Proč se nestaráme o svoje umírající? A kdo se postará o nás?

Smrt jsme vytěsnili. Umíráme v ústavech, přestože si všichni přejeme zemřít doma a mezi svojí rodinou. Jenže my nechceme slyšet nic o tom, že i nás čeká smrt. O tom, jak velká je to chyba, se přesvědčíme právě ve chvíle, kdy sami umíráme nebo někdo z blízké rodiny.

Přestože většina lidí by chtěla svou životní pouť skončit v domácím prostředí, statistiky ukazují, že se u nás nejvíce umírá v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných. Nalézt odpověď na otázku, proč tomu tak je, není snadné. Důvodů je totiž podle všeho více a jsou spolu vzájemně propletené.

Proč se starat o umírajícího?

Asi nejčastějším argumentem, proč si lidé nejsou ochotní vzít „svého umírajícího“ domů, jsou obavy o zajištění dostatečně kvalitní péče. I když to zní logicky, nemusí to být vždycky pravda. Bratr Marek působí jako kaplan v nemocnici Pod Petřínem a má za sebou dva roky práce v hospicu. Chápe, že lidé mají strach, ale podle jeho zkušeností jsou obavy často zbytečné.
„Lidé se samozřejmě bojí. Ale dnes už jsou například mobilní hospice, které jsou součástí rozvíjejícího se hospicového hnutí. Ty mohou zapůjčit pomůcky, ukázat, jak o umírajícího pečovat a zaškolit rodinné příslušníky. Zajistit základní obsluhu není tak veliký problém. Navíc to co jsme dnes schopní nabídnout v péči spojené s umíráním, to je úžasné. Obrovské pokroky se udělaly například v léčbě bolesti. Dřív lidé zažívali někdy bolest, která se skutečně nedala zvládnout, dnes je otázka fyzické bolesti prakticky vyřešená.“

Čtěte téma: Má smysl mobil pro seniory?

nemocnice

Velkou roli ale hrají i sociální a ekonomické důvody. Na péči o nemohoucího rodinného příslušníka u nás není v zákoně dostatečně pamatováno a jen málo zaměstnavatelů je ochotno vyjít v těchto případech zaměstnancům vstříc. Jednačtyřicetiletá Pavla D. si maminku umírající na rakovinu vzala domů. Měla štěstí (dá-li se to tak vůbec říct), že to bylo zrovna o prázdninách. Ona i manžel totiž pracují jako učitelé.

Anketa

Byli byste schopni se postarat o umírajícího člena rodiny?

„Nikdy bych ji nenechala umřít samotnou. Ale kdyby to trvalo déle, nevím, jak bychom to zvládli. Většinu zaměstnavatelů rozčiluje i péče o nemocné dítě, natož péče o umírajícího. A zkuste si zažádat o neplacené volno. I když nedostáváte výplatu, zaměstnavatel za vás musí platit státu, takže si to dobře rozmyslí. A dát výpověď? Ukažte mi někoho, kdo to může udělat jen tak, bez rozmýšlení, jak to odnese rodina. Získat příspěvky na péči o nemohoucího není jednoduché a ve srovnání s platem jsou malé. Samozřejmě že bych v tom maminku nenechala, nějak bychom to zařídili, i když bychom se my i děti museli omezit.  Chci jen říct, že by lidé, kteří se chtějí o své blízké postarat, měli mít lepší podmínky. I ze zákona.“

Jak dobře umřít?

Zlepšení informovanosti o paliativní péči a změny v zákoně by jistě pomohly, ale o tom, že by problém péče o umírající vyřešily, se dá s úspěchem pochybovat. Konečné rozhodnutí, zda jsme ochotni se o umírajícího postarat, leží totiž nakonec vždy na jednotlivci. Jen těžko lze očekávat, že jedinec, který není ochoten připustit si fakt své vlastní smrtelnosti a smrtelnosti svých blízkých si, poněkud literárně řečeno, pustí smrt přes práh. Pokud se ji snaží vytěsnit, vlastně ani nemůže. Navíc je otázkou, jak by se vlastně dokázal postarat. Jádrem problému totiž není ani tak otázka kde, ale jak umírat. Touha po domácím prostředí nesouvisí s místem, ale spíše s očekáváním  pochopení, podpory a také důstojnosti. Jak vám potvrdí každý lékař, psycholog nebo duchovní, smutek a strach ke smrti patří. Stejně jako naděje a smíření. Zastírání pravdy, potlačování emocí a hysterické výlevy ne. Dosáhnout ale takzvané „dobré smrti“, důstojného odchodu, je možné jen za podmínky otevřenosti a ochoty přijmout to, co je nezvratné.

