Mrtvice ještě nemusí znamenat „konec života“

Cévní mozková příhoda postihuje čím dál tím mladší lidi a zásadně změní život nemocného i jeho rodiny. Pacienti i jejich blízcí to často vzdávají, ale stojí za to bojovat, třeba navzdory pokročilému věku. Příběh devadesátileté Anny Malé je toho příkladem.

Bezvládné tělo ještě před několika hodinami čilé Anny Malé leželo na lůžku interního oddělení jedné pražské nemocnice. Oči se neznatelně pootevřely a z úst slabě vyšla jen těžko srozumitelná věta: „To bude dobrý.“ Všem přítomným ta slova připadala jako slabá naděje, těžko uvěřitelná útěcha, ale současně obdivuhodné odhodlání, výzva, aby to ani oni nevzdávali.

Anna Malá

Tehdy osmaosmdesátiletá Anna Malá byla ochrnutá na levou polovinu těla a neschopná pohybu. Tělo obložené polštáři se bezmocně sesouvalo nekoordinovaně k matraci. „Z nemocnice jsem první dny odcházela se slzami v očích. Byla jsem připravená udělat všechno pro to, abych maminku podpořila v jejím odhodlání, aby to bylo zase dobré, a tím posílila její snahu poprat se s osudem i v jejím požehnaném věku,“ vzpomíná dcera.

Když paní Malou postihla cévní mozková mrtvice, byla doma sama. Do nemocnice se dostala až za dvě hodiny, ale vlastní příjem se tam protáhl na dalších šest hodin. Pomoc přišla pozdě, až když u ní v noci tzv. „mrtvice doběhla“ a ona přitom spadla z vysoké postele a pohmoždila se, což vyburcovalo spolupacientku, která přivolala lékaře. To vše se samozřejmě odrazilo na dopadu nemoci.

Cévní mozkové příhody jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí ve vyspělých zemích a Česká republika rozhodně nezůstává pozadu. Úmrtnost na cévní mozkové příhody ve věku do 65 let je u nás ve srovnání se zeměmi západní a severní Evropy dvojnásobná.

Čtěte více v katalogu nemocí: Cévní mozková příhoda

Včasná rehabilitace je klíčem k úspěchu

Při cévní mozkové příhodě se hraje o čas. Čím dříve se zahájí léčba, tím větší je šance, že po prodělané mrtvici nevznikne trvalé postižení. Paní Malá neměla v tomto směru štěstí, lékaři na příjmu jí nejprve ošetřovali drobné odřeniny způsobené pádem, cévní mozkovou příhodu diagnostikovali vzdor osvětě velmi pozdě. „Byla jsem rozčilená a na příjmu jsem žádala odborné vyšetření, aby se zjistila příčina, proč maminka upadla. Když ji chirurgicky ošetřili, odmítla jsem ji odvézt domů bez dalšího vyšetření,“ vzpomíná dcera paní Malé.

Přestože pacientku ošetřující lékařka cynicky zařadila do kategorie pacientů „neperspektivních pro léčbu“, rodina to nevzdala, na nemocničním lůžku ji denně procvičovali svaly celého těla a dbali o její zanedbanou hygienu.

Nyní již devadesátiletá paní žije u dcery. Komunikuje, čte si, sleduje televizi, diskutuje o zprávách a zajímá se o vše, co se kolem ní děje. Každý týden za ní dochází fyzioterapeutka na pravidelné cvičení. S dopomocí se oblékne, i když jí to trvá třeba hodinu, ale není přeci kam spěchat. Pohybuje se s chodítkem, dokáže dát ohřát jídlo do mikrovlnky, v rámci procvičování rukou škrábe brambory nebo mrkev. Pocit, že může trochu pomoci, jí dodává sebevědomí„Samozřejmě, že se vážná nemoc na mamince podepsala. Nemá tolik síly, většinou polehává a hodně času prospí, při procházce co chvíli usedne na lavičku, hůře se jí polyká, nemá cit v rukou, zvláště v levé, která byla více postižená. Horší je stabilita, bez opory by upadla. Je to jako když se malé dítě učí chodit,“ říká dcera a dodává, že péče o matku vyžaduje hodně času a trpělivosti.

Mozkové příhody postihují stále mladší věkové skupiny. Vzácností tak nejsou ani u pacientů mezi 30. až 40. rokem života. Častou příčinou CMP u mladých žen bývá kombinace hormonální antikoncepce, kouření a dalších faktorů (vrozená dispozice ke krevní srážlivosti, dehydratace, nedostatečný pitný režim atd.)

