Hlavní navigace

Proč se podceňujeme?

Tomáš Novák

Možná odpovíte „Já jsem taková povaha“, příčinu najdete namátkou v prostředí, v němž žijete, ve vašich ekonomických možnostech nebo třeba pohlaví či vzhledu. Pomyslných „odstínů šedi“ mohou být stovky…

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Psycholog se mj. zamyslí nad teorií jednoho z klasiků oboru – neopsychoanalytika Erika Eriksona. Tvrdí: „Lidé se vyvíjejí. Každý musí na aktuálním vývojovém stupni řešit psychosociální konflikty. Pokud je zvládne, je vše v pořádku. Poté může na vývojové křivce pokračovat dál.“

Životních etap je osm. Nezvládnutí kterékoliv z nich způsobí trauma. Zbrzdí vývoj. Může mj. vyvolat i psychosomatické onemocnění. Mimo jiné těžce poznamenává i sebevědomí.

1. Novorozenec

Základní důvěra proti základní nedůvěře

Nejdříve se sociální důvěra dítěte projevuje v tom, jak báječně „spinká, papá a kaká“. První – náročný – sociální výkon je umění nechat matku zmizet z dohledu bez úzkosti a hněvu. Erikson hovoří o důvěře, leč připouští, že termín odpovídá i pojmu spoléhání. Glosuje: „Dávám přednost slovu důvěra, protože je v něm více naivnosti a vzájemnosti: O malém dítěti můžeme říci, že důvěřuje tam, kde by bylo příliš odvážné říci, že se spoléhá.“

Erik Homburger Erikson (1902-1994), německo-americký psychoanalytik a zástupce psychoanalytické ichpsychologie. Patří k nejcitovanějším psychologům 20. století.
Autor: on Wikipedia.org / Rupali.talan, podle licence: CC BY-SA 4.0

Erik Homburger Erikson (1902–1994), německo-americký psychoanalytik a zástupce psychoanalytické ichpsychologie. Patří k nejcitovanějším psychologům 20. století.

Coby manželského poradce mne to zaujalo. Není snad dne, abych neslyšel něco o nevěrou partnera ztracené důvěře. Nicméně nevěra je „jev možný“. Na věrnost protějšku je lépe „spoléhat“ než v ni poněkud infantilně věřit.

2. Kojenec

Autonomie proti studu a pochybám

Svalová soustava se rychle rozvíjí. Umožní provádět „sociální modality – zadržení a pouštění“. Může se vloudit chyba. Držení se pak místo péče a pomoci stává zadržováním. Opak – pouštět, nastane-li špatná varianta, neznamená „uvolnit sevření, nechat být i jít“. Je to opak. Rčení hovoří o „pouštění zlého psa z řetězu“.

Pevné, ovšem vlídné a spolehlivé vedení rodičů potomka chrání před „potenciální anarchií, uvolnění destruktivních sil“.

3. Od 2,5 let

Iniciativa proti vině

Ve třetím období – začátek má kolem 2,5 let – se objevují dle J. A. Komenského „vášničky všeliké“. Je to první období vzdoru. Typická komunikační výměna probíhá asi takto:

Dospělý: „Je zima, vezmeš si rukavice!“

Dítě: „Ne, ne, nee!“

Učitel národů tvrdil již ve své době i tč. moderně, že vášničkám se sice nemá ustupovat, ale na druhé straně je není vhodné lámat tresty. Zlomit bychom mohli naopak to, co je třeba formovat – charakter a sebejistotu. Tudíž sebevědomí.

Výchova v čase postmoderním doporučuje podporovat dětskou důvěru v sebe sama i tím, že jejich „ne“, pokud je to jen trochu možné, přijmeme. Ať je po jejich. Namátkou studené ruce (bez rukavic) například škodí méně než ostrý konflikt s následným napětím.

