Opakujte 10×: Nejde o odmítání očkování

Autor: Isifa.cz
Aktualizováno: Kompletní prezentace ze semináře na blogu Jana Farského (29. 10. 2014 8:52)

Mohlo to být poklidné a nudné dopoledne ve sněmovně. Poslanci Nina Nováková a Jan Farský uspořádali seminář na téma povinné očkování dětí.

První náznak konfliktu se však objevil ještě před začátkem. Prof. Jan Janda, dlouholetý předseda České pediatrické společnosti – který přišel jako host, nikoli coby přednášející, a ve finále mluvil ne-li nejvíc, tak nejemotivněji – se marně pokoušel zbavit úporné dámy. Chtěla s ním diskutovat o očkování, ovšem způsobem, který se mu pranic nelíbil.

Když do sálu začaly přicházet maminky s dětmi a nakonec rodina s chlapcem na vozíku, bylo zřejmé, že v publiku převažují lidé, kteří mají s očkováním nemilé zkušenosti, a idylka se konat nebude. A nekonala.

Situace v zahraničí – nepovinné očkování provází vysoká proočkovanost

Jan Němec z Parlamentního institutu zkraje prezentoval, jak vypadá situace v EU. Podrobnosti najdete v galerii. Ukazuje se, že proočkovanost v zemích, které mají jen doporučené očkovací plány a očkování v nich není povinné, i tak dosahuje vysokého procenta.

Marie Barešová, stipendistka právní filozofie a medicínského práva univerzity v Münsteru, se zaměřila podrobněji na očkovací systém v sousedním Německu, kde byla očkovací povinnost zrušena v roce 1983. Ve skupině doporučených očkování má Německo stejná očkování jako Česká republika povinně, navíc doporučuje vakcinaci proti rotavirům, planým neštovicím, meningokoku C, chřipce od 60 let věku a pro dívky od devíti let očkování proti HPV (human papilloma virům, karcinomu děložního hrdla). Doporučená očkování jsou hrazena státem. „Ve zvláštních případech, kdy hrozí epidemiologické riziko, může ministerstvo zdravotnictví očkování nařídit. Ne ale celoplošně, nýbrž pouze pro určitá místa a osoby. I v těchto případech platí výjimka pro lidi, pro něž očkování představuje zdravotní riziko,“ říká Marie Barešová.

Nemáte právo nebýt očkováni

Poslanecká sněmovna nyní projednává v prvním čtení novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy zákona, který upravuje i některé aspekty očkování. Jednou ze změn mají být vyšší sankce za „neočkování“. Podle Lucie Krausové, ředitelky legislativního odboru MZ ČR, je cílem udržet vysokou proočkovanost, na úrovni kolem 90 %. „Jen při její dostatečné hladině je možné navodit tzv. kolektivní imunitu,“ říká a uvádí, že podle ústavního soudu „neexistuje základní právo nebýt očkován. Pokud výkon individuálního práva může ohrožovat zdraví jiných, má prioritu veřejné subjektivní právo na ochranu zdraví.“

Vztahu mezi základními lidskými právy a povinným očkováním se mj. věnoval Jan Vavrečka, lékař, předseda sdružení Unicampus (a také autor serveru Vitalia.cz): „Je důležitější žít svobodně, v souladu se svým subjektivním přesvědčením, ať je jakékoli, nebo donutit lidi žít v souladu s jejich objektivními potřebami? Samozřejmě žít svobodně – a k tomu koncept lidských práv slouží. Je tu ovšem výjimka naléhavých stavů, které odůvodňují omezení osobní svobody na úkor vysoce důležitého cíle.“ Podle Jana Vavrečky nebývá ve vztahu k vakcínám vůbec zmiňováno právo na zdraví a bezpečnost. Už proto musí být vakcíny naprosto bezpečné, ale ne vždy jsou. „Bezpečná vakcína je produkt bezbřehého medicínského optimismu. To neznamená, že vakcíny bezpečné být nemohou,“ uvedl. (Dále k semináři v zítřejším článku dr. Vavrečky Základní úvaha o potřebě očkování).

Poskytovatelé zdravotních služeb mají podle zákona povinnost zajistit a provést očkování v předepsaném rozsahu, ale také hlásit neobvyklé reakce. Pokud poskytovatel tyto povinnosti nesplní, může se dopustit správního deliktu, který je sankcionován. „Novela, která je nyní ve sněmovně, konkretizuje tyto delikty a nově stanoví horní hranici pokuty až na tři milióny korun,“ uvedla Lucie Krausová. Rodičům, kteří neumožní očkování svého dítěte, pak může být uložena pokuta až do výše deset tisíc korun. „A to oběma rodičům zvlášť, rodiče jsou odpovědní oba.“

Kontraindikace? Jistě, ale nejdřív to píchneme

Zákon sice umožňuje určitá odchýlení, zejména v případech trvalé (nezaměňovat za dočasné) kontraindikace; to je však problém. Jak upozornil Jan Vavrečka, to, že dítě špatně snáší aplikaci vakcíny, zjistíte pouze – aplikací vakcíny. Jiné trvalé kontraindikace příbalový leták například u hexavakcíny neuvádí.

Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, kde se zabývá očkováním z právního hlediska, upřesňuje: „Kontraindikací je přecitlivělost na látky ve vakcíně a přecitlivělost po předchozí aplikaci, takže už musí dojít k aplikaci, aby se přecitlivělost projevila.“ A upozorňuje, že u nás, na rozdíl od některých jiných zemí, nemusí výrobce ani uvádět všechny látky, které vakcína obsahuje.

Lucie Krausová sice odcitovala úpravy v duchu zákona, kdy je lékaři umožněno upravit termíny vakcinace například podle aktuálního zdravotního stavu dítěte, tedy dočasných kontraindikací. Případy z praxe však ukazují, že se tak mnohdy neděje, a to ani přes upozorňování rodičů.

Matka je hysterka

V místy vypjaté atmosféře, kdy například prof. Jandu přivedlo do varu vystoupení dr. Vavrečky („To, co jste ukazoval, bylo na úrovni úplného blábolu.“ ) obdivuji kultivovaný projev Pavlíny Chodurové. I když právě ona by jistě měla důvod k hysterii, z níž ji ostatně před pár lety obvinil lékař, ke kterému přinesla škubající se miminko po aplikaci vakcíny. Na semináři se ke slovu dostala jako jediná z matek, které přišly vyprávět svůj příběh: „Nikdy jsem nebyla proti očkování, nejstarší dceru jsme nechali normálně očkovat. Druhorozený syn, před očkováním naprosto zdravý, hned večer po vakcinaci začal škubat ručičkama.“ Pediatr z matky nejprve udělal hysterku, a přestože se potíže zhoršovaly, odborná vyšetření si museli rodiče vybojovat. Dnes devítiletý chlapec je vážně postižený, má těžkou formu epilepsie. Proto u mladší dcery rodiče očkování velmi zvažovali. „Když měla jít na první hexavakcínu, začala sebou škubat, epilepsie se neprokázala, zato byla zjištěna nedovyvinutá nervová soustava, což je podle neuroložky běžné. Jsme přesvědčení, že kdyby dostala vakcínu, dopadla by stejně jako její bratr,“ říká Pavlína Chodurová. Proto by se podle ní mělo očkování posunout do pozdějšího věku a věnovat více pozornosti rodinné anamnéze. „Píše mi hodně maminek, jejichž děti mají po hexavakcíně potíže, a přibývá to šílenou rychlostí.“

Stejné zkušenosti má i Judita Hofhanzlová, lékařka, která již patnáct let pracuje mimo systém coby homeopatka: „Děti reagují na vakcíny, je to velmi časté a reakce narůstají,“ říká. (Jejím zkušenostem se budeme věnovat v samostatném článku.) Lékařku, která si dovolila zpochybnit bezpečnost vakcín, prof. Janda smázl coby „doktorku, která nedělá klasickou medicínu“.

Podle Ondřeje Berana, specialisty na očkování a infekční choroby, který rovněž vyučuje budoucí lékaře, je souvislost s očkováním vždy sporná. „Může být spouštěčem různých reakcí, stejně jako například chřipka, virová infekce. Reakce na očkování mohou být závažné, ale na druhou stranu děti umírají na černý kašel nebo spalničky… Je otázka, zda převažují přínosy či rizika.“

Nežádoucí účinky a náhrada škody

„Očkování může být nebezpečné, vakcína může děti poškodit, dokonce některé děti mohou po očkování i zemřít. Je otázka, kolik takových dětí je a kolik dětí by zemřelo, kdyby se očkovat přestalo. Pro nás pediatry je to naprosto jasné,“ komentoval podobně Jan Janda.

Hlášení vedlejších účinků a náhrada škody jsou u nás naprosto nedostatečné, to je jedna z mála věcí, na kterých se shodne většina. Tady se prof. Janda se pustil pro změnu do ministerstva, které podle něj dlouho nečiní potřebné kroky. A Marie Barešová považuje za největší rozdíl mezi českou a německou právní úpravou právě oblast náhrady škody: „V Německu stačí pravděpodobnost příčinné souvislosti, nemusí to být stoprocentně jasné.“ Náhrady či případné renty vyplácí stát, nejsou však nijak vysoké. Odškodné lze získat také od farmaceutické společnosti, pokud by uvedla na trh nevyhovující výrobek, který by způsobil poškození.