Čtěte téma: Mrtvice v pětadvaceti? Souvislost s antikoncepcí se neprokázala…

Trpělivost a vůle se vyplácí

Anna Malá

Na druhé straně jsou případy i mladších pacientů, kteří už se z nemocnice nikdy domů nevrátili. Boj s nemocí vzdali buď oni sami, nebo jejich rodina a blízcí. Samozřejmě musejí chtít obě strany. Kromě včasného zahájení léčby je základním kamenem úspěchu rehabilitace.

„V prvních obdobích po vzniku CMP, kdy je pacient v bezvědomí a tudíž neschopen spolupráce, je nutné monitorovat základní životní funkce (pacient je obvykle hospitalizován na neurologické JIP). Dále je třeba pečovat o trofiku kůže, bránit rozvoji proleženin, a především je nutné řešit sfinkterové poruchy (sfinktery jsou svaly – svěrače, které ovládají vyprazdňování moči i stolice; pozn. aut.). U pacienta, který je zcela odkázán na pomoc okolí, má proto rehabilitační ošetřovatelství dominantní význam,“ stojí na odborných stránkách věnovaných cévní mozkové příhodě Mozkovaprihoda.cz.

„Pacient musí především chtít, jinak s ním nic nezmůžu. Také si musím ke každému člověku najít cestu, i když je to někdy velmi obtížné,“ vysvětluje fyzioterapeutka Romana Golejová a dodává: „Pohyb má smysl v každém věku a v každém stavu. Pokud se do motivace zapojí i rodina, může se senior opět postavit na vlastní nohy, byť jen s dopomocí, a v nejlepším případě se vrátit domů.“

S tím souhlasí i dcera paní Malé a vzpomíná, jak maminku se švagrem při návštěvách denně masírovali a snažili se posílit svaly, uvolnit křečovité sevření oteklé ruky a lícních svalů. „Koupila jsem nejrůznější masážní pomůcky, kterými jsem svaly aktivovala. Začínala jsem malým míčkem na levé tváři a postupovala kousek po kousku po celém těle. Také jsme jí každý den natírali tělo speciálními mastmi a pravidelně ji koupali ve sprše. Sestry to nezvládaly, ač se velmi často na sesterně zabývaly vlastními zážitky, což se nedalo přeslechnout.“ 

V určitých stadiích nemoci je třeba zkoušet určité cviky. Zpočátku je důležitý nácvik otáčení. Pacient by měl být co nejdříve schopen ležet jak na postiženém, tak na zdravějším boku. K dalším cviků patří zvedání končetin nebo pánve.

Anketa

Má podle vás vždy cenu bojovat?

„Nechte babičku v klidu umřít!“

Anna Malá

Další dny, týdny a měsíce, kdy byla Anna Malá v kvalitní péči na oddělení prim. MUDr. J. Štěpána v motolské LDN, byly ve znamení každodenní rehabilitace a zkoušení nových pohybů a zvětšování jejich rozsahu. Po zhruba třech měsících již byla paní Malá schopná sedět na posteli a udržet tělo chvíli rovně, ale posadila se jen s pomocí druhé osoby. Po vratkém postavení na nohy za čas následovaly s bezpečnou oporou první nejisté kroky.

Anna Malá má poměrně velkou rodinu, ale zapojení do rehabilitace s její dcerou nesdíleli všichni rodinní příslušníci. „Někteří příbuzní si ťukali na čelo a obraceli oči s tím, ať maminku netrápím a nechám ji v klidu umřít. Jenže máma se velice snažila a představa, že se dostane z nemocnice zase domů, ji hodně motivovala. Teď, když ji vidím, mám velkou radost a ani na okamžik nelituji ničeho, co jsem musela oželet, abych se mohla mamince věnovat,“ říká dcera. 

Pro péči o druhého nezapomínejte na sebe

Příběh Anny Malé je nadějí pro další podobně nemocné pacienty a jejich blízké. Psychologové však varují: „Pro péči o druhého nezanedbávejte sebe!“ Pečující mají často sklon odsouvat se na druhou kolej, izolují se od ostatních přátel a žijí jen pro nemocného. „To, že pečujete o nemocného a spolu s ním prožíváte jeho nemoc, neznamená, že se od něj nesmíte ani na chvíli vzdálit… váš život se nezastavil,“ doporučují na serveru Mozkovaprihoda.cz.

„S tím souhlasím. Poté, co mi bohužel nečekaně zemřela sestra, se kterou jsme si pomáhaly, jsem podřídila péči o maminku všechno. Přes den se o ni starám, v noci pak doháním hlavně pracovní věci. Můj den tak začíná po sedmé hodině a končí další den ve tři ráno. Zejména o víkendech chodím s maminkou ven, vozím ji na výlety autem do přírody a na návštěvy. Na jaře se chystáme navštívit její rodiště v Dolním Rakousku,“ uzavírá vyprávění dcera Anny Malé. 

Foto: archív Anny Malé

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 26. 10. 2016 11:26