Odpůrci očkování: Kdo to je a proč?

V odborném časopisu Pediatrie pro praxi vyšel přehledový článek „Odpůrci očkování“. Autorem je zástupce staré očkovací školy Ilja Trebichavský. Článek prezentuje názory, kterými trpí současní zastánci očkování a které si možná nebudou chtít ani nechat vymluvit.

Článek Odpůrci očkování (www.pediatriepropraxi.cz) RNDr. Ilji Trebichavského, CSc. (Mikrobiologický ústav AV ČR), mne zaujal v mnoha ohledech. Je to rozhodně upřímná reflexe, jak zástupci staré české očkovací školy vnímají současnou situaci a příčiny narůstajícího odporu k očkování ve společnosti.

V tomto článku se nebudu věnovat konkrétním odborným chybám a věcným nedostatkům autorova textu. To nepatří sem na populárněji profilované stránky Vitalie. Obrátím pozornost na jednu jedinou, ale velmi důležitou skutečnost, ve které se autor také mýlí. Chtěl bych se zabývat tím, kde se v Čechách vůbec vzali odpůrci očkování. Kdo to je a co je k tomu vede. Pan Trebichavský vložil do základů svého článku mj. tento názor „odborníka“ na odpůrce očkování: „Hnutí antivakcionistů nevzniklo u nás, ale bylo importováno (k nám) v posledním desetiletí internetem.“

Kdo to vlastně jsou odpůrci očkování?

Kdo to vlastně jsou odpůrci očkování, antivakcionisté, antivaxeři či odmítači očkování? To vůbec nikdo neví. Ani jeden z těchto pojmů nemá žádnou svou definici a žádný určený obsah, na jehož základě je možné je přesněji používat. Každý mu rozumí, jak on sám právě chce. Vysvětlím to nejlépe na příkladu:

Mám jednu kolegyni s kritickými názory k očkování. Když jí řeknu, že je antivaxer – rozčílí se. To prý ani náhodou! Ona není proti očkování. Ale je pro jiný způsob očkování (schéma), jiné informování lidí. Je také pouze pro dobrovolné očkování a místy i pro volbu určitě jiných vakcín. A neočkované děti by do všech školek bez problémů pustila tak, jak to ostatně dělají rozumní lidé v naprosté většině evropských zemí. Cítí se jako kritik současného českého systému očkování a jeho odůvodnění, ale nikoliv jako antivaxer. Pojmu antivaxer subjektivně rozumí tak, že to jsou lidé, kteří odmítají jakékoliv očkování a jakoukoliv vakcínu, a to bez ohledu na okolnosti. Takoví ti podobní Amišům. Poté mám kolegu a ten má na očkování také kritické názory. Říká, že by rozhodně nikdy neočkoval povinně a plošně proti žloutence typu B. Pouze rizikové jedince, zejména děti matek – přenašeček. Když mu říkám, že je antivaxer, protože už odmítá alespoň jedno povinné očkování, nesouhlasí. On se nevnímá jako antivaxer. Podle svých vlastních slov má spoustu velmi dobrých důvodů, proč ty lékaře a úředníky, kteří obhajují plošné očkování malých dětí proti žloutence typu B, považovat za… (následuje nepublikovatelné slovo). A to, že je tady někdo naprosto zjevná… (opět nepublikovatelné slovo) z něj údajně ještě nedělá žádného antivaxera.

Hovořit a psát o odpůrcích očkování, antivakcionistech, antivaxerech a antivakcionistickém hnutí, aniž bychom si vyjasnili, o kom vlastně mluvíme a o kom již nikoliv, to opravdu nejde. To bychom si přece nemohli rozumět. Je podle vás antivakcionista ten, kdo odmítá všechna očkování a vždy, nebo ten, kdo odmítá alespoň jedno plošné očkování nebo alespoň jednu vakcínu? Nebo je to snad někdo mezi tím? A kdo už ano a kdo ještě ne?

Kdo je to antivakcionista?

