Domácí vzdělávání: Dítě českým školám nesvěřím!

ROZHOVOR – Štve vás způsob výuky, atmosféra nebo prostředí na českých základních školách? Máte možnost své dítě vyučovat sami. Povídali jsme si s matkou, která zvolila tuto cestu a svého rozhodnutí nelituje. Jak probíhá domácí vzdělávání v praxi, jaké jsou jeho klady a zápory a co všechno to obnáší?

LENKA KYZLINKOVÁ nebere běžné stereotypy jako samozřejmost a nebojí se hledat i jiné cesty. Po studiu na pedagogické fakultě se rozhodla, že své dcery českému školství nesvěří a bude je raději vyučovat sama. Starší je devět let – měla by tedy chodit do třetí třídy. Lenka se kvůli své volbě setkala s rozporuplnými reakcemi okolí. Často jí někdo naznačuje, že udělala chybu. V rozhovoru nám přiznala, že stejně jako většina věcí na světě má i domácí výuka své klady a zápory. Nicméně své volby nelituje a stejně chce postupovat i v případě mladší dcery, která šla letos k zápisu.

Lenka Kyzlinková

Co vás přimělo k rozhodnutí neposílat děti do školy, ale učit je sama?

Už na vysoké škole (vystudovala pedagogickou fakultu, obor český jazyk – výtvarná výchova, pozn. aut.) jsem dospěla k závěru, že jestli budu mít někdy děti, do normální základní školy je nedám. O možnosti učit svoje děti doma jsem sice věděla, ale zpočátku mne nenapadlo, že se dáme touto cestou.

S čím jste se na vysoké škole setkala, že vás to tak odradilo?

Během studia jsem strávila celkem deset týdnů ve dvou různých základních školách na praxi. Myslím, že jsem se tam setkala se všemi problémy, s nimiž se současné školství potýká. Nejsilněji na mě dolehlo asi vyhoření vyučujících, dále pak nezájem, neosobní přístup, klišé, rutina, ironie i alkoholismus, s nimiž jsem se tam setkala. Když jsem se chodila dívat do hodin různých učitelů, neviděla jsem ani jednu, ze které bych odcházela spokojená. Nemyslím si, bohužel, že jsem měla smůlu, pokud mohu soudit podle reakcí svých tehdejších spolužáků, vnímali to podobně.

Ani sociální prostředí ve škole není ideální, obecně se má za to, že dítě se má naučit „mít lokty“, zvykat si na konflikty apod. Já si ale myslím, že není v možnostech školy mít toto pod kontrolou, korigovat chování dětí, v podstatě vychovávat… Co pociťuji v českých základních školách (i v české společnosti obecně) opravdu výrazně, je nedostatek úcty. Úctu a důvěru mezi učiteli a dětmi i mezi dětmi navzájem považuji za základní předpoklad opravdu kvalitního učení. Jen za takových okolností může učitel učit s nadšením a snad i láskou. A pokud učitel učí s nadšením, strhne k němu i dítě. Ve školách je takových učitelů bohužel málo.

Nicméně starší dcera první roky chodila do běžné školy.

První třídu absolvovala ve waldorfské škole v Cambridgi, v Anglii, kde jsme v té době žili. Školu si zamilovala a doslova oplakala každé prázdniny. Do druhé třídy začala chodit už v České republice. Zkusili jsme normální základní školu, která zřídila třídu pro mimořádně nadané děti. Chodila tam velmi nerada a tehdy vymyslela, že se radši všechno naučí doma sama, než aby chodila do školy, kde se jí nelíbí.

Takže to byl vlastně její nápad a vy jste hned souhlasila? 

Nesouhlasila jsem hned, ale nakonec jsem došla k závěru, že z možností, které máme na výběr, to asi bude nejlepší řešení. (Ve městě, kde žijeme teď, jsou čtyři normální základní školy.) Nashromáždila jsem množství informací, pročetla blogy rodin, které učí své děti doma, a nakonec se rozhodla, že to zkusíme.

Co se dceři na základní škole nelíbilo? Nemohl být problém spíše u ní, když byla z Anglie zvyklá na jiný styl výuky, než přímo ve škole? 

Neříkala bych tomu problém. Šlo o to, že nová škola nebyla schopna poskytnout dceři ani nám to, co od školy čekáme. Například výuka jazyků na našich základních školách začíná zbytečně pozdě, často špatným způsobem, mnohdy neaprobovaným učitelem. Myslím, že je to velká škoda. Problém výuky jazyků na školách by si určitě zasloužil větší pozornost než oblíbené mléko či internet do škol (ty tam nakonec zainteresované firmy tak jako tak dostanou).

