Hlavní navigace

Vydírání pitomé a vydírání citové

Tomáš Novák

„Do dnešní půlnoci polož do telefonní budky na náměstí obálku se 100 000 Kč. Jinak uvidíš, neb rána se nedožiješ! Černá ruka.“ Tak nějak bývalo kdysi v pokleslé literatuře popisováno vydírání.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Je to jen náčrt začátku prvouky ve sféře, kterou zde nazveme VP – vydírání pitomé. Dnes jsme – díky internetu – mnohem dál. Například: „Zdravím tě, jak vidíš v adrese e-mailu přímo z tvého účtu. Mám jej zcela pod kontrolou. Je to sice škaredé, ale mám k dispozici každý e-mail, který jsi poslal nebo přijal. Podrobně mám zdokumentován každý pohyb na tvém účtu. To všechno uveřejním na sociálních sítích, pokud do týdne po obdržení této zprávy nepošleš na účet … částku … bitcoinů. Jak postupovat při jejich nákupu a odeslání se dozvíš na … Pokud se platba uskuteční včas, zmizím z tvého života i účtu a již nikdy o mně neuslyšíš. Když ne, budeš velmi litovat. Přesvědčím tě o tom, jaký jsem lotr neznající slitování…“

Partnerka podnikatele – příjemce oné nabídky typu „no, nekupte to“ – zklidnila manžela rozčileného drzostí pisatele slovy: „Na to můžeš být hrdý. Ti kreténi posílají takové žvásty jen úspěšným lidem.“ Z dvou možných významů slova kretén měla nepochybně na mysli význam duševní zaostalosti. Ne osoby trpící vývojovou poruchou související s nedostatkem jodu.

VC – vydírání citové

Ani zde nejde o poruchu vývojovou. Jde o „vysoké učení“ manipulace s druhými lidmi. Propůjčují se k němu nejčastěji ti, kdož mají k vydíranému blízký vztah. Dobře znají jeho slabé stránky. Obratně je umí využít k svému prospěchu. Své názory předkládají jako absolutní pravdy.

Přirovnat to lze k tzv. „hlazení do vyhlazení“ zneužívajícího city. Specifickou variantou pak je citové vydírání spojené se snahou získat ryzí materiální prospěch od cizího člověka.

Podobně jako v jiných formách vydírání i zde je využíváno vyhrožování s cílem navodit bezbřehé pochopení pro zájmy vyděrače. Očekává se úplné přizpůsobení jeho potřebám a požadavkům.

Citový vyděrač bývá verbálně velmi zdatný. Jeho slova o lásce, zodpovědnosti, nezištnosti – kořeněná smutkem nad všeobecným úpadkem mravů – by bylo možno tesat do kamene. Vyděrač popisuje sebe sama jako oběť, nebo alespoň jako osobu, jež to s protějškem myslí jen dobře. Slibuje, zapřísahává.

Jako to, že se necháme citově vydírat?

Manipulátor a citový vyděrač mistrně využívá tzv. OPAR. Termín se objevil na sklonku minulého století coby konstrukt zastřešující obavy, pocity povinnosti a subjektivní emoční rozervanost, jakož i pocity viny.

Ztraceni v OPARu

Vydírající osoby vypouštějí kolem sebe hustou mlhu, která zatemňuje a zamlžuje podstatu toho, co ve skutečnosti dělají. Této mlze se říká zkratkovitě OPAR, protože má následující složky:

  • Obavy ze ztráty vztahu nebo jistot
  • Pocit povinnosti (nejlépe morální)

    A

  • Rozervanost z pocitu viny.

Susan Forwardová, Donna Frazierová: Citové vydírání, Jak ho rozpoznat a ubránit se mu (nakl. Motto, 1991)

Obavy

Obavy jsou syceny nejen strachem z něčeho konkrétního, ale i neurčitou úzkostí. Vynikajícím manipulačním prostředkem je zdraví. „Jen si běžte sami do kina, užijte si to. Až se vrátíte, možná už budu mít všechno pozemské trápení za sebou,“ dí blízký člověk, jemuž není zrovna do skoku.