Jak už jsem řekl, nikdo to vlastně neví a nikdo se k tomu ani moc nechce přesněji vyjádřit. S tím ale nemohu dále psát tento článek. Pro účel tohoto článku proto musím dále za antivakcionistu v ČR označit kohokoliv, kdo nesouhlasí se současnou českou očkovací strategií a politikou v jakémkoliv jejím základním aspektu a případně se i chová v rozporu s ní. Proč to tak musí být? Neumím si totiž představit, že by se ta hranice mezi ještě seriózními kritiky očkování a už neseriózními „antivaxery“ dala vůbec rozumně určit nějak jinak. Pokud bychom za antivaxery označili pouze jedince, kteří skutečně odmítají každé očkování za všech okolností, poté zdecimujeme české „antivakcionistické hnutí“ na několik málo desítek jednotlivců. Našim obhájcům očkování by se takovou definicí zcela vypařil jejich veřejný nepřítel. I lidé, kteří dnes v praxi odmítají všechna povinná očkování, nejsou v naprosté většině případu proti očkování vždy a za všech okolností. Očkovali by například v případě skutečně zvýšeného epidemiologického rizika nebo výjezdu do rizikové oblasti či země, a to sebe i své děti.

Antivakcionista opravdu nemůže být výhradně dogmatický odpůrce očkování jako takového. A protože žádnou rozumnou hranici někde na půl cesty v podstatě narýsovat nelze (jak a kde?), je antivakcionista někdo jiný. Antivakcionista je ve své podstatě každý odpůrce našich odborných obhájců očkování a alespoň některých produktů jejich systémové činnosti. A v tom je poté opravdu velký rozdíl. Antivakcionista je rebel proti vrchnosti a proti její očkovací diktatuře, jaká právě je. Jiným způsobem tento pojem vymezit opravdu moc nejde.

První problém teorie internetového importu antivakcionismu

Pokud se na antivakcionisty v ČR budeme dívat jako na jedince, kteří bezmyšlenkovitě neposlouchají, co jim kdo nařizuje, ale činí si své vlastní závěry, dostává názor na původ antivakcionismu v Čechách první závažnou trhlinu. Nezávislost, neomezenost a svobodomyslnost člověka – to by mělo být oním zahraničním internetovým importem v posledních deseti letech? To opravdu ne. Celý ten narůstající odpor Čechů k soudobému „očkovacímu produktu“ českých úředníků a vakcinologů má samozřejmě příčiny jiné. Jsou principiálně jiné. A jsou logické a zcela přirozené.

Za vším je psychologie lidského chování

Abychom mohli hovořit o vzniku odporu, výchozím stavem bude nutně absence odporu. Tedy stav klidový. Kdo neklade a nikdy nekladl žádný odpor vůči systému očkování? Přece ten, kdo měl důvěru v tento systém a jeho nastavení, jaké jsou, a v jeho oficiální autority. Názor, že právě dobře informovaní lidé vědí, že všechno to očkování je přece správně, a proto očkují, je naprostá utopie. Stejně tak nesprávný je ale i názor, že očkují pouze ti, co o očkování vlastně neví vůbec nic. Není to ani informovanost, ale ani neinformovanost. Rozhodující je ve skutečnosti něco jiného. Rozhodující je důvěra. Pokud někomu věříte jeho odborný názor a jeho opatření, není pro vaše konečné chování už tolik podstatné, na jaké informační úrovni se sami nalézáte. Dokud věříte, jednáte souhlasně. Pokusil jsem se tento princip lidského chování zachytit schématem na obrázku.

Narůstající odpor k očkování je tedy primárně zapříčiněn poklesem důvěry občanů ČR v úředníky, lékaře, vakcinology, pediatry, výrobce vakcín apod. Tím pádem také v jejich stanoviska, doporučení, nařízení, argumenty, vyhlášky či vakcíny – tedy ve všechny současné „očkovací produkty“. A nyní přichází klíčová otázka: Jak člověk ztratí důvěru v názory osob, institucí a autorit, kterým až dosud věřil a které nezpochybňoval? Existují zejména tři mechanismy, kterými lze předpřítomnou důvěru pozbýt:

  1. Je to vyšší informovanost člověka, která vede k rozporu jeho nového poznání s názory autorit, kterým až dosud věřil.
  2. Je to skutečnost – či spíše až řada mnoha skutečností – které v čase v očích jednotlivce znevěrohodnily autoritu, které až dosud její názory věřil.
  3. Je to empirická osobní zkušenost člověka, kterou tento získal a která je v rozporu s názory autority, kterým až dosud věřil.