Podhlášenost vedlejších účinků v ČR je již veřejně známá a nikdo ji ani nepopírá, hlášeno je zhruba jen jedno až deset procent reakcí. Ani do jejich řešení a prokazování souvislostí se nikdo nehrne.

Prokazování očkování coby příčiny zdravotních následků je u nás velmi problematické. Prakticky nemožné. Zuzana Candigliota upozornila, že Liga lidských práv nabízí právní pomoc rodinám, které jsou přesvědčeny, že jejich dítě je poškozeno v důsledku očkování, při řešení těchto sporů.

Co máme na miskách vah?

Jak prof. Janda, tak dr. Beran opakovaně mluvili o miskách vah, kde na jedné straně leží rizika, na druhé benefity očkování. „A tady není vůbec žádná diskuze. Očkování zachránilo miliony životů, především dětí,“ uvedl Jan Janda. Ale co přesně nám na těch miskách leží?

 „Ještě jsem neslyšel, jaký je ten benefit a jaká jsou ta rizika, ať si to tedy zvážíme. Pořád tady mluvíme o nějakých vahách. Ale nikdo na ty misky vah ještě žádné konkrétní hodnoty veřejně nepoložil. Diskuze tady neprobíhá,“ komentoval to Jan Vavrečka. Podle něj chybí údaje a odborná diskuze o užitečnosti jednotlivých vakcín.

Také Zuzana Candigliota považuje za problém chybějící objektivní informace, data o každé nemoci zvlášť: „Co vím, stát nechal zpracovat jedinou studii, která posuzovala, zda je nezbytné plošné, případně povinné očkování; a to u hepatitidy typu B v 90. letech. Závěr odborného posouzení nedoporučoval plošné očkování dětí jako neodůvodněné, doporučil pouze očkování rizikových skupin. Ministerstvo o pár let později nařídilo toto očkování nejen jako plošné, ale také jako povinné, bez jakéhokoli podkladu. U ostatních osmi povinných očkování nebyla zpracována vůbec žádná studie,“ říká právnička.

O co jde antivaxu?

Podle prof. Jandy existuje řada argumentů pro očkování: „Když antivakcionisté prosadili svou a přestalo se očkovat, přišly například obrovské epidemie černého kašle. Jsem fascinován, že nikdy nepadne, jak to vypadá u našich sousedů, kde očkování není povinné,“ řekl Janda – a to navzdory tomu, že toto téma se probíralo celou první část semináře a stav v zemích s nepovinným očkováním byl prezentován – viz galerie. Profesor uvedl příklad spalniček, na něž je v současnosti v některých evropských zemích hospitalizována řada lidí – ale nevšímá si rozporu, že právě jím jmenované státy mají současně na spalničky celkem vysokou proočkovanost (Rakousko 76 %, Německo 97 %, Velká Británie 92 %).

Podle Jandy a jeho kolegů je zřejmě antivakcionista něco jako byl za komunistů zlý kapitalista. Ostatně přirovnání s komunismem dokonce sám použil: „My nejsme vůbec nadšení, že očkování je povinné. Vždy, když je něco povinné, tak je to vnímáno jako pozůstatek komunistického systému. A to není dobré.“ Nicméně jedním dechem – opět s dalšími odborníky, nejen z této akce – udává, že dobrovolné očkování u nás není možné, protože by na ně prý lidé nechodili.

  • Divák: „Pane profesore, my nejsme antivakcionalisté, to je typický autoritativní přístup, vy nás tak označkujete – asi něco jako antikrista. Kdo s vámi nesouhlasí, toho smetete, není pro vás odborník. Nezazněl tu jediný argument. Na základě čeho tvrdíte, že tu při dobrovolném očkování vypukne epidemie?“
  • „Ježišmarjá, vy jste úplně mimo,“ „argumentuje“ prof. Janda.

Rodiče v ČR nejsou proti očkování. Ale tvrdí se to

Eva Poláčková, epidemioložka z teplické hygienické stanice, na semináři řekla: „Kdyby očkování nebylo povinné, nevíme, kolik lidí by k očkování dorazilo. Nevíme, jestli by procento lidí, kteří by se rozhodli neočkovat, ohrozilo proočkovanost a kolektivní imunitu.“ Očkovat se podle ní odmítají lidé, kteří jsou málo informovaní. Nicméně jakmile vytáhla na pomoc prof. Jandovi nedávný tuzemský příklad kolektivního onemocnění spalničkami, dostali ji diváci do úzkých dotazem – jak je to možné, vždyť přece u nás by měli být všichni očkovaní a chránění?

