Proč Ústavní soud nepohřbil povinné očkování v ČR?

Autor: Isifa.cz

Nález Ústavního soudu dle všech médií legitimoval a navždy zachránil v ČR povinné očkování. Jak už to tak bývá, realita je poněkud jiná.

Dne 23. 2. 2015 vydal Ústavní soud ČR (ÚS) nález Pl. ÚS 19/14, kterým dle všech médií legitimoval a navždy zachránil v ČR povinné očkování. Jak už to tak bývá, realita je poněkud jiná. Pokud vás skutečně zajímá, co a proč ÚS vlastně provedl, věřím, že vás následující text zaujme.

Obsah stížnosti a jeho význam

Nejprve je nutné si připomenout, že ÚS rozhoduje pouze o tom, co je obsahem stížnosti samotné. Přestože se stížnost obecně týkala povinného očkování a domáhala se jeho zrušení, klíčové jsou důvody, pro které tak měl ÚS učinit. Některá média právě tohle pominula.

Stěžovatelé se domáhali na ÚS zrušení veškerého očkování jako povinného v ČR zejména proto, že je upraveno (konkretizováno) pouze vyhláškou. Pouze vyhláška nám tedy určuje, proti jakým nemocem je v ČR očkování povinné. Vyhláška je podzákonný právní předpis, který je legislativně schvalován významně odlišným způsobem, než je tomu u zákonů. Texty vyhlášek jsou de facto pevně v rukou úzkých a uzavřených úřednických a poradních skupin. Vylobovat si vhodný text ministerské vyhlášky nebo si jej „nakoupit“ je mnohem snadnější, než tak učinit v případě zákonů. A pojí se s tím ještě i mnohé další výhody.

Stěžovatelé tedy vlastně požadovali, aby ÚS zrušil celé povinné očkování v ČR zejména na základě formálních právních důvodů (!). Ty samy o sobě nemají s medicínou nic moc společného. Účinek kladného rozhodnutí ÚS by přitom vůbec nemusel být ve společnosti trvalý. České republice by stačilo povinné očkování upravit ve svých zákonech a vše by mohlo být zase tak, jak bylo. (To by se při velkém úsilí stihlo tak asi do jednoho roku.) Média proto zavádějícím způsobem vyvolávají dojem, že Ústavní soud rozhodoval a rozhodl o budoucnosti devíti povinných očkování v ČR jednou pro vždy. Ano, ÚS rozhodoval o budoucnosti očkování. Ale především o jeho budoucnosti velmi krátkodobé, respektive dočasné. A to je velmi důležité.

Velký očkovací „black-out“

Pokud by ÚS dal za pravdu stěžovatelům a zneplatnil by povinné očkování v ČR, z toho důvodu, že je upraveno pouze vyhláškou, nastal by velký očkovací výpadek. Výpadek na mnoho měsíců a možná i více než jeden rok. Vážné důsledky, které by tohle přineslo pro různé subjekty a celý chod systému, si asi ani nedokážu všechny představit. A to vše z formálně právních důvodů a pouze dočasně.

Ústavní soud České republiky to – zkrátka neudělal. Ústavní soud rozhodl jednoznačně politicky a účelově s ohledem na možné důsledky. Velmi dobře a po věcné stránce velice přiléhavě se proti tomu postavila soudkyně ÚS, JUDr. Kateřina Šimáčková ve svém disentu k tomuto „politickému“ ústavnímu nálezu. (V podstatě měl totiž ÚS dle práva rozhodnout tak, jak to popsala paní soudkyně.) Je však velice složitou otázkou, zda to lze Ústavnímu soudu právě v tomto případě za takto „vypjatých“ okolností vyčítat.

Ostudný ústavní ERROR

Klíčový problém celého rozhodnutí ÚS je v tom, že omezovat základní lidská práva vyhláškami opravdu není možné. Není to možné vůbec v žádné zemi a existuje k tomu již velmi rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Veškerá omezující opatření musí být přijata na základě zákona a také jejich obsah musí vyplývat ze zákona a nikoliv z vyhlášek. (Vyhláškami nelze nikomu uložit žádnou povinnost, natož mu dokonce omezit mezinárodně zaručená základní práva.)

