Hlavní navigace

Uráží vás a usmívá se u toho?

Tomáš Novák

Jak reagovat na opakované nezdvořilosti, aby člověk neztratil glanc a příčetnost? Nemá smysl věnovat byť třeba zrnka našeho drahocenného času (tím méně hodiny) marným diskusím, vysvětlováním a obhajobám.

Doba čtení: 5 minut

Čtenářka nedávného článku o mobbingu – pracovní šikaně se ptá: „Jak reagovat na opakované nezdvořilosti, aby člověk neztratil glanc a příčetnost? Zažívám situaci, kdy jeden člověk svým chováním dokáže rozhodit lety prověřené vztahy a ostatní neví, jak na jeho invektivy a urážky (pronášené většinou s úsměvem a jakoby v přátelském duchu) reagovat. Prostě nechcete být tak nezdvořilý jako on…“ Co s tím?

Co nejstručněji odpovídám: Reagujte asertivně! Ovšem pozor: Některé asertivní techniky zde vhodné jsou a jiné ne. Navíc sám předseda Mao údajně kdysi – ještě před tzv. kulturní revolucí – pravil: „Nechť kvetou všechny květy.“ Tudíž nejen asertivitou budiž inspirována naše obrana.

(Ne)říkejte ne s úsměvem

Přímo biblí zmíněné metody je kniha M. J. Smitha v originále nazvaná When I say no, I feel guilty. Brzy po vydání v roce 1975 se objevila v českém samizdatu s odpovídajícím názvem: Když řeknu ne, mám pocity viny.

Legálně kniha v naší mateřštině vyšla roku 2002. Když jsem si „překladatelskou perlu“ jejího názvu Říkejte ne s úsměvem přečetl, měl jsem pocit podobný tomu, kdy jsem uviděl knížku Asertivně do života. Tu jsme s Věrou Capponi vydali v nakladatelství Svoboda roku 1992. Rukopis tam ležel ještě z doby nesvobody. Ovšem i bezprostředně poté se metoda nejevila dosti sametová. Na obálce knížky byla fotografie muže v saku s vycpanými rameny. Kdysi, v mládí jsme o podobných říkávali „je hrana“. Pod sakem měl svetr – rolák připomínající štít. Rty zkřivené do úsměšku. Na očích černé brýle, tzv. zrcadlovky. Jedním slovem manekýn typu „mafioso palermoso“. Nemít ty brýle, napíši o něm: agrese mu koukala z očí.

Hlavně asertivně…

Podobně říci někomu „ne s úsměvem“ je v našich zemích něco jako „hlazení do vyhlazení“. Může to připomínat mj. v přání „hezký den“ poté, co dostanete v práci výpověď. Inu, slova jsou jen slova, podstatně je do srozumitelného sdělení překládá kontext a mimoslovní informace. Agresivita třeba i přetřená narůžovo není asertivita. Bezesporu za přečtení stojí verše klasika:

Vem arzenik a olovo tam vlej,

posypej sírou, co se svařilo tu,

nehašeným to vápnem zamíchej,

…a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

Villonova Balada o jazycích klevetníků je i po více než půl tisíciletí pozoruhodná, leč asertivní není.

Metoda první: Ignorovat

Ve vztahu k potměšilým pomlouvačům lze zaujmout asertivní techniku selektivní ignorování. Prostě si jich nevšímat, nereagovat ani na jejich invektivy, ale ani na přeslazené polibky smrti. Zářným příkladem budiž reakce první (a tuším i poslední) velvyslankyně československé federace v Rakousku Magdy Vašáryové. Poté, co noviny uveřejnily její eroticky laděné fotografie z filmu Postřižiny, byla novináři tázána, jak zareaguje.

Opáčila: „Nijak. Nevím o tom. Je to bulvár a dáma bulvární tisk nečte.“ Jinými slovy „dáma to přejde“, což může být dobrým vodítkem i pro gentlemana.

Možnost druhá: Klidně říci – takhle ne

Další možností je zcela klidně, korektně, bez potlačovaného napětí v hlase, ale raději i bez úsměvu (mohl by být vnímám jako výsměch) říci „ne“. Jasně vymezit určité chování, řeč, vystupování a odmítnout je.