Nemocnice

„Největší problém je, že dnešní společnost nemluví o tom, že jednou zemřeme.“ říká bratr Marek a dodává: „Tento fakt se prostě nebere jako součást života. Že tento okamžik přijde, a že bych se na něj měl nějak připravit. Ve chvíli, kdy je společenským tabu hovořit o smrti, o dobré smrti, o tom jak by moje smrt měla vypadat, se těžko i sdělují informace umírajícím pacientům pacientům, ale i jejich blízkým. Je to problém lékaře, pacienta i rodiny. Častokrát se lže. Jestliže si rodina nepřeje, aby se jejich babičce, dědečkovi, tetičce nebo manželovi sdělilo, že je nemoc v terminálním stádiu, tak je to jedna velká lež, z které se těžko vystupuje. Samozřejmě, že příbuzní mají k této lži důvody, které jsou pochopitelné, ale v konečném důsledku situaci pouze zhoršují. Za své praxe v hospicu jsem zjistil, že nejhorší situace byla pro lidi, kterým se tato informace nesdělila. Je jasné, že pacient, kterému řeknete, že umírá, prochází různými stádii, a někdy to úplně popře. Ale ve chvíli, kdy mu řeknete pravdu, tak už nemusíte vymýšlet další lži. Máte možnost otevřeně hovořit o tom jak zvládnout případnou bolest, jaké jsou možnosti třeba právě návratu do domácího prostředí. Ale dokud tam není ta pravda, je celá situace jakýmsi divadlem, kde si všichni na něco hrají. Pak si ale ti lidé nemohou říct, že je jim smutno, že umírají. Nemohou si sdělit,  jak se opravdu cítí. Zkuste plakat před někým, komu tvrdíte, že je všechno v pořádku. Přichází také o možnost rozloučení, vyřešení vztahů… Smyslem pravdivého sdělení není samozřejmě uvrhnout pacienta do beznaděje. Ale právě pravda mi může umožnit prožít poslední dny v určité kvalitě. Můžu se ještě těšit  z toho, že mohu mluvit se svými blízkými, že je hezké počasí, že se mohu vykoupat. Právě v blízkosti smrti se možná člověk naučí být citlivý na drobnosti, které my v životě přecházíme. A jednou z cest, jak se dopracovat k dobré smrti, je začít se učit této citlivosti už teď, za normálního života. Být vděčný za všední věci. Život je tak křehký, že bychom na smrt prostě myslet měli, protože je nám vlastně stále v patách.“

Čtěte téma: Jak přežít stáří a vyhnout se demenci?

Jedinou jistotou v životě je, že zemřeme. Ale dokážeme si tento fakt vůbec připustit? A co z něj pro nás vyplývá? Proč bychom se jím vlastně měli zabývat? Opusťtme pro tuto chvíli rovinu filozofickou a náboženskou a vraťme se zpět na začátek. Zkuste si položit otázku, jak byste chtěli, aby vypadal váš odchod z tohoto světa. A jak velká je pravděpodobnost, že se vy sami a vaši blízcí dokážete tuto představu naplnit. Pokud pocítíte pochybnosti, máte možnost začít pracovat na změně. O dobrou smrt se musíme zasloužit. Třeba otevřeností, zodpovědnějším přístupem k životu nebo jen tím, že přestaneme zavírat oči.

Jaké jsou možnosti péče?

  • Domovy důchodců – jsou určeny pro soběstačné seniory bez vážných zdravotních problémů, ceny za pobyt a stravu se pohybují mezi 7 až 10 tisíci,  možnost připlatit si za nadstandard a zvláštní péči (např. televize na pokoji,     masáže, jednolůžkový pokoj, ceny a možnosti se liší podle jednotlivých        zařízení) informace o domovech důchodců poblíž místa vašeho bydliště získáte od obvodního lékaře, na místním úřadě a najdete je i na internetu.
  • Pensiony pro seniory nabízí speciální byty, nadstandardní ubytování (součástí nabídky je např.kadeřnický salón, bazén apod.) ceny za ubytování a stravu od cca 15 tisíc výše, mohou dosáhnout i 30 tisíc.
  • Léčebny dlouhodobě nemocných jsou určeny pro klienty vyžadující lékařskou péči, o nutnosti pobytu v léčebně rozhoduje lékař základní péče, pobyt v LDN je hrazen zdravotními pojišťovnami. Doplatky za doplňkové služby (televize, telefon na pokoji apod. se liší podle jednotlivých zařízení) se pohybují od 40 do zhruba 300 korun. Informace získáte ve zdravotnických zařízeních.
  • Péče v domácnosti. Pokud se chcete postarat sami, může senior, o kterého se staráte, získat jako člověk závislý na cizí péči příspěvek od 2 do 12 tisíc.  Každý případ posuzuje posudkový lékař, který rozhoduje i o výši  příspěvku. Informace získáte na místní sociální správě. Počítejte však s tím, že vyřízení příspěvku bohužel trvá i několik měsíců!
  • Domácí asistenti (soukromá agentura) je pro každého, kdo potřebuje péči o seniora a může ji zaplatit. Cena je 20 tisíc měsíčně, bez ubytování a stravy pro asistenta, asistent pracuje šest dní v týdnu.
  • Odlehčovací služby jsou určeny pro ulehčení rodinám pečujícím o umírajícího, asistent pomůže s péčí (mytí, výměna kanyl apod.) cena je 100 korun za hodinu, rodina může využít maximálně 10 hodin týdně. Informace najdete na www.cestadomu.cz.
  • Hospice jsou určeny pro umírající pacienty cena do 400 korun za den pobytu (v některých zařízeních max 400, nebo méně podle výše příjmu klienta) informace najdete na www.osobniasistence.cz.
4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 5. 2014 10:20