Hlavní navigace

Šikana v práci: utečte dřív, než skončíte v blázinci

Tomáš Novák

Pro člověka postiženého šikanou na pracovišti je typické jednání pod tlakem, ve stresu, nižší výkon, častější chyby. Bývá častěji nemocný. Ovšem tzv. únik do nemoci nic moc nevyřeší.

Doba čtení: 6 minut

Dávný „totalitní“ povzdech „Nejsou lidi“ se dočkal reinkarnace. Pracovních míst je mnoho. Jak známo, pět procent osob nebude, nedokáže, nechce, nenaučí se kterékoliv potřebné aktivitě. Platí to i pro chronický výskyt nechuti k práci, i tu lze očekávat u pěti lidí ze sta.

„Nejsou lidi“, ale šikana nemizí

Dalo by se předpokládat, že zaměstnanci jsou na pracovišti v současné situaci spíše hýčkaní než pronásledovaní. Přesto je stále dost stížností na pracovní šikanu. Zprávy o podobném peklu (častěji přece jen spíše peklíčku) přicházejí z mnoha zemí. Není podstatné, zda se zmiňují o pracovní šikaně, psychologickém teroru na pracovišti, tzv. mobbingu, nebo mají na mysli bullying in the workplace. Relativní novinkou je kyberšikana. Pojem mobbing je poměrně nový, vznikl v severských zemích v osmdesátých letech minulého století. Pojmenováno tak bylo nepřátelské, šikanující chování vůči několika zdravotním sestrám posléze dohnaným až k sebevraždě.

Mobbing

  • Je druh rafinované šikany na pracovišti,
  • pojem má základ v angličtině (mob = hromadně napadnout, dotírat),
  • označuje nejrůznější formy znepříjemňování života na pracovišti,
  • jedná se zejména o útoky skupiny proti jednotlivci.

Zdroj: Wikipedie

Když nadřízenému nebo kolegovi jednou za čas tzv. ujedou nervy, nelze mluvit o mobbingu. Ten podle dostupných definic nastává za předpokladu, že postižený je prakticky každý pracovní den (nebo alespoň jednou týdně) během delší doby (nejméně šest měsíců) vystaven psychickému, nebo dokonce i fyzickému násilí ze strany jedné nebo i více osob.

Dotyčný je obtěžován, urážen, ponižován, hrozí mu sociálním izolace ve smyslu vyloučení z kolektivu. Nemá možnost svobodně projevit vlastní názor. Jeho pracovní výsledky jsou tím bez jeho zavinění nižší. To je použito proti němu často k pseudozdůvodnění oprávněnosti výše popsaných postupů. Nejpodstatnějším charakteristickým rysem mobbingu je snaha ublížit. Není-li přítomna tendence způsobit újmu, o mobbing nejde.

Týrání probíhá obvykle v několika fázích

Začátky pracovní šikany bývají vcelku nevinné. Trocha žertování, nepochopení, poznámek „na okraj“. Tohle patří ještě do kategorie „všude je něco“.

Negativní tlaky se sčítají, ba násobí. Útoky jsou častější, drsnější, intenzivnější. Tak vypadá druhá fáze.

Následuje třetí krok – „jasná zpráva“ o mobbingu. V literatuře se píše o jeho provalení. Pro postiženého je typické jednání pod tlakem, ve stresu, nižší výkon, častější chyby. Bývá častěji nemocný. Obvykle, leč ne vždy, si na špatné podmínky pro práci stěžuje.

Výsledkem je zavržení oběti a její izolace v pracovní skupině.

Obtěžování a šikana

  • šikana – fyzické i psychické omezování či týrání jedince obvykle v kolektivu. Obětí se může stát v zásadě kdokoliv, kdykoliv a v jakémkoliv postavení. Dochází k ní ve všech skupinách věkových i sociálních. Setkat se s ní můžeme v jakémkoliv typu škol, v armádě, sportovním klubu, ve vězení, ale i v rodině či v zaměstnání,
  • mobbing – šikana ze strany kolegy či kolegů v zaměstnání,
  • bossing – šikana nadřízeným,
  • harašení, harassment – eroticky podbarvené obtěžování, obvykle na pracovišti, zneužívající nerovnoprávného postavení; vytváření nepřátelského, ponižujícího prostředí na pracovišti,
  • kyberšikana – nový fenomén, šikana prostřednictvím moderních technologií (mobilní telefony, fotoaparáty, kamery, internet).

Více v článku Šikana i mobbing mají důsledky jako fyzické násilí. Použité zdroje: Wikipedie, Zákoník práce.

Typická tu je mocenská asymetrie. Nemusí být snadno prokazatelná ani oficiální. Nejmenovaného předsedu vlády druhdy specifickým způsobem šikanovala vedoucí jeho sekretariátu. Epizoda, jež způsobila pád kabinetu, ilustruje složitost určení újmy. Tou může být snaha po ovládnutí dotyčného. Tj. degradace s osobním cílem například mít moc.

Ostatně, pokud se namátkou o politikovi říká, že je tzv. pod pantoflem sekretářky, dost mu to ublíží.

