Tátové jsou dnes často děti, co mají děti, říká terapeut

O dnešním otci se někdy říká, že je slabý, na útěku nebo ztracený ve virtuálním světě, přičemž roli autority a symbolu pevného pořádku dávno pověsil na hřebík. Na druhou stranu ale bývá častěji ochotný projevit svým dětem bezpodmínečnou lásku, trávit s nimi čas a učit je vyjadřovat své pocity. Terapeut a lektor Jiří Halda v rozhovoru popisuje, kdo je dobrý táta a jak se jeho role liší od postavení otců v minulosti.

Jedinečnou a neustále se měnící roli otce ve výchově přiblíží více v pondělí 12. července ve své online přednášce, kde také vysvětlí historický vývoj od období starověkého Říma až po současnost a hovořit bude i o problémech, jimž mužství a otcovství čelí v moderní době.

Jak si představujete dobrého otce?

Táta má být chápavý, pevný a vlídný člověk. Měl by být dospělý ve smyslu zralý, nikoliv jen plnoletý. Neměl by domů nosit svoje nálady, a když něco slíbí, musí to splnit. To, co považuje za správné, má dělat, a to, co za nesprávné, nedělat. Jinými slovy opravdový vzor. Děti se nesmí táty bát, ale také potřebují, aby měl přirozenou autoritu. Prostě nic snadného.

Čím se liší současný otec od otců v minulosti a proč by měla být právě tato doba „obdobím selhání otců“, když se právě v minulosti brala péče o dítě jako čistě ženská záležitost?

Být dobrým rodičem nebylo snadné nikdy, ať být mámou, nebo tátou. Ten největší rozdíl je v tom, že nám neskutečně narostly možnosti, materiální i sociální, ale my jsme zůstali stejní. A do hry vstoupil fakt, že klíčový rituál, kterým se z kluků „stávali muži“, byla povinná vojenská služba – a tu politici bez přemýšlení o důsledcích zrušili. V žádném případě bych vojnu nevracel lidem do života, ale bylo třeba nahradit vojnu funkční osvětou o výchově kluků, přechodových rituálech, vedení k odpovědnosti… A v tom je největší rozdíl – tátové jsou dnes často děti, co mají děti.

Máte pocit, že současným mužům chybí smysl pro zodpovědnost?

Co se týče výchovy dětí, tak zcela jistě. Ať je to malý zájem o dětský niterný svět, vedení k aktivitám, povinnostem, pečlivosti… Anebo naopak, tlačí na „svá práva“ vymáháním střídavé péče. To je jen jiný typ bezohlednosti k emocionálním potřebám dětí. Máme sklon dětem kupovat věci jako náhradu za to, že se jim nevěnujeme. Odpovědnost je složitá sociální kompetence, kterou se dříve kluci učili od tátů, dědů, starších vrstevníků. Dnes jsou rodiny rozpadlé, prarodiče mnohdy nefungují a vrstevnické vztahy také ne – všimněte si, jak málo dětí vidíte venku…

Z jakého důvodu považujete projevy bezmezné lásky a ochotu otců naslouchat pocitům svých dětí za negativní výchovný faktor? Není právě nedostatek otcovské lásky, uznání a porozumění zdrojem mnoha psychických problémů u dospělých?

Nepovažuji projevy lásky tátů za negativní výchovný faktor. Nevhodné je, když táta dělá dítěti staršího sourozence, popřípadě má sklon být „lepší máma než máma“. Zažívám spoustu situací, kdy tátové propadnou kouzlu malých dětí a ty si je „omotají kolem prstu“ – rodič musí mít za všech okolností převahu. Takže naopak – vřelý projev citu je pro děti od táty mimořádně důležitý a potřebný. Ale ne infantilní a sentimentální mazlení, které dítě jen mate. Projev citu musí být mužný, zpevňující a kombinovaný s nároky. Každý, kdo zažil správnou otcovskou podporu, ví, že tátovo objetí a jasně deklarovaná podpora dokáže zázraky.

Kde byste stanovil hranici mezi otcovskou autoritou a tyranií?

