neměl na vybranou, jednou nohou už byl venku, za jízdy vytáhl zbytek kola ven.
Teď jsem v otevřených dveřích stála já a zírala, jak vlak pomalu zrychluje a dcera na peróně se vzdaluje. Lidé sice volali na strojvedoucího: „Stůj! Zastav!“, ale nebyla jsem si jistá, jestli je slyší a poslechne. Rychlost byla ještě mírná, tak jsem se odhodlala a skočila. Za chvíli vlak začal brzdit. Podobných nešťastníků, kteří nestihli vystoupit, v něm bylo víc, někteří vyskočili jako já, ostatní teď rychle vylézali a nevěřícně zírali, co se to děje.
Snad jsem se ani nezastavila a pádila ke kabině strojvůdce. „Vy jste se snad zbláznil, jel jste, i když jsme ještě vystupovali! A dveře byly otevřené!“ hulákám na něj. „Milá pani, průvodčí mi ukázala,“ pravil nevzrušeně. „Vždyť si někdo mohl ublížit,“ hlesla jsem. „Já tam nevidim, průvodčí mi ukázala,“ pokrčil rameny. Průvodčí byla pro jistotu schovaná v útrobách vlaku a ten se dal opět do pohybu. Zajímalo by mě, kdo panu strojvůdci ukázal tentokrát. Průvodčí rozhodně ne, ta nevystrčila ani nos. Strojvedoucího evidentně nenapadlo, že by měl alespoň projevit snahu a zájem, přesvědčit se, jestli je všechno v pořádku, hledat, kde se stala chyba. Nebo alespoň formálně říct „pardon“. Vždyť se přece nic nestalo. Tentokrát.
Čtěte téma: Přepravujeme kolo: vlakem, autem, lanovkou
Po návratu domů posílám na tiskové oddělení Českých drah popis události s žádostí o vyjádření a v duchu předchozích případů počítám, že mi ČD vysvětlí, co jsem udělala špatně. A stalo se.
Petr Šťáhlavský odpověděl rychle a ujistil mě, že ČD věnují bezpečnosti provozu a cestujících včetně výstupu a nástupu značnou pozornost. Dále uvádí: „Z dosud zjištěných informací vyplývá, že vlak byl ze zastávky vypraven v době, kdy byly všechny dveře soupravy uzavřeny po výstupu cestujících. Souhlas s odjezdem dávala průvodčí z posledních dveří soupravy. Protože je zastávka v oblouku, musela poodejít od soupravy na větší vzdálenost, aby ji strojvedoucí viděl. Zároveň tak dobře viděla uzavření všech dveří.“
A jak je tedy možné, že jsem vystupovala z rozjíždějícího se vlaku? V tom mají dráhy jasno a navíc přidávají oblíbenou mantru o „starém a novém blokování dveří“: „Mezi souhlasem k odjezdu a rozjezdem vlaku je však určitá prodleva (i s ohledem na nutnost návratu průvodčí k soupravě), během které další osoby mohly zahájit dodatečný výstup. Starší typ vozů z poloviny 70. let není vybaven blokováním dveří, a tak umožnil otevření dveří i po vypravení vlaku. U nových souprav by to nebylo možné. Dveře by byly zablokované.“
Čili jsem počkala, až moje dcera a kamarádi vystoupí, až se dveře zavřou, až se vlak začne rozjíždět… a pak jsem dveře znovu otevřela a vyskočila. Taková libůstka, zřejmě.
Zkouším to ještě jednou a opakuji: „V době, kdy se vlak rozjel, byly dveře otevřené, a to po celou dobu, k jejich uzavření vůbec nedošlo; cestující stále průběžně vystupovali, konkrétně přede mnou muž měl napůl na peróně a napůl ve voze kolo s dítětem v sedačce. Pokud se Vaše zjištění zakládají pouze na tvrzení paní průvodčí, nečekala bych, že se dozvíte něco jiného.“
Odpověď? „Vámi popsaná situace zevnitř soupravy nevylučuje průběh popsaný průvodčí. Sama uvádíte, že před Vámi byla další osoba, což nevylučuje možnost, že již ona zahájila výstup z vlaku po jeho výpravě ze zastávky. Personál si je vědom vážnosti situace při výpravě vlaku a je velmi nepravděpodobné, že by dal souhlas k odjezdu ve chvíli, kdy cestující vystupují.“
Viník je prostě kdokoli, jen v žádném případě ne České dráhy. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Vyskakovali cestující z rozjetého vlaku, nebo ne – jak to tedy bylo?
Přečtěte si aktuální reakci Českých drah.
ČLÁNKY DO MAILU