Kompetentnost rodičů zpochybnil i Ondřej Beran. Na příkladu stavu chrupu českých dětí, který je opravdu žalostný (viz Děti mají černé mléčné zuby. Někdy všechny), dokládá, že „se zodpovědným přístupem rodičů ke zdraví jejich dětí to není úplně ideální,“ proto je podle něj povinnost očkovat velmi důležitá, protože motivace k prevenci je u nás chabá.

Jak je to tedy s ochotou očkovat, pokud by to bylo nepovinné? Víme, nevíme? Proč si to nezjistíme? Nějaká data přeci jen jsou, jen se jim nevěnuje pozornost. Zuzana Candigliota odkázala hned na dvě práce. Z výzkumu (atestační práce dr. Zuzany Vokaté o postoji rodičů k očkování, 2010) plyne, že jen 1–2 % rodičů odmítají očkování a že míra ochoty současné české populace nechat své děti očkovat je u nás velmi vysoká. Z další práce, výzkumu na pěti tisícovkách dětí, jež byl publikován v odborném časopise (Epidemiologie, mikrobiologie, imunologie, č. 56/2007), vyplynulo, že odmítání očkování je u nás velmi vzácné, a nepotvrdila se ani domněnka, že odpůrci z řad rodičů narůstají.

Lékař v klinči

„Považuji za naprosto absurdní, když stát nařídí povinné očkování a něco se stane, tak první, kdo je na tapetě, je lékař, který očkoval. Stát musí převzít plnou zodpovědnost,“ požaduje prof. Janda. Ze strany zdravotníků i poslanců jde zejména o ochranu lékařů. „My rozhodně nejsme antivakcionalisté, ale zdá se nám, že kdo je velmi v klinči, je pediatr,“ poodhalila důvod konání semináře Nina Nováková. Nelíbí se jí například, že lékař v případě očkování prakticky ručí za produkty farmacie.

Ondřej Beran považuje za přehnané i sankce pro lékaře, například za opomenutí připomenutí očkování: „Pokuty v řádech milionů považuji za drakonické,“ řekl.

Zbavení odpovědnosti lékařů podpořil také poslanec Leoš Heger, bývalý ministr zdravotnictví, dnes místopředseda výboru pro zdravotnictví. Své vystoupení na semináři neplánoval, ale zaskočil za lékařský stav vzhledem k nepřítomnosti hlavního hygienika a také předsedy České vakcinologické společnosti. „Míra státního paternalismu v oblasti očkování není ani tak záležitostí odbornou, ale věcí politického rozhodování,“ zaskočil asi mnohé svým prohlášením. Přístup k očkování přirovnal k povinné školní docházce. Odborníci mají podle něj na očkování jednoznačný – a to pozitivní názor. A pokud má někdo jiný… to jsme ostatně viděli na semináři. „Česká lékařská komora považuje zpochybňování přínosu očkování ze strany lékařů za postup non lege artis. Lékař, který zpochybňuje přínos očkování, nebo dokonce odmítá provádět očkování, porušuje podle ČLK nejenom zákon, ale také Etický kodex lékařské komory a Úmluvu o lidských právech a biomedicíně,“ uvedl poslanec.

Nejde o odmítání očkování. Zkuste si to opakovat

Zpochybňovat se tedy nesmí a diskutovat se nebude. Lékaři – alespoň většina – jsou alergičtí na jakékoli rýpnutí do posvátné očkovací krávy a matky z Rozalia (hnutí rodičů za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování) je marně obcházejí a vysvětlují, že přeci nechtějí rušit očkování. Martina Suchánková se ohradila proti neustálému označování antivax: „Nejde o odmítání očkování. Rodiče chtějí diskutovat. Rodiče a pediatři jsou stavěni proti sobě, lékaři jsou obrovským tlakem, očkují a očkují, i když se dítě rodičům nezdá, a kdo zůstává zcela na konci, jsou děti. Některé to zvládnou, ale jiné ne. Kvůli nim je potřeba mít možnost diskutovat. Striktní vyžadování není vhodné, protože každý tlak vytváří protitlak.“

Podle Zuzany Candiglioty máme dvě možnosti: Budeme mít povinná očkování a systém represe. „A to vede k tomu, že je zákon obcházen. Existují pediatři, kteří se bojí veřejně říkat svůj názor. Třeba nenaočkují a vakcínu vylijí do umyvadla, do dokumentace napíší, že dítě bylo očkováno. Opravdu chceme tento systém?“ ptá se právnička. Druhá cesta je dobrovolné očkování po vzoru naprosté většiny západních zemí, kdy očkování nebude založeno na vzbuzování strachu, ale na vysvětlování a poskytování informací.

Prezentace ze semináře: www.janfarsky.cz/temata/65/

82 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 1. 2015 7:43