Deset týdnů ve tmě

Terapie tmou je léčebná a sebepoznávací metoda. Tma na člověka působí bezprostředně, ale mění jeho vnímání i z dlouhodobého hlediska. Tři roky pobytů ve tmě ledacos změní.

Během posledních tří let jsem strávila deset týdnů v absolutní tmě. Podle západní psychologie jde o metodu sebepoznání pomocí senzorické deprivace, ve východních naukách po tisíce let známou jako yangtik. Článků, rozhovorů i knih o terapii tmou najdete dnes už hodně. Většinou se jejich autoři zaměřují na to, co člověk zavřený v absolutní tmě prožívá přímo v čase, který ve tmě tráví. Tma na člověka působí bezprostředně, ale mění jeho vnímání i z dlouhodobého hlediska, zostřuje ho tak, že máme pocit, že se nám zlepšily smysly, paměť, rozšířilo vědomí. Chtěla bych mluvit hlavně o těchto dlouhodobých vlivech na člověka, o změnách, které na sobě pozoruji po třech letech, kdy jsem do tmy poměrně pravidelně chodila. Ve tmě jsem byla pokaždé jeden týden (s výjimkou jednoho dvoutýdenního pobytu) s různými časovými odstupy mezi jednotlivými pobyty.

Při psaní tohoto textu vycházím ze svého vnímání světa, které je založeno na vědomí nepřetržitého kontinua jednotlivých existencí. Jako dítě jsem si vybavovala detaily z jiných svých životů, pamatovala jsem si různé předměty denní potřeby, interiéry, krajiny a cítila jsem velkou zvědavost a nadšení ze svého nového života. Teď, jako dospělá, už jsem konkrétní vzpomínky na jiné životy zapomněla, ale stále vnímám nekonečný proud zkušeností hluboce přesahující hranice tohoto konkrétního života.

Tma nás vede k člověku, s nímž si potřebujeme vše urovnat

Podle tradice tibetského buddhismu je yangtik (pobyt ve tmě) přípravou na smrt, při které jde o dosažení tzv. barda posmrtného stavu, což je stav, ve kterém se nachází duše mezi smrtí a novým zrozením. Tibetští mnichové za tímto účelem tráví v temnotě až sedm týdnů.

Že jde o to zapomenout na svoje tělo, ve tmě zřetelně ucítíte od prvního okamžiku. Pokaždé, když jsem se ve tmě na chvíli nehybně usadila, překvapilo mě, s jakou intenzitou vnímám myšlenku, že tohle je to pravé bytí, jen vědomí samo o sobě.

Během svého posledního pobytu ve tmě jsem se dostala do stavu, ve kterém jsem pochopila, co žene duši-vědomí do dalších životů. Je to potřeba napravovat vztahy, urovnávat staré křivdy. Doslova jsem vnímala napětí a bolest, která se nedá vydržet a vede nás k člověku, s nímž si potřebujeme vše urovnat. Je to touha po harmonii a lásce, tak silná, že jí nelze čelit. Od té doby stále vnímám jedinečnost šancí, které nám život nabízí. To, že jsme právě teď tady, na světě, jako lidé, je velká příležitost k tomu, jak sobě i druhým od těchto dávných bolestí (které za normálních okolností nevnímáme) ulevit.

Moje tělo bylo i párou nad lesem

Při jednom z prvních pobytů jsem prožila nádherný stav. Spustil se, když jsem vzala do ruky chleba. Jakmile jsem ucítila jeho vůni, uvědomila jsem si, že ten chléb je upečen z obilí, které vyrostlo ze země, jako všechno, co jíme. A že i vzduch, který dýcháme, dýcháme díky zemi, která vyhání zelené rostliny. A najednou jsem věděla, že i moje tělo je součástí země, že je s ní jedno. A cítila jsem tu neuvěřitelnou energii, která celý ten koloběh pohání, tisíce listů každé jaro vyraší k naší potřebě a tisíce listů a plodů se na podzim do země vrátí ve formě humusu.

