Hlavní navigace

Proč vlastně slavíme Vánoce

I během našich z pohledu historie jepičích životů se oslavy Vánoc proměňují. Jen my ty rozdíly obvykle ani nevnímáme. V drobnostech se svátky lehce mění a za nějakých směšných padesát, sto let budou vypadat zase jinak, než jak je známe dnes.

Jak odlišné byly teprve Vánoce před staletími. Původně pohanský svátek uprostřed tuhých mrazů vítal zlomový okamžik – zimní slunovrat. Dával naději, že světla a tepla začne zase brzy přibývat.

Starověcí pohané slavili 25. prosince svátek slunce a křesťané ho později nahradili svým „sluncem“ – Ježíšem. Namísto zrození nového života na polích vítali Příchod Páně. Podle Vatikánských znalců se tak stalo oficiálně poprvé v roce 354.


Autor: SXC

Mesiáš, Spasitel, tedy náš známý Ježíšek se měl narodit 25. prosince. „Náš Štědrý den se označuje jako vigilie, bdělost,“ uvádí Dagmar Šottnerová v publikaci Lidové tradice, „je očekáváním slavného dne. Narození Ježíše v Betlémě pak připadá na 25. prosince, Hod boží vánoční.“

Co je po jméně?

„Křesťanství určilo dvanáct vánočních nocí mezi Narozením Páně a Zjevením Páně,“ píše Pavel Toufar v knize Vánoce. Označení Vánoc tedy údajně pochází z dvanácti nocí (25. 12. – Narození Páně až 6. 1. – Zjevení Páně, svátek Tří králů), tedy „dvanáctnoce“, čili „dvánnoce“.

„Ostatně i francouzské pojmenování „Noël“ pochází z latinského „natalis“ (den narození) a anglické označení svátků „Christmas“ je rovněž spjato s křesťanstvím, protože se odvozuje od latinského „missa“ neboli „mše“,“ uvádí Toufar. „Německé pojmenování „Weihnachten“ pochází ze středohornoně­meckého „zu den wihen nahten“, což značí „za posvátných nocí“, staroněmecky vyjádřeno složeninou „winnahten“. A naše české slovo „Vánoce“ má zřejmou souvislost s německým „Weihnachten“ či „winnahte“ a dostalo se do našeho jazyka už v předcyrilome­todějském období.“

Kdysi tiché čekání, dnes pohanské přežírání

Křesťanská církev kladla důraz na narození Ježíše Krista. Lidé čekali na příchod Spasitele a v časech adventu se připravovali na Vánoce.

První popis křesťanských oslav v našich krajích nám zanechal mnich Jan z Holešova, roku 1397 napsal „Boží milosti darována jest spása člověčenstvu narozením Páně. Proto se právem zve Štědrý večer.“

Zvyky, které popisuje, se zachovaly až do dnešních časů, jen jsme si je poněkud upravili: „Na památku nebeské štědrosti křesťané ten večer vedou si štědře. I chudý otec snaží se potěšit své dítky alespoň rozžehnutím velké svíce.“ Představuji si to nadšení, když dnešním dětem místo Play Station nebo Barbie rozsvítíte voskovici. To bude radosti!

„Také měšce mají lidé na Štědrý den otevřené,“ píše Jan. Dnes už jsou měšce na Štědrý den spíše prázdné (alespoň u nás doma), a nemohou tak být po ruce, kdyby do domu zavítal nuzák…

Jan se zmiňuje i o vánočkách a ovoci, jako vzpomínce na sladký plod Panny Marie, a stěžuje si na přetrvávající pohanské zlozvyky, na zhýralost bezbožníků: „Služebníci ďáblovi se ve slavnostní podvečer přežírají, druzí opíjejí…“ V prvním by se poznala většina národa, druhé si necháváme na Silvestra.

Štědrý den býval svátkem pokory, úcty a skromnosti. Až v 16. století se začaly objevovat štědrovečerní dárky. Začali si je vyměňovat přátelé, v oblibě prý byly podle Pavla Toufara voňavky a také nádobí. Z tohoto období pocházejí také první zmínky o vánočních stromcích.

Koho to dnes zajímá

V silně ateistickém Česku se sice i dnes dodržuje řada dávných tradic, ale podtext a význam Vánoc se nám kamsi vytratil.

V naší bezvěrecké rodině prezentuji Vánoce jako čas, kdy si lidé na sebe udělají čas a jsou na sebe hodní, navštěvují se a dávají si dárky, dělají si radost. To není snad zas tak málo, co myslíte?