Zásada konzistence

Existuje jedna velmi důležitá zásada lidského chování. Je to „zásada konzistence“, která souvisí s obecnější potřebou bezpečí a jistot člověka v životě. Lze ji jednoduše vyjádřit takto: Lidé jen neradi mění své zavedené postoje, zvyky a stereotypy, včetně názorů a pozic k určitým jevům a stavům. Aby člověk de facto „prolomil“ sám sebe a změnil své stereotypy chování a myšlení, musí k tomuto někde uvnitř nalézt dostatečný důvod. Ať již na úrovni vědomí nebo podvědomí. A obecně platí, že prostá logická informace (věcný argument) bez dalšího je tím nejméně efektivním a nejméně účinným důvodem pro to, aby lidé měnili své chování a již zavedené způsoby a stereotypy myšlení a přístupu. Je to opravdu ten z nejslabších a nikoliv z nejsilnějších možných nástrojů.

Mnozí – a zejména vzdělaní lidé – si to připouštějí jen velmi neradi, protože jsou právě v logice, znalostech a věcné argumentaci silní. Ale rozum, logika a věcné argumenty bez dalšího opravdu „nepohnou“ stojícími lidmi, a to právě tehdy a proto, že to jsou lidé, kteří už dlouho, pevně a spokojeně stojí. Vždyť to všichni známe od dětí. Můžete jim říkat a vysvětlovat, co chcete, nakonec se stejně budou v základech chovat tak, jak to od vás odpozorovaly, a ne tak, jak jim vysvětlíte a odůvodníte, že se chovat mají. Logické a věcné argumenty jsou samozřejmě významné a mohou být vůči našim názorům i vysoce účinné. Ale bývá to pravidelně v poněkud jiných situacích, kde ještě argumenty nestojí proti etablovanému konzistentnímu postoji člověka. Dokud nevíme, neznáme a podvědomě tedy připouštíme, poté hodně dáme i na obsah logických a věcných informací. Pokud ale přece víme, známe a podvědomě tedy nepřipouštíme, jsme prakticky nepřesvědčitelní, a to i čímkoliv rozumným.

Proč je to důležité? Zákonitosti lidského chování a zásada konzistence prakticky vylučují, že by nějaké skutečně významné antivakcionistické hnutí primárně zapříčinilo odborné informace, které by si člověk jen tak přečetl na internetu. Tohle je schopno zahýbat s předpřítomnou důvěrou lidí opravdu jenom málo. Názor pana Trebichavského odporuje přirozeným principům lidského chování a je podle mého mínění nesprávný. A ze své vlastní zkušenosti mezi antivakcionisty to ostatně mohu i mnohočetně empiricky potvrdit. Tak to opravu není a nebylo. Varianta 1. není řešením a nevysvětluje logicky a přesvědčivě vznik odporu k očkování v Čechách.

Nedůvěryhodnost celé společnosti

To, že se naše společnost setrvale morálně kazí, upadá a podléhá stále více komerčním, korupčním a kriminálním vlivům, a to na stále širším stupni svého řízení a organizace, to je všeobecně vnímaná realita. Vývoj a směřování této společnosti snižuje zcela plošně důvěru lidí v její jednotlivé autority. A tyto obecné tendence samozřejmě zasáhly i celou medicínu a také její autority. Medicína a autorita lékaře se přitom ještě mezi jinými držely dlouho a velmi dobře. Ale i to se již „kazí“. Dílčí kauzy jako pravomocné odsouzení bývalého hlavního hygienika Michaela Víta (www.rozhlas.cz) nebo odvolání předsedy České vakcinologické společnosti prof. Romana Prymuly z vedení královéhradecké nemocnice pro nevyjasněné mnohamiliónové příjmy od farmaceutických společností (www.zdravotnickydenik.cz), to jsou jen další střípky do celkové mozaiky nedůvěryhodnosti systému očkování. Mezi příčiny narůstající nedůvěry rodičů v očkování je v této oblasti nutné zařadit také všechny arogantní, mocenské, silové a přehlíživé excesy zejména praktických dětských lékařů v jejich ambulancích. Tam, kde si i laik může snadno uvědomit, že se lékař k němu a jeho dítěti chová arogantně, přehlíživě až jako k pouhé věci, ztrácí samozřejmě váhu jeho autorita a skokem narůstá nedůvěra v to, co takový lékař poté tvrdí, říká a činí.

