Halina Pawlowská: Měla jsem období, kdy jsem nejedla vůbec nic

Opakovaně – a většinou marně – se snažila zhubnout. Halina Pawlowská ráda jí, ráda a dobře vaří a bedlivě sleduje trendy v gastronomii. Sleduje, ale slepě nenásleduje.

Sešly jsme se s Halinou Pawlowskou ještě před tiskovou konferencí, kde představovala svou novou knihu Cesta za láskou. Po téměř měsíční dovolené v Itálii jen zářila. Jedly jsme větrníkový dort, pily kávu a povídaly si přitom o dietách. Zabrousily jsme i k dobrému jídlu a dozvěděla jsem se, co Halině Pawlowské opravdu nechutná, jak se dívá na raw stravu i kolik světových kuchyní ovlivnilo její vaření.

„Pořád kouká, co by snědla, aby zhubla,“ řekl jednou váš muž. Stále to platí?

Pořád to platí, jen bych to malinko doplnila: Koukám, co bych dobrého snědla, abych zhubla. Teď už jsem ale ve fázi, že koukám po takovém jídle, které je dobré a dietní, abych si váhu udržela, protože nějaké výrazné zhubnutí už se mi asi nepovede.

Měla jste ve svém životě i období, kdy jste jedla něco, co až tak dobrého nebylo, ale mělo se po tom zhubnout?

Měla jsem období, kdy jsem už nekoukala po tom, co bych dobrého snědla, protože už jsem nejedla vůbec nic. Tímto způsobem jsem hubnula čtrnáct dní pod lékařským vedením. Nakonec mi pan docent řekl, že to vlastně za to ani nestálo.

Onehdy jste ale zhubla za pomoci koktejlu…

Když jsem byla angažovaná do reklamy na jeden hubnoucí prostředek, tak jsem opravdu zhubla, ale stejně si myslím, že to nebylo kvůli tomu, co jsem jedla a pila, ale díky tomu, co jsem nejedla a nepila. V mém případě hubnutí spočívá v omezení, ne v tom, co konzumuji.

Takže máte pocit, že jíte věci, které byste neměla?

To ne, nejsem velký masochista. Myslím, že jím zdravě a dobře. Teď jsem například byla skoro měsíc v Itálii a musím říct, že jejich jídla jsou mnohem lehčí, stravitelnější než ta naše běžná. Mně to naprosto vyhovovalo. Trochu jsem zhubla, ale bez jakéhokoliv omezení. Když si objednáte jejich přílohu, dostanete na maličkém talířku jednu bramboru, u nás tvoří příloha minimálně padesát procent z toho, co jste si objednali. U svíčkové u nás třeba maso nehraje příliš velkou roli, důležité jsou knedlíky a omáčka.

Teď se kdekdo stravuje bezlepkově, jí jen tepelně neupravené potraviny, je vegetarián… také jste podlehla pokušení zkusit i tyto způsoby stravování, zkusila jste některé pokrmy?

Všechno vnímám a sleduji, občas něco zkusím, ale stále si říkám, že je dobré si zachovávat nějakou logiku a zdravý rozum. Nerada se podřizuji trendům. Přijde mi hrozně divné, že náhle všichni přijdou na to, že by měli vyznávat raw stravu. To podle mě svědčí o nedostatku vlastního názoru, je to jako kdyby všichni četli jednu knihu a nosili stejné oblečení. Teď se často popírá vše, co se razilo donedávna. Z toho logicky vychází, že za nějaký čas se bude zas popírat to, co se říká dnes. Každý ten „nový trend“ obsahuje nějaké omezení – třeba: Nejezte mouku! – a jakmile dojde k omezení, tak většinou dojde i k úbytku váhy. Takže z tohoto úhlu je to vlastně OK.

Jaké jídlo vám nejvíce chutná?

Mně chutná opravdu skoro každé dobré jídlo, ale co mám opravdu moc ráda, to je houbová omáčka. Taky miluji pečená telecí játra. Telecí řízek, nadívané kuře … jééé, toho je!

Zkusila jste někdy i nějaké exotické pokrmy?

Myslíte žabí stehýnka, brouky, holoubata, želví polévku? Ano, to všechno jsem zkusila. Ale musím přiznat, že pokud by mi někdo do jedné mističky nasypal pražené buráky a do druhé pražené brouky, dám přednost burákům, přece jen mají méně nožiček…

Jste odvážná. Existuje něco, co vám vyloženě nechutná?

Celer, v žádné podobě. Nejím tlusté maso a nepotrpím si na vepřové.

Jste mezi svými přáteli, ale i širokou veřejností zavedená jako skvělá hostitelka a báječná kuchařka, měla jste kuchařské pořady v televizi, vydala jste úspěšnou Rodinnou kuchařku, v čem tkví kouzlo vaší kuchyně? Kde jste se vlastně naučila vařit?

V naší rodině uměli vždycky všichni vařit a umí to i moje děti. Můj otec se narodil a do dvaceti let žil na Podkarpatské Rusi, kde se prolínaly kuchyně maďarská a rumunská. Ovlivněn byl i francouzskou kuchyní , protože ve Francii žil. Moje maminka zase byla ze statku, a přestože byla doktorkou práv, tak byla k vaření hodně vedená. Navíc můj táta pocházel z osmnácti dětí, maminka ze šesti a skoro všichni sourozenci se rozprchli do světa, kde byli ovlivněni místní gastronomií. Kanadskou, švýcarskou, slovenskou… V naší rodině se s jídlem hodně experimentovalo. Myslím, že dodnes málokterý Čech vaří doma brambory s brynzou a s jehněčím nebo skopovým, což u nás doma patřilo k nejčastějším jarním jídlům.

Často říkáte, že ve vašich knihách je to hezké vymyšlené a to hnusné je pravda, jak je to ve vaší nové cestopisné knize s recepty Cesta za láskou?

Já tento bonmot říkám, protože se mě všichni ptají na to, co je pravda a co je fantazie. Víte, ono se všechno mohlo stát a něco se skutečně stalo, něco se stalo jindy, jinde a jinak, něco jsem si lehce přikrášlila, někde jsem ubrala … Píšu příběhy, realita se mi slévá s fantazií, vzpomínky se mění ve sny… Vždycky jsem naprosto upřímná v pocitech. Na pocitech totiž záleží ve vyprávění nejvíc, a možná, že v životě taky. V mé nové knize Cesta za láskou je dvacet povídek, ve všech je pravda. Možná je jí někdy až moc.