V definicích je zmínka o pracovních dnech. Kdyby jen to. Takto pronásledovat lze i o víkendech, svátcích či dovolených. Stačí, pokud nadřízení předpokládají bezbřehou, neplacenou pracovní pohotovost.

Nedávno byl popsán sériový mobbing. Nadřízený nejprve týrá jednoho podřízeného. Pokud ho přinejmenším psychicky zlomí, vybere si dalšího. Okřídlené „rozděl a panuj“ se tak mění na „znič a panuj“.

Kde se daří pracovní šikaně

Americký výzkum ze vzorku víc než pěti tisíc zaměstnanců z více než sedmdesáti organizací v roce 2000 zjistil největší výskyt obětí mobbingu v oblasti poštovních a telekomunikačních služeb, ve vězeňské službě a mezi učiteli. Naopak nejméně se toto trápení vyskytuje ve výrobních podnicích, v obchodě a ve vyšším vzdělávání.


Autor: Depositphotos.com

Pracovní šikany se ne vždy dopouští nadřízený na podřízeném

Obzvlášť ohrožující jsou podmínky na pracovištích s byrokratickou organizací a přísně hierarchickým uspořádáním. To se dá očekávat. Naopak na první pohled svým způsobem překvapuje živná půda pro mobbing tam, kde jsou lidé závislí na komunikaci a spolupráci s kolegy. „Manuálové“ před mobbingem dávají přednost spíše přímé konfrontaci. Administrativní pracovníci volí postupy skrytější a záludnější. Větší nebezpečí mobbingu je tam, kde panuje velmi konkurenční prostředí. Problémy tohoto typu podporuje i odměňování podle zásluh. Ne vždy je oficiální percepce zásluhovosti stejná jako její subjektivní vnímání. Navíc může nastat stav, kdy je mnoho hladových a „málo kapustiček“.

ČR není výjimkou

Nejrozsáhlejší – pro autora dostupný – výzkum výskytu mobbingu v České republice byl publikován roku 2015. Zpracováno bylo více než sedm tisíc řádně vyplněných dotazníků od pracujících osob ze všech krajů ČR. Jev byl častěji zaznamenán v soukromém, podnikatelském sektoru než ve státních službách či neziskových organizacích.

Muži si nejčastěji stěžují na příkaz k práci pod úrovní jejich kompetence. Dále na tzv. kanadské žerty, nesmyslné, v daném termínu nesplnitelné úkoly a na výhrůžky, nebo dokonce na faktické fyzické násilí.

Ženy jsou nejvíce trápeny situací popsanou položkou „Byla jste ignorována nebo jste čelila nepřátelské reakci při příchodu (např. mezi skupinu spolupracovníků) na své místo?“.

Mimořádně zajímavé je zjištění: 52,5 % osob, které je možné podle jejich vlastního popisu pracovních situací považovat za šikanované, se takto i cítí. Z toho plyne, že takřka každá druhá oběť své týrání za týrání alespoň na základě svého sdělení za mobbing nepovažuje. Na druhé straně 30 % těch, kteří se cítí jako šikanovaní, se takto vnímá neoprávněně. Obětí mobbingu nejsou, přestože si tak připadají.

Psychologická odezva na mobbing je u českých občanů velmi podobná zprávám z ciziny. Je to výrazné negativní působení na poznávací i emoční složky psychiky. Záporně ovlivňuje chování, stabilitu osobnosti. Podporuje negativní uvažování, úzkost a depresivní ladění. Vede k řadě psychosomatických i jiných zdravotních problémů.

Co s tím?

Nejen v péči o zdraví platí: gram prevence je víc než kilogram terapie. Jinými slovy: čím dříve se mobbingu začneme bránit, tím lépe. Co dělat? Nenechat věc zajít příliš daleko. Poradit se a získat podporu v rámci svých sociálních sítí. Optimální je podpora kolegů. Žel mnohdy lze očekávat rozdílný projev mezi čtyřma očima a na veřejnosti. Vystihuje to přísloví „bližší košile než kabát“. Do jasného sdělení je lze přeložit slovy: „Víš, já bych rád, ale mám děti (hypotéku)…“

V rámci možnosti je lépe se tyranovi vyhýbat. Je-li to možné, jeho jednání dokumentovat pro eventuální stížnost nadřízeným či odborům. Co do jejího úspěchu si nedělat iluze. Jak známo, optimista nemůže být příjemně překvapen. Tzv. únik do nemoci nic moc nevyřeší. Řešení jen oddálí. Samozřejmě pokud nevede bezprostředně k důchodu.

Radívá se: Nedávat najevo strach. Vyvarovat se mezilidské hry nazvané slavným psychiatrem Ericem Bernem „Prosím, nekopat“. Vychází z toho, že pravděpodobnost nakopnutí zvětšíme, když si na záda připevníme tabulku s textem „Prosím, nekopat“.

Věčné stesky „na poměry“ bez jiné aktivity spíše snižují ochotu okolí pomoci. Lidé je přestávají vnímat, podobně jako „ neslyší“ věčně zapnuté rádio. Stav přetrvává, i týkají-li se vážných věcí.

Závěrem tedy ještě jedno rčení: „Kdo uteče, vyhraje!“