Pokud tedy hledáme primární příčiny narůstajícího odporu k očkování, musíme část poklesu důvěry lidí spravedlivě přisoudit i vývoji celé společnosti jako takové zkrátka k horšímu. Tento „typ“ nedůvěry přitom zasahuje mnohem více jedince vzdělané, zkušené a orientované. Médii šířená představa, že informacím lékařů o vakcínách a očkování nedůvěřují pouze jisté poblázněné divoženky (tzv. biomatky), je mylná. Respektive mnohé antivakcionistické „divoženky“ a jejich antivaxerští partneři mají často vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání a mnozí jsou ve svých oborech úspěšnými jednotlivci. Je to logické, protože právě vzdělaní a všeobecně kritičtí lidé nejsnadněji a nejrychleji ztrácejí svou důvěru.

Osobní zkušenost

Ale klíčem k celému narůstajícímu odporu proti očkování je osobní zkušenost. Osobní zkušenost, zážitek, prožitek, příběh, informace přijatá s emočním pozadím – to je nejúčinnější z nástrojů zasažení naší vnitřní názorové konzistence a dosavadní důvěry. Na rozdíl od logického a věcného argumentu má vůči našemu chování, myšlení a přístupu osobní zkušenost mnohonásobně vyšší účinek. Dopřejte někomu negativní osobní zkušenost s očkováním a jinému dejte internetový článek, který odborně vysvětluje možná rizika očkování. Jaká bude přesvědčivost obou těchto nástrojů vůči lidem, kteří až dosud věřili autoritám lékařů, že očkování je naprosto bezpečné? To máte jako kulomet proti praku. Ani kulomet někdy nestačí a i prak někdy stačí. Ale počty smrtelných zásahů se v úhrnném celku budou dramaticky lišit.

Je to skutečně velmi prosté: Je to celospolečensky narůstající úhrnná negativní osobní zkušenost lidí s očkováním a jeho nežádoucími účinky, která je primární příčinou narůstajícího odporu k očkování v ČR (a samozřejmě nejen u nás). Je v tom přímá úměra. Lidé stále častěji na vlastní kůži se svými dětmi zažívají podivné příhody ve zjevné časové souslednosti po očkování. Z nich stále větší počet poté opravdu není žádným, zanedbatelným zarudnutím, bolístkou či teplotkou. Lidé mají oči a uši, které jim nelze vypíchnout a zakrýt. Lidi můžete libovolně oklamat odbornými argumenty, kterým nerozumí, ale nemůžete je oklamat v tom, co viděli na vlastní oči nebo co si velmi důvěrně sdělili. Lidé poté sdílejí tyto své osobní zkušenosti obzvláště ve svém blízkém okolí a mezi přáteli – tzv. „šeptanda“. Výdobytkem moderní doby, který dříve opravdu nebyl, je účinné sdílení těchto negativních osobních zkušeností na internetu a tzv. sociálních sítích.

Můžeme tedy rozlišovat negativní osobní zkušenost vlastní (autentickou) a pouze od jiných osob nasdílenou. Jedno však mají společné. Jsou to informace obecně důvěryhodné. Lidé nemají primární potřebu si své osobní příběhy vymýšlet. Mohou je akcentovat, nesprávně interpretovat, ale vymyslet si, že se vašemu dítěti stalo něco, co se vůbec nikdy nestalo, to jsou opravdu raritní případy bájné lhavosti. A negativních osobních zkušeností s očkováním je skutečně mezi lidmi čím dál tím více. Stačí, když se poptáte ve svém vlastním nejbližším okolí. Možná budete až překvapeni, kdo všechno a s čím se vám ozve.

Pokud si někdo myslí, že primární příčinou narůstající nedůvěry k očkování (nutného základu budoucího odporu k očkování) jsou klamavé, zmanipulované a dezinterpretované odborné informace, které si lidé iniciativně vyhledávají na internetu, je opravdu na velkém omylu. Primární příčinou jsou naopak důvěryhodné a nezřídka autentické osobní zkušenosti, které si k lidem ve svém okolí obvykle samy najdou cestu, nebo se je tito dozvědí tak nějak mimochodem při snaze najít úplně něco jiného. Tyto osobní negativní zkušenosti mají převážně „vnitrostátní“ původ. Staly se nejčastěji právě občanům ČR, při očkování prováděném v Čechách a relativně nedávno. Podívejte se ostatně sami, jak dnes čeští rodiče své negativní osobní zkušenosti s očkováním třeba sdílejí:

Mohu vás ujistit

Mohu vás ujistit, že naprostá většina lidí, které osobně znám a kteří dnes mají názory více či méně kritické k současnému systému očkování, má za sebou iniciálně nějakou osobní negativní zkušenost se závažnějšími nežádoucími účinky očkování. Buď zkušenost vlastní a autentickou, nebo zkušenost účinně sdílenou ze svého důvěryhodného okolí. I mnoho z nás – veřejných kritiků očkování – se „zrodilo“ právě poklesem důvěry až poté, co se nejprve něco stalo. Teprve negativní osobní zkušenost nás přivedla k dalším krokům a některé následně až na dlouhou cestu rebelů proti současné očkovací ideologii. Mnohé individuální příběhy a osudy, co znám, opravdu nezačaly primárně čtením kritických zahraničních internetových stránek.