Jsou to odlišné pojmy. Autorita vychází z přirozené převahy, především tím, že pravidla, která dětem nastavuji, jako první dodržuji. Tím získávám jasnou převahu, protože není prostor pro diskuze. Tyranie navozuje klima strachu. Opravdová autorita nepotřebuje šířit strach. Takže tam vlastně hranice není – autorita je sociální kompetence, zatímco tyranie je emoční ladění. Být důsledný vlídně je cesta, jak děti připravit na život. Být zlý a orientovaný na detaily je cesta k socio-patologickému chování. Jinými slovy, táta by měl být vlídný tyran – vlídně důsledný.

V současnosti se často mluví o měnící se či nejisté pozici muže v rodině, vztahu nebo v životě způsobeném emancipací žen. Je toto tvrzení reálný problém?

Ano, to samozřejmě je. Ale muži si za to mohou sami. Po staletí se k ženám chováme špatně – žena byla zatlačena do pozice poskytovatelky zázemí. A že se to ženám přestalo líbit, je logické. V některých kulturách jsou dodnes ženy zotročené, a nám by to mělo připomínat fakt, že to ženy jsou těmi, které se staraly o děti, když byli muži ve válkách. Nedoceňujeme fakt, že když rodina funguje, je to z větší části zásluha ženy. A emancipace je přirozená potřeba žen připomínat, že nejsou jen sexuální objekty, rodičky dětí či poskytovatelky zázemí. Je to logické a na muže to zjevně vytváří tlak, který musíme unést a své chování k ženám měnit. Potýkáme se s důsledkem tradice, kterou jsme přejali z řeckého vzorce – ženy byly postaveny na úroveň dětí. Vždyť není tajemství, že například volební právo dostaly ženy v Československu, tuším, v roce 1920, ve Švýcarsku až v 70. letech…

Jak podpořit dospělého muže ve sdílení svých emocí, když mu bylo celý život předkládáno, že je musí držet v sobě, a pomoct mu uvědomit si vlastní hodnotu?

Nejdříve je třeba si uvědomit, že začátek je vždycky ve vztahu máma a dítě. A moje zkušenost je, že lidé zkrátka svoje problémy řeší pozdě. Roky popularizuji fakt, že mámy mají sklon dětem posluhovat a varuji před tím, že se tím klukům vtiskuje návyk, že to tak má být. A to, že se z toho potom vyvinou problémy – deprese, stav, kdy nevím, co se sebou, jaký je smysl mého života – to všechno je důsledek nedostatečné připravenosti na život. Proto je třeba aktivní a funkční osvěta a pomoc rodičům, kterým se rozpadly „tradiční“ rodinné vzory.

Náš život není zdaleka tak předvídatelný jako před sto lety. Ale pokud někdo svou situaci řeší, ať terapií, nebo nějakými mužnými aktivitami, je to dobře. Jen podotýkám, že mužná aktivita je například naštípat hromadu dříví, ne se ozdobit tetováním a budovat své tělo v posilovně. Učit muže mluvit o emocích je nutné tím, že s dětmi o emocích mluvíme a účastní se toho samozřejmě i tátové. Moje terapeutická zkušenost je dobrá – kdo chce, hledá způsoby. Jen ten, kdo nechce, hledá důvody.

Přispívá strach z neschopnosti uživit existující či potenciální rodinu k duševním problémům muže?

Nemyslím si, že problém je v tom, že by se muži hroutili z faktu, že neuživí rodinu. Ale spíš z faktu, kam až jsme si nastavili nároky a jak je udržet, když jeden příjem (mateřstvím ženy) vypadne. Možná bychom měli jinak uvažovat o tom, co je v životě důležité a že nemusíme mít všechno do třiceti let.

A je třeba učit i ženy, aby mluvily o svých potřebách – v komunikaci o své emocionalitě jsou ženy s muži stále nejisté. I to hraje roli. Zkrátka – životní podmínky nám ledacos umožnily, ale také nám mnoho vzaly. Lidé potřebují žít v aktivnějším zájmu o sebe, své blízké a mluvit o svých niterných procesech. Tak učiní svůj život cenným a krásným – a to velmi levně.