Příznivci velmi kultivované, vlídné asertivity mohou výše uvedený postup spojit s požádáním o laskavost. Tj. opět klidně, korektně a bez jakéhokoliv podtónu říci: „To a ono tvé chování mi vadí. Prosím (prosbu lze zdůraznit například slovy „buď tak hodný, laskavý“ ap.) a nedělej (neříkej) to.“

Velmi decentní je vlídný a nekonfrontační přístup typu: „Když děláš X v situaci Y, cítím se Z.“ Namátkou například: „Když o mě hovoříš (určitým způsobem) s kolegyní a já nejsem přítomná, je mi to nepříjemné.“ Dodáme opět prosbu o laskavost typu: „Prosím, nedělej to.“

Pokud řeknete, co uděláte, musíte to dodržet

Poněkud opepřit lze prosbu o laskavost využitím prvků konfrontační asertivity. Sdělíme, co nám vadí, a opět bez afektu popíšeme, jak budeme jednat, abychom zmíněné eliminovali. Namátkou: „Prosím (buď tak laskav) nedělej to a to. Pokud se to bude opakovat, zareaguji tak či onak…“ Tohle realistické sdělení musí být v mezích zákona. Snad ani netřeba připomínat, že hovořit je nutno klidně.

Pokud tento typ konfrontační asertivity zvolíme, musíme dle sděleného poté jednat. Jinak by platilo přísloví „pes, který štěká, nekouše“, což nechceme. Pokud je nám vyhověno, jakékoliv konfrontační akce ukončíme. Žádné „jen počkej, zajíci…“

Pro zajímavost. Konfrontační asertivitě se někdy říká „katova“. Zachovaly se dávné ceníky odměn pro vykonavatele práva útrpného. Jeho první stupeň byl bezbolestný. Jednalo se o předvedení mučicích nástrojů. Cena se vyrovnala postupům pro kata fyzicky náročným. Zřejmě proto, aby „úvod“ neodbyl.

Jak reagovat na zjevnou nepravdu

S nositelem pochybných zpráv a pomluv raději nediskutujme.

Když už chceme odpovědět na zjevnou nepravdu, lze zvolit techniku zvanou zrcadlo. Tj. neprojevujeme ani souhlas ani nesouhlas. Jen zrcadlíme to, co dotyčný řekl. Například nás obviní, že nic neděláme pořádně. Odpověď zní: „Rozumím, myslíš si, že nic nedělám pořádně.“ 

Může říci opět namátkou: „Jsi snůška špatných vlastností.“ Odpověď: „Rozumím, považuješ mne za snůšku špatných vlastností.“

Velmi starostlivě nás může vyzvat: „Něco se sebou dělej. Lidé si všímají, jak nezvládáš.“ Nerozpláčeme se, zoufale se neptáme, co máme dělat, dotyčného nepošleme tzv. někam, neptáme se, kdo to tvrdí. Suše odpovíme: „Chápu, radíš mi, abych se sebou něco dělal. Tvrdíš, že si lidé všímají, jak nezvládám.“

Možná se schyluje ke katarzi typu: „Ty snad neumíš říct nic jiného, než jen opakovat to, co řeknu já.“ Odpověď? „Chápu, domníváš se, že neumím říci nic jiného, než to co řekneš ty.“

Není známkou deprese, pokud víme, že se každou sekundou blížíme k okamžiku konce naší pozemské pouti. Nemá smysl věnovat byť třeba zrnka našeho drahocenného času (tím méně hodiny) marným diskusím, vysvětlováním a obhajobám.

Pomůže se „vydýchat“

Úspěšně reagovat můžeme i zcela jinak než asertivně. Namátkou pracovat s dechem postupem zvaným „nádech – výdech“. Nadechneme se a poté hlasitě řekneme: „Nádech.“ Chvilku zadržíme dech a vydechneme. Řekneme: „Výdech.“

Postup opakujeme dle potřeby, doporučuje se desetkrát. „Nemůžeme se současně rozčilovat a při tom pravidelně a hluboce dýchat. Buď budeme dělat jedno, nebo druhé,“ říká jeden z významných propagátorů duševní hygieny Libor Míček.

Opakovaným výdechem dosáhneme stavu, kdy nastalý stres tzv. vydýcháme. Počítáním nádechů a výdechů, třeba do deseti, se zklidníme. Získáme čas a rozmyslíme další postup. Úspěšný bývá tzv. odchod středem. Nemusíme poslouchat to, co nechceme.

Nadhled umožní používání tzv. formulek. Nacvičit je lze namátkou v rámci autogenního tréninku. Formulkou je například výrok: „Klid, zvládnu to!“ Osvědčil se mi i citát z díla Jana Vodňanského: „Copak těmto diblíkům dá se říkat publikum?“

Závěrem na úrovni „krabičky poslední záchrany“ přímo zlatá slova:

„Život není fér. Zvykněte si na to.“ Bill Gates