Hlavní navigace

Vymizí někdy stigma duševních nemocí? Jsme duševně negramotní, říká sociolog

Olga Myslivečková

„Duševní onemocnění prožije ročně přibližně každý pátý člověk, přitom z úzkostných poruch se neléčí 61 procent, z poruch nálad 69 a z poruch způsobených užíváním alkoholu 93 procent,“ říká Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví. Hlavním důvodem je, že naše duševní gramotnost je stále na velice nízké úrovni.

Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Dědí se trauma společnosti z generace na generaci? Jsme méně odolní, než byli lidé v 19. či 20. století? Lze u duševních onemocnění hovořit o nějakých trendech? „Stále žijeme ve společnosti, která prožila většinu traumat 20. století, jež deformovaly naši kolektivní duši,“ říká Petr Winkler, sociolog se zaměřením na sociální psychiatrii, v dalším díle speciálu k 10. výročí serveru Vitalia.cz.

Duševní nemoci můžeme v zásadě dělit na vrozené a získané. Převažují v populaci u duševních nemocí vrozené čili biologické důvody, nebo příčiny psychosociální?

Oddělit se to zcela nedá, téměř vždy jde o kombinaci obojího. Dispozice k duševním onemocněním máme všichni, u někoho jsou vrozené dispozice daleko větší, protože jsou částečně geneticky podmíněné, nicméně i psychosomatické faktory jsou moc důležité. Hodně duševních onemocnění vzniká v reakci na nějaké trauma a další nepříjemné životní události.

Například demenci, která může být vnímána jako čistě biologického charakteru, protože souvisí s patologickým stárnutím mozku, nejspíše ovlivňuje i úroveň vzdělání a negativní prožitky z dětství, proto ani u ní nemůžeme vyloučit vliv psychosociálních faktorů. Dnes u nás nejvíce duševních poruch ale souvisí s nadměrným užíváním alkoholu, kde jsou psychosociální faktory velice významné, stejně jako u mírných a středně závažných úzkostí a depresí.

Nadměrné užívání alkoholu je naším specifikem?

Poruchy chování způsobené nadměrnou konzumací alkoholu jsou u nás dramaticky vyšší než směrem na západ od bývalé železné opony.

Je duševní stav naší společnosti uspokojivý?

Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto otázku díváte. Psychiatrie často pracuje s lidmi, kteří prožili nějaké trauma, a společnost, ve které žijeme, prošla ve 20. století sérií traumat – první světovou válkou, druhou světovou válkou, komunismem, divokým kapitalismem… Dalo by se říct zaplať pánbůh za to, jak vypadá. Na druhou stranu z hlediska lidského potenciálu, jak kvalitní život můžeme vést, tak duševní stav společnosti není zrovna ideální. Prostor pro zlepšení je tady obrovský.

Dědí se trauma společnosti z generace na generaci?

„Dědí“ je asi příliš silné slovo, ale psychologové se tím zabývají velice často a víme, že transgenerační přenos traumat funguje. Stále žijeme ve společnosti, která většinu těch traumat prožila a které deformovaly, dá-li se to tak říct, naši kolektivní duši.

Jsme méně odolní, než byli lidé v 19. či 20. století?

Těžko říct. Nebyli jsme připraveni žít v informačním světě, který je de facto virtuální. Netušili jsme, že budeme pracovat především s informacemi, pracovat s lidmi z úplně jiných kultur atd. Tomu v celé historii lidstvo nebylo nikdy vystaveno. V lidském potenciálu ale je, abychom se v tomto prostoru pohybovali zdravě. Domnívám se jen, že potřebujeme těmto novým výzvám věnovat náležitou pozornost, to znamená odtabuizovat problematiku duševního zdraví a přestat se schovávat za to, „že nejsem blázen“ a tak podobně.

Lze u duševních onemocnění hovořit o nějakých trendech?

Určitě ano. Například nevíme, zda stoupá, nebo klesá počet sebevražd. Od roku 2007 jejich počet v souvislosti s ekonomickou krizí přestal klesat a začal stoupat. Opět klesat začal kolem roku 2012, nicméně v roce 2017 narostl o šest procent. Ptáme se, co se bude dít dál? Šlo pouze o vychýlení, nebo sebevražd bude nadále přibývat?

Dále stoupá počet lidí, kteří se léčí pro demenci i úzkosti. Vidíme obrovský nárůst spotřeby psychiatrické léčby, který vyčteme z dat, protože je hrazena ze zdravotního pojištění. Ten nárůst lze vysvětlit dvěma způsoby a my si nejsme jisti, který je správný. Zda jej způsobuje prevalence, nebo jestli stále více lidí vyhledává odbornou pomoc, popřípadě obojí. Současně víme, že zhruba polovina, možná i víc jak polovina, duševně nemocných lidí se vůbec neléčí. A to je dáno opět dvěma důvody: nedostupností péče a její stigmatizací.