V principu se totiž odehrála situace velice podobná této: Mezinárodní právo bez výjimky zakazuje, aby lidem nařizovali, jaké mají nosit čepice, pouhá „nekontrolovatelná“ ministerstva a nespolehliví jednotlivci nějakými vyhláškami. Konkrétní čepice může lidem nařídit nosit jenom zákonodárce, a to po řádném procesu schválení, diskuse a odůvodnění nezbytnosti určitého typu čepice zákonem. (Nošení zcela konkrétní čepice je poté nařízeno lidem tzv. „na základě zákona“ – a to je možné.) Avšak jeden vykutálený zákonodárce si přijme zákon, který ustanovuje pouze to, že lidé na hlavě musí nosit nějakou pokrývku hlavy. A jeho ministerstvo (pouze dva úředníci s jedním módním návrhářem jako poradcem) ihned přispěchá s vyhláškou, že to bude právě klobouk s devíti rudými růžemi. Mnozí lidé se poté cítí na ulicích hloupě a logicky se bouří. Chtějí vědět, proč to musí být právě klobouk s devíti růžemi a nemůže to být buřinka nebo zmijovka. Kdo to takhle rozhodl a proč vůbec? Proč musíme všichni nosit právě klobouk s devíti rudými růžemi? Vždyť ve Francii všem stačí baret, v Řecku slamák a v polovině zemí se dokonce může chodit s nezakrytou hlavou úplně. Kdo a proč právě z nás, deseti milionu občanů ČR, udělal módní kreatury? Mohli si tohle vůbec dovolit provést pouze dva ministerští úředníci a jeden módní návrhář? Ústavní soude! Ochraň nás před svévolí této nekontrolovatelné trojice „kámošů“! – Avšak Ústavní soud rozhodne, že takhle je to vlastně dobře a klobouk s devíti růžemi přece naplňuje ducha zákona, který nějakou pokrývku hlavy vyžaduje. Tedy, že mezinárodní právo nebylo tímto způsobem porušeno, ani obejito. Až to ale příště bude nacistická přilba, kterou nám na hlavu nasadí jiní dva úředníci a jejich poradce Brejvik, bude to podle této právní úvahy ÚS úplně stejně v pořádku, jako nyní u apartního klobouku s devíti růžemi.

Mezinárodní právo samozřejmě nepřipouští, aby stran omezování obsahu základních práv a svobod lidí byl jakkoliv obcházen řádný legislativní schvalovací proces. Ví to úplně každý, kdo se jen minimálně touto oblastí práva zabývá.

Když by se Káča zatočila…

Ústavnímu soudu lze – podle mého názoru – jeho postup spravedlivě a důrazně vytýkat i s ohledem na všechny zajisté složité okolnosti. ÚS měl totiž především jinou možnost. Ústavní soud nemusel ze dne na den „zbourat“ celé povinné očkování v ČR z formálně-právních důvodů a přitom mohl dostát mezinárodnímu právu. Mohl totiž rozhodnout, že povinné očkování ve vyhlášce skutečně upraveno být nesmí a současně mohl odložit účinek svého rozhodnutí v naléhavém veřejném zájmu. Mohl tedy dát přiměřený čas našemu zákonodárci, aby stihl povinné očkování řádně upravit v zákonech. Zabránil by tím velkému očkovacímu black-outu i své odborné dehonestaci, kterou si nyní Ústavní soud jednoznačně zaslouží.

Zákony – NE!

Možná jsem ale příliš naivní. Je možné, že cílem a úmyslem Ústavního soudu bylo zjevně nepřipustit, aby vůbec kdy v ČR mohlo být povinné očkování upraveno řádně zákony. To by totiž především „vyřídilo“ snadný vliv současných mocenských struktur a lobby v této oblasti. Vystavilo by to systém povinného očkování v ČR obrovské zranitelnosti, protože by přišel na přetřes před veřejností a poslanci otázky, na které nikdo nemá buď žádnou nebo žádnou rozumnou odpověď. Nejen stran očkování obecně, ale i stran vakcín konkrétně. Úprava povinného očkování v ČR v zákonech zkrátka silně smrdí jeho redukcí jako tchoř Šuperka. Omezení počtu povinných očkování poté nelze spojovat s jeho likvidací či zánikem. To je přece něco jiného. Velmi pravděpodobně by k takové redukci při řádném legislativním přezkumu mohlo dojít a naše medicína a lékařská veřejnost by přitom veřejně poztrácely mnoho kytiček a spoustu důvěry…

Co bude teď?

Jsem přesvědčen, že se stěžovatelé a jejich zástupci obrátí se stížností na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Ten si nemůže dovolit rozhodnout tak ostudným způsobem v tak všeobecně známé věci. Nadělal by si tím mj. velký binec ve vlastní judikatuře. Povinné očkování a jeho rozsah v populaci nelze legálně konkretizovat podzákonnými právními předpisy. Bude tedy velmi inspirativní sledovat, kam až dosáhnou prsty farmaceutické korupce a vlivu v Evropě. ESLP buď pořádně, příkladně (a po právu) nakopne Ústavnímu soudu prodloužená záda, nebo se nějakou fintou před tímto problémem schová a zahrabe. Bude hodně záležet na tom, jak bude stížnost sepsaná, aby z ní ESLP nemohl „utéct“.

Z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/19 by především nikdo rozumný neměl dělat žádné konečné závěry o právu a jeho skutečném obsahu. Dovolím si tvrdit, že Pl. ÚS 14/19 souvisí s právem jen ve skutečně nezbytně nutném rozsahu.

Chtěl bych závěrem také velice poděkovat odvážné paní soudkyni Kateřině Šimáčkové, že popsala věci, jak se skutečně v právu mají. Pouze její disent (obsah nesouhlasného stanoviska) je zdrojem právního poznání. Nález Ústavního soudu je oproti tomu zdrojem velice důležitých otázek o fungování naší nejvyšší justice, které bychom si měli veřejně položit…

17 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 3. 2015 19:23