Neméně razantní je přístup typu: „Dělej, co já chci, odměním se ti tím, že nebudu dělat to, čeho se bojíš.“ Namátkou: „Nebudu křičet, opíjet se, chodit pozdě domů…“ Úsměv vyvolala dáma citující výrok svého manžela: „Večeře byla dnes tak dobrá, že za odměnu nebudu chtít večer sex.“ Považoval jsem to za žert. Prý ale není šprochu…

Povinnost

Velkou roli tu hraje tradice a typ výchovy. Ruku v ruce s tím jdou i mýty typu: „Děti musí rodičům splácet oběti, jež pro ně táta s mámou přinesli.“ Tím může být sycen i mýtus: „Dobrý syn má na své rodiče vždy čas.“ Může jít i o „ztrátu v pře(d)kladu“, to když je dospělému dítku předkládáno přikázání: „Cti otce svého i matku svou,“ jako „Chovej se i v dospělosti dle jejich příkazů a přání, a nikdy jinak.“

Rozervanost a pocity viny

Není podstatné, zda je vina objektivně prokázána, nebo ji vyděrač jen obratně své oběti podsouvá. U poněkud úzkostného, citlivého člověka lze obratnými náznaky, dezinterpretací a zkreslováním vyvolat sebeobviňování. Když jsou zmíněné stavy dovedně posilovány, dotyčný takříkajíc skáče, jak citový vyděrač píská. Nejen u chorobných žárlivců, ale i u citových vyděračů platí zásada utahovaného šroubu. Projevuje se požadavkem: „Ještě tohle – a pak již budu spokojen…“ Vyhovíte, a brzy na to následuje další, již údajně zcela poslední vyděračův požadavek. Rodinný vyděrač ovšem může dodat: „Samozřejmě už po tobě nebudu nic chtít. Jsem již jednou nohou v hrobě, brzy umřu. Ty mne budeš mít na svědomí.“


Autor: Depositphotos.com

„Kdybys mě opravdu miloval, tak tam nepůjdeš…“ Citoví vyděrači jsou zdatní manipulátoři.

S citovým vyděračem se nedohodnete. Nikdy

Aktivitu citových vyděračů nelze omezit domluvou, vysvětlením, obhajobou ani snahou přivést dotyčné k patřičnému náhledu a vcítění se do druhých. Naopak platí okřídlené: „Cokoliv řeknete, může být později použito proti vám.“

Marné bývá „čekání na zázrak“ v přesvědčení, že citový vyděrač jednou přece musí pochopit… Úspěch nelze čekat ani od hledání kompromisu. Kompromisem pro vyděrače je zisk drtivé většiny požadovaného. Navíc s tím, že není všem dnům konec a zbytek získá později.

Máte právo odmítnout a nic nevysvětlovat

Řešení nabízí asertivní přístup. Je sám o sobě přímo manuálem proti onomu vydírání. Tvrdí například: Jsme sami sebe soudcem. Musíme respektovat platné zákony, leč zákonodárcem není ten, kdo sám sebe do této role postaví. Charakter zákona nemá ani tvrzení typu: „To ti řekne každý.“ Neplatí – obvykle značně zkreslené – příklady typu: „Podívej se na XY. Ten tak jedná dávno.“

Máme právo říci ne a nemusíme vysvětlovat ani zdůvodňovat, proč odmítáme.

Máme právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů druhých. V této souvislosti musíme brát ohled na své možnosti a schopnosti. Namátkou zachraňovat tonoucí může obvykle jen dobrý plavec. Platí „není na světě ten, kdo se dokáže zalíbit lidem všem“.

Diners_Vanoce2019

Máme právo jednat nelogicky a třeba udělat chybu, jakož i povinnost nést pak následky.

Leč pozor. Zmíněný úvodní požadavek „soudit sám sebe“ nabízí určitý paradox. Je jen na nás samotných, zda citové vydírání přijmeme, nebo naopak odmítneme. Mohou nastat situace a vztahy, kdy vědomě vyhovíme. Dospěli jsme totiž k přesvědčení, že z různých osobních důvodů vyhovět chceme. Nebyl by problém odmítnout. Dokázali bychom to, leč rozhodli jsme se jinak. Jde o rozhodnutí vědomé, promyšlené, ztotožnili jsme se s ním. Dokážeme odhadnout následky, ale přece jen nechceme jinak. Naopak pocit, že jsme k něčemu byli proti své vůli donuceni, je nejen cesta k životní nespokojenosti, ale mnohdy i k psychosomatickým onemocněním.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).