Na co se nejvíce léčí ti „podchycení“ pacienti?

V ambulantní péči s úzkostmi a depresemi. V lůžkové péči s poruchami psychotického okruhu, mezi něž patří například schizofrenie. Protože se dožíváme vyššího věku, tak více péče také čerpají lidé s demencemi.

V jakém věku jsou lidé k duševnímu onemocnění náchylnější?

Přibližně polovina duševních onemocnění se objevuje do čtrnácti let, velký počet pak přibližně do sedmadvaceti roků. To samozřejmě neplatí pro již zmíněné demence a alkoholismus.

Dokážu rozpoznat, kdy mám jen špatnou náladu a kdy už jde o depresi?

Nevím, jak vy, ale když vezmu naši populaci, tak rozpoznat duševní choroby moc neumíme. Lidé často ani nevědí, že to, co prožívají, je například léčitelná deprese. O chorobném smutku se například domnívají, že patří k jejich osobnosti. Máme velmi nízkou duševní gramotnost, nevzděláváme se, o duševních chorobách nehovoříme, nemluvíme o nich otevřeně často ani v rodině. Myslím, že nám chybí i inteligentní jazyk, který by nám umožnil o duševních problémech hovořit. Jedním z důvodů bude i dlouhodobá tabuizace duševních onemocnění v historii.

Jak tedy poznám, že můj duševní stav již není „normální“?

Měla byste monitorovat sama sebe, zaměřit se na to, co doopravdy prožíváte. Zda cítíte radost, máte chuť k jídlu, dobře spíte, chcete jít do společnosti… nebo naopak. A přitom si uvědomovat, zda to, co prožíváte, má objektivní příčinu. Umřel mi pes, proto jsem smutná, nebo jsem smutná a nevím proč? A jak dlouho už to trvá? Den, dva, dva týdny, vrací se mi ten stav pravidelně? Pak bych se možná měla poradit s odborníkem, zda se s tím dá něco dělat. Více rozpoznatelné jsou příznaky u bizarních prožitků, třeba halucinací, paranoidního prožívání a tak podobně.

Poznám to i u druhého člověka?

Příznaky jsou obdobné, což zjistíte, pokud mezi vámi a druhým člověkem probíhá otevřená komunikace. Samozřejmě když toho člověka znáte, je to jednodušší.


Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Když někdo nemá nohy, tak mu určitě neřeknete: „Seber se a pojď.“ Člověku s depresí klidně.

Pokud někdo onemocní rakovinou, zpozorníme, když trpí strachem, úzkostmi, obvykle mu řekneme: „To přejde.“ Zlehčujeme tyto stavy?

Když někdo nemá nohy, tak mu určitě neřeknete: „Seber se a pojď.“ Člověku s depresí klidně. Budu se opakovat, ale souvisí to s tou naší nízkou duševní gramotností. Neumíme si představit, co člověk s depresí prožívá. Dokonce ho často ani nevnímáme jako nemocného člověka.

Překlopí se lehké duševní onemocnění snadno do vážného stavu?

Většina lidí tranzici neudělá. Hodně záleží na biologické dispozici a jak rychle vyhledáme odbornou pomoc. Také zda v rodině je, nebo bylo duševní onemocnění. Souvisí to i s tím, co vás během života potká. Jste duševně nalomená, do toho přijde finanční krize, nesplácíte hypotéku, přijdete o dům, rozvedete se, začnete pít a tak dále.

Neměli by se vzdělávat především praktičtí lékaři, kteří sami příznaky duševních onemocnění podceňují?

Často se stává, že se řídí jenom tím, zda akutní fyzický stav člověka vyžaduje, nebo nevyžaduje léčbu. Pokud není třeba, obvykle už obtíže pacienta, které jsou psychosomatického původu, dál neřeší, i když vidí, že by ten člověk potřeboval konzultaci s psychiatrem nebo klinickým psychologem. Pacientovi ji nedoporučí, protože se obávají, že by k nim ztratil důvěru. Někteří praktičtí lékaři sami cítí stigma z duševních nemocí.


Autor: Depositphotos.com

Duševní onemocnění byla v historii dlouhodobě tabu. Dodnes na nich lpí stigma a o nemocných panují zkreslené představy.

Známe bohužel i smutné případy, a není jich málo, kdy u praktických lékařů nebo na urgentním příjmu v nemocnici je duševně nemocným lidem odmítnuta adekvátní lékařská péče, protože jejich obtíže přičítají na vrub duševního onemocnění, a oni přitom trpí třeba zánětem slepého střeva.

Psychiatři bývají nedůtkliví, pokud někdo nerozlišuje mezi jimi a psychology. Kdy tedy navštívit psychologa a kdy psychiatra nebo psychoterapeuta?