4. 6–12 let

Snaživost proti lhostejnosti a pocitu méněcennosti

Jde již o relativně reálné poznávání světa. Přesněji „získávání kompetence k poznání světa a k uplatnění v něm“, zlatý věk učení. Problém může být v tom, že poznáváme pouze „svět školní“. Ten se od reality života může dosti lišit. I proto je velmi důležité rozhlédnout se i jinde. Mít dobré vzory i vztažné skupiny k neformálnímu učení. Pěkně to vystihuje konstatování: „Nejvíce vychováváme, když nevychováváme.“ I ve vztahu k sebevědomí platívá rčení: „Jaká matka – taká Katka, jaký otec – takový syn.“

5. Nástup puberty

Identita proti konfúzi rolí – „obalování se peřím“

Věk puberty nastupuje v období 12–15 let. Všechno se mění. Fyzicky, psychicky, hormonálně. „Kdo by chvíli stál, už by stál opodál.“

S nastavením dobrého počátečního vztahu ke světu dovedností a končí vlastní dětství. Začíná mládí. Ti, kterým onen báječný životní úsek právě patří, mívají především starost o to, jak se jeví v očích ostatních.

Nebezpečím tohoto stadia je nejasnost – nevytříbenost – rolí. Podřízení se generačním stereotypům. Dotyční jako by nevěděli, co a čí jsou, kam směřují a kam hodlají dojít, mezi morálkou, kterou si osvojilo dítě, a etikou, kterou si má vytvořit dospělý.

6. 15–20 let

Intimnost proti izolaci

Opak požitku intimnosti je sklon k distancování – pohotovost k izolaci. Nebezpečí číhá, neb intimní, podporující se i soutěživé a soupeřivé vztahy jsou prožívány se stejnými lidmi. Jednou tak, po druhé jinak. Není jasné, kdy a jak. Zmatek může být řešen rezignující izolací. Pocit osamělosti může být ještě víc zdrcující než ve stáří.

Sigmund Freud na otázku, co by podle něj měla normální osoba schopna zvládat a na co se má v adolescenci připravovat, prý řekl: „Lieben und arbeiten.“ Poněkud košatěji vysvětleno: Milovat se a pracovat. Oboje s partnerem, s tím, s nímž jsme schopni a ochotni si vzájemně důvěřovat, společně regulovat cykly práce–plození–rekreace tak, aby zajistily i potomstvu všechna stadia uspokojivého vývoje.

7. Dospělost a mladší střední věk

Generativita proti stagnaci

Termín generativita zahrnuje evoluční vývoj, k vyšší, přinejmenším částečně altruistické zralosti. Nejde jen o závislosti dětí na dospělých. Existuje i opak závislost starší generace na mladší. Dospělý člověk potřebuje, aby ho někdo potřeboval. Pokud onu potřebu necítí a nenaplní, vede to ke stagnaci osobnosti.

8. Zralost

Integrita já proti zoufalství

Osmé období v optimálním případě završuje čas zralosti – po padesátce. Problémy nastávají při konfrontaci osobnostní integrity s nejistotou a nedůvěrou. Může se projevit jak ve vztahu k okolí, tak i k sobě samému.

Integrita já = celistvost já. Je to důvěra, láska lidského já – nikoliv pouze sobě. Je to o přijetí vlastní jedinečné životní cesty jako něčeho, co muselo být a co nemohlo být jinak.

Nedostatek nebo ztráta integrity já se ohlašuje strachem ze smrti. Zoufalství je mj. pocit, že čas je nyní příliš krátký pro pokus začít znovu jinak. Pak je jen krok k názoru „dokud to půjde, urvu pro sebe, co se ještě dá“. Vzletněji to lze nazvat „panika zavírajících se dveří“. Hledá alternativní, často až bizarní cestu k integritě. Zoufalství se často projevuje formou tisíců malých nespokojeností. A naopak. Erik Erikson metaforicky tvrdí: „V harmonickém já je v této fázi přítomen moudrý Indián, pravý gentleman i realistický venkovan se zdravým selským rozumem.“ Přiměřené sebevědomí pak přichází zákonitě. Patří mezi plody úspěšné sklizně celoživotního snažení. „Lidský život je překvapivě dlouhý,“ říkával sociolog Ivo Možný. Oprávněné a opravdové sebevědomí nelze i proto získat snadno a rychle.

Až uvidíte nabídky, jež z vás jakousi zázračnou metodou na počkání vytvoří sebevědomou, zralou osobnost, vzpomeňte na popsaných osm odstínů zralosti lidského já. Bez jejich takřka celoživotního zvládnutí to nelze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).