škola

Nepřichází dítě domácím vzděláváním o zážitky? Nejlepší kamarády většinou získáváme právě ve škole…

Dítě v domácí škole určitě přijde o řadu zážitků ‒ pozitivních, i těch negativních. Domácí škola je jen jednou z mnoha možností, jak realizovat výuku a jako většina věcí na světě má své klady i zápory. Nehodí se pro každé dítě a pro každou rodinu. Dítě, které chodí do školy, je určitě ve větším kontaktu s vrstevníky. Na druhou stranu rodiny, které učí děti doma, se snaží právě tuto oblast dětem nějak kompenzovat.

Jedna ze zásad, které jsem si na začátku našeho způsobu vzdělávání definovala, je ta, že se snažím, aby dcera každý den nějakou dobu trávila mimo domov, s někým jiným než se mnou. Jedná se o zájmové kroužky, návštěvy u kamarádů a jedno odpoledne v týdnu máme zavedené pro hromadnější návštěvu kamarádů naopak u nás.

Pozitivní je určitě to, že na sebe máme dost času. Doma je s námi i mladší dcera, která se do učení hodně zapojuje. Většina ostatních rodin k domácímu vzdělávání uvádí, že vztahy v rámci rodiny jsou pevnější.

Nejsou však tyto děti více fixované na matku, případně na otce, nebo méně samostatné?

Podobné obavy opravdu často slýchám. Předpokládám, že nejspíš vycházejí z představy, že dítě má doma neustále rodiče k ruce. Já si naopak myslím, že v domácí škole je možné dítě vést k větší samostatnosti. Spoustu úkolů řeší dcera samostatně, nechávám ji např. vybrat, čemu se chce ten den věnovat. Má i větší pocit zodpovědnosti za svoji práci, ví, co a proč musí zvládnout

Řekla bych, že se u nás stále ještě hodně přeceňuje význam kolektivu a naopak se často podceňuje rodinné prostředí. Spousta maminek umisťuje své děti do kolektivu, přestože jsou ještě doma s mladším dítětem. Přitom v rodině si je dítě schopno mnohem lépe vytvořit funkční sociální vazby, navíc v počtu osob, se kterým si dítě „ví rady“. Ve školce, kde je v jedné třídě třeba 20 až 25 dětí, se cítí spíš ztraceno, není schopno s každým členem kolektivu navázat vztah a ten rozvíjet. Nemá ani o co opřít svoji potřebu sounáležitosti a možnost budovat si svoji identitu.

Lenka Kyzlinková

Učíte dceru klasicky od pondělí do pátku a máte jasně daný týdenní rozvrh? Nebo upřednostňujete jiný systém výuky?

Na začátku jsme si stanovily pravidla ohledně denního rozvrhu, která se snažíme dodržovat. Takže se učíme každý všední den, od devíti hodin ráno. Nemáme žádný pevný rozvrh hodin, už se nám stalo, že jsme měly celý týden prvouku, jindy stihneme od každého trochu během jednoho dopoledne. Pokud je venku pěkně, učíme se na zahradě, výjimečně školu vynecháme. Končíme většinou kolem jedenácté hodiny. Odpolední úkoly dceři nedávám, někdy pracuje ještě sama, třeba když vařím oběd.

To jsou ale jen dvě hodiny výuky denně. Na prvním stupni základních škol děti tráví běžně ve škole čtyři až pět hodin (včetně přestávek). Není to nedostatečné?

Není to málo, když si uvědomíte, že oproti běžné škole ušetříme čas, který tam učitel musí věnovat organizačním záležitostem, zodpovídání dotazů dalších žáků, zkoušení, kontrole domácích úkolů, komunikaci s jednotlivými žáky apod.

Čas, který dítě tráví ve škole, není možné efektivně využít tak, jako když pracuji s jedním dítětem, navíc učitel ani nemá možnost tempo vyučování nějak přizpůsobovat jednotlivým žákům. Aniž si to většina rodičů uvědomuje, tak tento nedostatek škole pomáhají sami redukovat právě jakousi „domácí výukou“ – tím, že alespoň na prvním stupni učitel počítá s tím, že rodiče doma s dětmi splní domácí úkoly, něco procvičí, případně se naučí. Bohužel jsou děti odpoledne už unavené a navíc jim práce na domácích úkolech „ukrajuje“ z volného času, takže je nedělají s nadšením. Rodiče už jsou také unavení, někdy i nervózní – takže to pro obě strany bývá spíše nepříjemná povinnost. Možná díky této zkušenosti hodně rodičů prohlašuje, že by na domácí školu neměli nervy a trpělivost.