Psychoterapii může provádět psycholog i psychiatr. Léčebná metoda psychologa je založena na práci s psychikou člověka, která nevyužívá farmakologii. Psychiatr vedle psychoterapie využívá i psychofarmakologii. Asi není důležité, zda nejprve navštívíte psychologa, nebo psychiatra, ale kompetentního člověka, který má dobré reference. Dobrý psycholog vás podle potřeby k farmakologii nasměruje. Někdy může být těžší sehnat dobrého klinického psychologa než psychiatra.

Nemáme dost odborných lékařů?

Kdyby všichni duševně nemocní chtěli naráz navštívit odborníka, tak nemáme. Cílem ale není, abychom se všichni léčili. Systém péče o duševní zdraví je taková pyramida. Základem té pyramidy je péče o sebe sama. Tak jako se většina z nás umí postarat o svůj chrup, ví, jak si má čistit zuby, aby se mu nekazily a nemusel navštívit zubaře, tak bychom se měli umět postarat o svoje duševní zdraví.

Jak konkrétně?

Aplikace pro sledování duševního stavu:

Vyzkoušejte test: Co když je to deprese?

Implementovat do svého života jednoduché věci, jako je dvakrát, třikrát týdně vyšetřit si půl hodiny času jen pro sebe a udělat si takovou vnitřní inspekci, jak mi je doopravdy, co se mě dotklo, co mě naštvalo, co naopak potěšilo, kolik máme energie, chuti do života, jak se mi spí, jak často se cítím ve stresu. Je dobré do svého života také zařadit relaxační techniky. Existuje i mnoho aplikací, i když zahraničních (viz box), s jejichž pomocí se můžeme monitorovat. Mnozí lidé už dnes pochopili, že by se měli starat nejen o svoje tělo, ale i o duši. Ovšem někdy hledají vnitřní uspokojení a klid v rámci různých rozvojových kurzů, které jsou občas až bizarní a často pochybné.

Vy jste vytvořili na podporu duševního zdraví program pro děti. V čem konkrétně spočívá?

Ve spolupráci se zahraničními odborníky z Harvardské a Pensylvánské univerzity a dalších pracovišť a za pomoci Nadace RSJ, která program podporuje nejen finančně, vytváříme půlroční projekt pro žáky základních škol. Každá vyučovací hodina je v něm detailně popsaná, jak by měla probíhat. V současné době se testuje na dvou pražských školách. Z každé proběhlé hodiny získáváme zpětnou vazbu, podle níž projekt upravujeme. Chceme, aby byl dobře přijímaný a kvalitně fungoval. Rádi bychom, aby se následně uplatnil ve více školách.

Jak jsme dopadli v mezinárodním výzkumu postojů populace k duševním onemocněním?

Výzkum probíhal v roce 2015 identicky v České republice a v Anglii. Jednoznačně z něho vyšlo, že vyjadřujeme daleko větší antipatie k lidem s duševním onemocněním než v Británii. Zopakovali jsme jej v roce 2017 a přibrali do něho ještě Katalánsko. Ukázalo se, že naše postoje jsou horší nejen než v Anglii, ale i v Katalánsku. Můžeme se ptát, proč tomu tak je? Moje hypotéza je, že když se u nás řekne duševně nemocný člověk, tak právě z důvodu nízké gramotnosti si lidé okamžitě vybaví agresivního člověka, o kterém informovala média. Nevybaví si spolužáka, který byl poněkud úzkostnější, ale jinak to byl prima kluk, lehce depresivní babičku nebo souseda, který má trošku manické fáze, ale je milý. Neumíme si představit duševní onemocnění v celé té škále, ale vidíme jen své stereotypy.

Diners_Vanoce2019

Vymizí někdy stigma duševních nemocí?

Vývoj se jen těžko odhaduje. Mohl bych říct, že to bude trvat ještě desítky let, na druhou stranu si myslím, že globální vyspělá společnost stále silněji tuší, že zdroj štěstí a radosti leží v nás a obrací se k duševnímu zdraví jako k jedné z nejdůležitějších hodnot v životě člověka. Nový Zéland a některé další státy sledují spíše psychosociální zdraví a pohodu lidí než hrubý domácí produkt a považují je za hlavní ukazatel toho, jestli politika země funguje. Také Světová banka se věnuje duševnímu zdraví, protože si uvědomuje, jak obrovské ekonomické ztráty jsou spojeny s duševními onemocněními. Z tohoto pohledu bych mohl být optimističtější.

PhDr. Petr Winkler

Sociolog, věnuje se sociální psychiatrii v Národním ústavu duševního zdraví. Coby vedoucí výzkumného programu se zabývá výzkumnou činností související s reformou psychiatrické péče, výzkumem v psychiatrické epidemiologii, sociální psychiatrii a ekonomii duševního zdraví. Předmětem jeho zájmu je dále výzkum efektivity zdravotních a sociálních služeb, výzkum v oblasti sebevražd a výzkum v oblasti stigmat a diskriminace.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).