Najednou jsem věděla, že moje fyzické tělo – přímo ta hmota mého těla – za miliardy let, co tu Země je, už byla vším. V neustávajícím koloběhu pokaždé znovu rostlo a prospívalo díky tomu, co přijímalo ze země a na konci života se do země zase navracelo. A tak moje tělo bylo listem, stromem, keřem, kusem dřeva, kamenem i trusem. Bylo tisíckrát jiným živočichem nebo člověkem a bylo mořskou solí i párou nad lesem. Tuhle hmotu máme všichni společnou a všichni se o ni dělíme. Pochopila jsem, jak jsme všichni absolutní součástí Země, doslova jsme tou hlínou, po které chodíme.

A v tu chvíli jsem viděla celou Zemi, tak jak ji vídáme na fotkách z družice, ale viděla jsem ji naprosto živou, pulsující a proudící mocnou energií. A od toho okamžiku cítím lásku k Zemi, silné horko přímo odněkud z břicha a je to velmi příjemné.

Mimo tělo ve světle

Spala jsem. Věděla jsem o sobě, že spím. Jako bych přímo viděla svoje tělo ležet v posteli ve vile. Zároveň jsem ale nespala a byla jsem někde úplně jinde, svoje tělo jsem opustila a byla jsem v prostoru plném velice jasného světla, vlastně přímo v tom světle a bylo mi tam nesmírně dobře. Byl to jeden z několika krásných zážitků, které jsem v prvním týdnu ve tmě prožila.

Teplo v rukách

Přibližně po šestém nebo sedmém týdnu stráveném ve tmě jsem začala cítit teplo ve svých dlaních. Projevuje se jako příjemné lehké mravenčení nebo brnění a cítím ho hlavně v noci, kdy se mi teplo z dlaní šíří až do předloktí. Ve dne se spouští, když jsem v kontaktu s lidmi, zvířaty nebo rostlinami, které mám ráda, nebo kdykoliv na něco nebo někoho s láskou pomyslím. Cítím silnou potřebu rukama se lidí i věcí dotýkat, a tehdy pocit tepla ještě zesílí. To teplo ostatní vnímají, i když se jich přímo nedotknu, často je cítit až jako horko. Zjistila jsem, že zároveň můžu rukama přijímat ze svého okolí informace v podobě vizuálních nebo pocitových vjemů.

Znám všechny lidi na světě. Všichni se známe

Loni v létě, v době, kdy jsem měla za sebou sedm nebo osm týdnů ve tmě, jsem kdesi na internetu zahlédla fotku nějakého regionálního politika. Vůbec jsem ho neznala, a přesto jsem si najednou uvědomila, že ho moc dobře znám! Že ho znám tisíce let, stejně jako všechny lidi kolem něj. Že vím, co spolu prožívají, už po několik dlouhých životů a jaký je můj vztah k nim. V té chvíli jsem si uvědomila taky to, že znám všechny lidi na světě. Že se všichni známe, všichni už jsme se mnohokrát potkali.

Tohle poznání mě rozesmálo. Od té doby vnímám všechny lidi jako své přátele, dokonce i ty, kteří se přátelsky vůbec nechovají. Začala jsem se mezi lidmi, i úplně cizími, cítit jako v rodině. Uvědomila jsem si, že mám všechny lidi opravdu hodně ráda, ať už se mezi námi právě děje cokoliv. Tenhle pocit začal převyšovat význam běžných denních situací a mně začalo být mezi lidmi velmi dobře.

Euforie naposledy zažitá v dětství

Asi po šestém nebo sedmém týdnu ve tmě jsem za jasného slunce začala vnímat barevné světelné proudění okolo svého těla. Uvědomila jsem si, že teprve teď jsem schopná vnímat lidi, zvířata i věci v jejich celistvosti, kráse a dokonalosti. 

Kromě toho jsem začala vnímat některé části prostoru v mé bezprostřední blízkosti jako svoje vlastní. Pokud zaměřím pozornost přímo na některá místa, začnu je vnímat téměř jako část svého těla. Je to spojeno se silnými kladnými emocionálními vjemy.

Po několika dnech ve tmě se ráno začnu budit s neuvěřitelnou euforií. Nedá se to přirovnat k žádnému běžnému zážitku. Euforie přetrvává ještě několik dní po opuštění tmy.