Obrácená kauzalita

Pan Trebichavský vychází z předpokladu, že naši iniciálně důvěřiví rodiče nejprve před očkováním dětí čtou internet. A zde jsou oklamáni manipulacemi a polopravdami antivakcionistů. Je to předpoklad velmi zvláštní i z jiného důvodu. Nejméně 90–95 % zdrojů na internetu dnes dělá naopak masivní propagace a reklama vakcín a očkování od podlahy až po strop. Pravděpodobnost, že rodič na internetu spontánně narazí především na kritické zdroje antivakcionistů, je nízká. (Dejte si například do vyhledávače heslo „černý kašel“ a vyhodnoťte si prvních třicet odkazů na nalezené stránky. Kolik z nich byste vyhodnotili jako „antivakcionistické“?) Východiska takového názoru opravdu nedávají smysl. Smysl už ale dává něco jiného.

Ta kauzalita je prostě obrácená. Nejprve to jsou důvěryhodné informace z blízkého okolí, které prolomí u člověka stav důvěry v dosavadní establishment a jeho „očkovací produkty“ i jeho oficiální autority. A teprve na tomto základě se lidé rozhodnou popřát sluchu i kritickým věcným informacím, které si sekundárně začnou dohledávat. A mělo by vyvolávat mnoho logických otázek, proč poté polopravdy a bláboly od neprofesionálů a neodborníků mohou nezanedbatelně uspět proti tvrdé a seriózní vědecké argumentaci i proti líbivým formátům reklamních návrhářů a píáristů.

Závěrem

Názor, že antivakcionistické hnutí k nám bylo importováno internetem, zastírá jednu nepříjemnou pravdu a skutečnost. Zastírá to, že příčina odporu k očkování je a vznikla přímo tady u nás. Souvisí s komerčním nakynutím očkovacích programů, souvisí se změnou vakcín, souvisí s nárůstem rozsahu a agresivity očkovacích represí i chování lékařů samotných a jejich nátlaku na rodiče. Souvisí také s rozvojem korupce lékařů a státních orgánů a souvisí i s vtíravostí, dotěrností a klamavostí reklamy vakcín a všudypřítomného mediálního vnucování očkování. Nárůst nedůvěry a souvisejícího odporu k očkování v posledních letech má vztah také k tomu, co se tady na počátku tohoto období v oblasti očkování zajímavého odehrálo.

Vzpomeňme na podivný vznik České vakcinologické společnosti (2005), soukromých očkovacích center (2008), dodávání vakcín státu soukromými společnostmi, prosazením očkování proti žloutence typu B. Vzpomeňme také na politické protěžování nových vakcín od zahraničních výrobců, které implikovalo zánik výroby vakcín našimi výrobci (SEVA Pharma), které tolik negativní empirické zkušenosti mezi lidmi zkrátka nevytvářely. Proč si lidé v ČR v letech 1980–1990 tak často nepovídali a nesdíleli důvěrně tak závažné osobní příběhy a negativní osobní zkušenosti, které prožili v bezprostřední časové souvislosti s očkováním svých dětí?

Ale tohle všechno se především nehodí pro obhajobu a prosazování současného rozvoje očkování. Hledat a najít příčinu antivakcionistického hnutí je proto nutné někde jinde. Antivakcionisté musí být amorální bytosti, které začaly ze zahraničí tahat do Čech polopravdy, aby si tady podle úspěšného zahraničního modelu rozjely svůj vlastní antivakcinační byznys. A musí to přece být tak, že zkrátka dokážou účinně oklamat a obelhat polopravdami spousty lidí, a to i navzdory hromadám pravd od seriózních lékařů, vědců a zkušených reklamních textařů. Musí to tak být, protože přece není přípustné, aby tohle všechno způsobily pozorované nežádoucí účinky očkování. Vždyť něco takového přece téměř neexistuje…

80 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 9. 2016 10:55