Lékaři nechtějí léčit nevyléčitelně nemocné, ministerstvu to nevadí

NÁZOR – Není to eutanazie, tvrdí lékaři. Právě dnes nabývá účinnosti přelomové doporučení České lékařské komory, které může významně ovlivnit péči o nevyléčitelně nemocné. Zdravotníci v něm dostávají oficiálně posvěcený návod, kdy mohou nezahájit nebo ukončit marnou a neúčelnou léčbu a zaměřit se již jen na tišení bolesti.

Eutanazie může být nadějí, k níž vzhlížejí nevyléčitelně nemocní. Je také často diskutovaným a mnohdy kontroverzně vyznívajícím pojmem, který se v posledních několika letech hojně skloňuje nejen u nás, ale i v zahraničí. Přestože čeští lékaři nechtějí o slově „eutanazie“ani slyšet; bohužel právě o ni se tu jedná.

smrt

Jedním z cílů definovaných v doporučeném postupu České lékařské komory (ČLK) při rozhodování je „omezit poskytování marné a neúčelné léčby v situacích, v nichž se lze na základě odborného medicínského posouzení odůvodněně domnívat, že přínos zahájení nebo pokračování v dané léčebné metodě s ohledem na zdravotní stav nemocného nepřevažuje nad rizikem komplikací, bolesti, dyskomfortu a strádání pro pacienta a nedává možnost příznivého ovlivnění zdravotního stavu nebo záchrany jeho života,“ uvádí se v dokumentu.

Přečtěte si DOPORUČENÍ PŘEDSTAVENSTVA ČLK

k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli

Pojem, pod nímž se skrývá řízená smrt, usmrcení nevyléčitelně nemocné a trpící osoby na její žádost, ze soucitu, dostává doporučením jasnou podobu. Krok, do kterého se odborná komora českých lékařů se vší vervou vrhla, může znamenat hotový průlom v české medicíně. Je snad jen jednou velkou otázkou, zda k horšímu nebo lepšímu.

Naši lékaři zapomínají na zákony této země a jejich přesný výklad, stejně tak na práva lidí, která jim dává Ústava a Listina práv a svobod a další významné právní dokumenty.

Přece v České republice neexistuje jediný zákon, kde by se jen byť nepatrnou zmínkou psalo o tom, že člověk nemá právo být léčen až do konce svého života? A jako konec života se přece vždy brala smrt. Do té doby, než je člověk prohlášen za mrtvého, má snad právo na plnohodnotnou léčbu a léčebný pokus, který by směřoval k navrácení zdraví.Pokud takový zákon máme, pak by byl postup ČLK jistě legálním a doporučení, které si schválili – a ministerstvu zdravotnictví nevadí – by bylo v naprostém pořádku. Jenže takovéhle zákony Česká republika nemá.

Čtěte téma: „Nechte babičku v klidu umřít!“

Osmaosmdesátiletou pacientku po mozkové mrtvici ošetřující lékařka cynicky zařadila do kategorie pacientů neperspektivních pro léčbu, ale rodina to nevzdala…

Pasivní eutanazie

„Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby nesmí být zaměňováno za eutanázii,“ praví ČLK. Ale jakkoli se českým lékařům nelíbí nálepka eutanazie, jejich doporučení je vlastně jen strohým návodem k jejímu zavedení pod jednou z jejích variant – takzvané pasivní eutanazie. Podstatou této formy odchodu ze světa je nepodnikat žádné léčebné kroky ani postupy a ty stávající postupy pozastavit.

vozík

Není to přece tak dávno, kdy žena, upoutaná na vozík, ve Velké Británii tuto formu odchodu ze světa podstoupila. V jejím případě byla pozastavena nitrožilní aplikace výživných látek, tím ukončena jakákoliv léčba, což vedlo k jisté smrti. I zde to britský soud označil jako pasivní formu eutanazie. Přesto však rozhodnutí o dobrovolném odchodu ze světa musela učinit jen ona samotná. Nikoliv lékaři nebo někdo jiný. Soud ji jen vyslyšel.

Raději ani nepomyslet na to, co se stane, až se tento návrh začne realizovat v praxi. V tom okamžiku se život pacienta rázem ocitne v rukách pouze jednoho člověka. „Za závěrečné rozhodnutí o zahájení nebo nezahájení paliativní péče nese odpovědnost vedoucí lékař příslušného pracoviště nebo jím určený lékař,“ uvádí doporučení ČLK. On může určit, kdo je beznadějně nemocný a kdo ne. Kdo si zaslouží zkusit léčbu a kdo naopak nikoliv. Koho nechat zemřít a koho ne.

Čtěte téma: Proč se nestaráme o svoje umírající? A kdo se postará o nás?

Smrt jsme vytěsnili. Umíráme v ústavech, přestože si všichni přejeme zemřít doma a mezi svojí rodinou…

Jsme na to připraveni?

Ale jsou opravdu české zdravotnictví, legislativa a vlastně i veřejnost připraveni přijmout takovýto krok, s nímž přišli čeští lékaři? Jedna část populace sice tvrdí, že nevyléčitelně nemocní lidé mají právo na důstojný odchod ze světa, druhá skupina však tuhle možnost okamžitě zavrhuje. 

Anketa

Je podle vás nepokračování marné a neúčelné léčby v souladu s etickými principy medicíny?

Jak také jinak? Nemůže přece být jen jeden názor, sdílený všemi. Člověk je odjakživa individuální tvor, ve svých činech i názorech. A tak by to mělo být i v případech žádaného odchodu z tohoto světa. Nikdo přece nemá jakékoliv právo rozhodovat za druhé. Ani lékař přece nemůže rozhodovat, koho bude léčit a jak dlouho, nebo zda to má smysl či nikoliv. Kam by se v tu chvíli poděla podstata Hippokratovy přísahy?

Ilustrační foto: agentura SXC

12 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 6. 2012 12:57