Nepřetržitý proud melatoninu

Melatonin je hormon, který produkuje epifýza právě ve tmě. Je to nejsilnější lidský antioxidant. Jeho snížená hladina u pracovníků na nočních směnách je považována za příčinu zvýšeného výskytu rakoviny u těchto lidí.

Po dobu pobytu ve tmě dochází k nepřetržité produkci melatoninu, proto je považován za hluboce regenerující a omlazující. Já jsem si účinky tohoto hormonu vyzkoušela „v akci“, když jsem třetí den jednoho ze svých pobytů onemocněla těžší chřipkou, kterou jsem zřejmě chytila ve vlaku cestou do tmy. Večer mě prudce rozbolelo celé tělo tak, že jsem nebyla schopná vstát, spustila se mi silná rýma, měla jsem horečku, potila jsme se. Druhý den byla rýma pryč, horečka také, ale cítila jsem se hodně unavená. Třetí den zmizela i únava a čtvrtý den jsem na sobě nedokázala rozeznat známky prodělané nemoci, cítila jsem se výborně. Nemoc, která by u mě za normálních okolností trvala týden a další týden bych se cítila oslabená, ve tmě proběhla během dvou a půl dne.

Sny předávající zkušenosti

Už od dětství se mi zdávaly velmi živé sny. Většinou dost stresující a děsivé. Pamatuji si, že na střední škole jsem často po takovém snu nešla další den vůbec spát, protože bych podobný zážitek ještě jednou nezvládla. Během pobytů ve tmě se mé sny začaly měnit. Ještě zintenzivněly a rozdělily se do několika skupin. Zdávají se mi teď třeba sny, ve kterých já vůbec nejsem. Jsem v nich pouze svědkem nějakého, většinou emocionálně vypjatého děje.

V některých snech jsem někdo jiný, třeba muž a žiju v jiné zemi. A pak se mi zdávají sny, v nichž já jsem já, všechno odpovídá realitě, jen se odehraje něco důležitého, co se v mém životě z různých důvodů nemůže stát. Většinou se setkám s někým, kdo je mi blízký, ale třeba žije daleko.

A nakonec se mi zřídka zdá sen, ve kterém se setkám s výjimečným člověkem nebo bytostí, která mi chce předat nějakou dovednost nebo vědomost. Tyhle sny bývají silně pozitivní a v nadšení z jejich obsahu žiju třeba celý týden. Vlastně mám často pocit, že to nejsou sny, ale něco, co se odehrálo doopravdy, jako by realitu tvořilo víc oddělených světů a já si najednou dokážu předávat zkušenosti, které v těch světech získávám právě prostřednictvím snů.

Svět, který se mi líbí

Každý z mých týdnů ve tmě byl jiný, jakoby se celý točil okolo jednoho, pokaždé nového tématu. Každé téma se mi podařilo prožít do pro mě nevídané hloubky. Výsledkem byl vždycky zisk nadhledu, klidu a vyrovnanosti, pokaždé skrze jinou oblast.

Jednou to byl třeba zmíněný vztah k Zemi, jindy pochopení základních motivů a lidských archetypů. Sil, které uvádějí do pohybu to, co si obvykle představíme pod pojmem „dějiny“. Jiný týden jsem se ponořila do svého vlastního života a pochopila, co dává charakter mým vztahům s různými lidmi a proč. Ze tmy pokaždé vycházím s hlubokým klidem a láskou v srdci a ten pocit se mi daří uchovávat čím dál trvaleji. Ve fyzickém světě – tam, kde jsem dřív viděla prázdno – teď vnímám prostor plný děje a obsahu. Přišla jsem na to, že to, co vnímáme jako hmotný svět je jen část skutečnosti. Velká krása se odehrává i v prostoru okolo všeho živého, přičemž za živou musíme považovat mnohem větší část reality, než je běžné.

Zjistila jsem, že náš svět (nad kterým obvykle uvažujeme jako nad neživým, nebo přinejmenším nevědomým) je plný bytostí, které touží po vřelosti a samy nabízejí neuvěřitelnou laskavost a lásku. Během posledních dvou let jsem začala vnímat opravdovou krásu světa a cítit zázrak bytí. Cítím se znovu doslova zamilovaná do světa a do života, tak, jako jsem kdysi byla coby malé dítě.

7 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 6. 2014 17:09