Podle nového školského zákona, který vstoupil v platnost 1. 1. 2005, je možné požádat o povolení domácího vzdělávání na kterékoliv základní škole v ČR. Máte nějaké zkušenosti, zda se přístup jednotlivých škol k individuálnímu vzdělávání liší?  

Nejprve jsme to zkusili ve škole, kdy již byla dcera zapsaná. Po roce jsem ji však přehlásila do školy, která se deklaruje právě jako vstřícná k rodinám s dětmi v domácím vzdělávání.

Z jakého důvodu?

Pokud zůstanete v původní škole, hrozí, že si s vámi, jako s (obvykle) jedinou rodinou, nebudou moc vědět rady. Naše škola sice projevila vstřícnost, nicméně i jakousi nedůvěru. Takže v pololetí a na konci roku docházelo k vyčerpávajícímu přezkušování (v rámci mantry o podkladech pro inspekci) a ke kontrole všech materiálů, na což nejvíce doplácela právě dcera. Ačkoli už do třídy nechodila, měla najednou ukázat, že je v jejím rámci schopna fungovat a spolupracovat, psát testy formou, kterou nezná, v prostředí, na které už není zvyklá a to po několik dní.

Anketa

Bude to podle vás mít dítě z domácí školy v budoucnu těžší než jeho vrstevníci navštěvující běžnou školu?

Lenka Kyzlinková

Nebojíte se, že až jednou dcera nastoupí do běžné školy, například na druhý stupeň ZŠ, bude to pro ni handicap? Případně pro ni mohu být z tohoto důvodu složitější přijímací zkoušky na střední školu, protože většinou probíhají formou testů, na které, jak sama říkáte, není  připravená.

V běžné škole, kde není prostor pořád děti zkoušet ústně, je to samozřejmě efektivní forma. Myslím si ale, že ve výuce na prvním stupni je zbytečné zkoušet a psát testy. Tím mám na mysli klasické zkoušení „u tabule“. Během vyučování učitel samozřejmě pokládá spoustu otázek a vidí, jak děti reagují. Učitel by měl v ideálním případě učit takové množství dětí, aby byl schopen sledovat vývoj a aktivitu každého z nich. Mnohem prospěšnější by zde bylo slovní hodnocení. Pokud dojdu k závěru, že je třeba, aby dcera zvládla napsat testy, připravím ji na to.

Zajímá vás domácí vzdělávání?


Připravili jsme pro vás praktické rady a informace – dozvíte se jak postupovat, kdy můžete vyučovat „sama doma“, do kolika let dítěte, jaký je základní rozdíl v přístupu k individuálnímu vzdělávání mezi běžnou ZŠ a školou deklarující vstřícnost…

Více v článku: Chcete svoje dítě učit doma?

Co byste doporučila rodičům, kteří rovněž nechtějí posílat dítě do školy?

Rodiče, kteří přemýšlejí o domácí výuce, musejí zvážit řadu věcí. Třeba to, že jeden z rodičů zůstane doma, takže rodině musí stačit jeden příjem, i když si po naší roční zkušenosti umím představit, že bych zvládla i několik hodin denně pracovat – z domu a s volnou pracovní dobou. Dítě nemusí ostatně učit jen sami rodiče, může to být i jimi delegovaný učitel. Rodiče také musejí počítat s rozporuplnými reakcemi okolí. Osobně jsem si jistá, že domácí školou svým dětem nepřivodím sociální fobii; myslím, že ta spíš hrozí dětem, které do kolektivu proti své vůli musejí.

Obecně si myslím, že je důležité mít co nejvíc možností na výběr; a to se týká i školství. Proto považuji za dobré, že tady domácí škola je, i když je jasné, že se to nikdy nebude týkat více než několika stovek rodin, takže se z domácí školy možná často dělá větší problém, než si zaslouží.

Foto: Archív Lenky Kyzlinkové 3×, Agentura SXC 1×

49 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 5. 2014 10:45
Zasílat nově přidané názory e-mailem