Ne že by paměť byla – obrazně řečeno – pouhá třtina klátící se ve větru vjemů a vzpomínek. Je ale jen málo odolná vůči vlivu podnětů z okolí. Díky jim mohou být původní paměťové stopy buď pozměněny, nebo dokonce nahrazeny zcela novými, a to naprosto neobjektivními informacemi. Platí to pro dospělé, a ještě víc pro děti.
Co se dozvíte v článku
Děti jsou náchylnější k tvorbě nepřesných vzpomínek
Obecně je známo, že dítka jsou více sugestibilní než lidé zralého věku. Přesněji, junioři si jsou schopni poměrně snadno zapamatovat nové informace. Nové není synonymum slova objektivní. V osobním, zejména citově syceném rozhovoru, obzvlášť s osobou požívající autoritu, se paměť přizpůsobí novým podnětům. Přijme je. Pozdější sdělení pak bývá přinejmenším nepřesné.
Navíc zejména dívky bývají vybaveny schopností vcítit se do druhého. Tj. vycítit, co by si přál slyšet, a vyhovět.
Podstatné mohou být kulturní vlivy. Český arabista hodnotící debakl v Afghánistánu hovořil o „slušném vychování“ tamějších členů vlády. Říkali prý spojencům to, co jejich partneři chtěli slyšet. Prý to je součást orientálního bontonu.
Vzpomínky umíme uchovat i změnit
Výzkum provedený mj. na Masarykově univerzitě v Brně prokázal, že lidé s falešnými vzpomínkami mají méně šedé mozkové kůry v oblasti hipokampů – malých struktur na vnitřní straně spánkových laloků. Dá se říci, že mají menší úložiště pro paměť. Záleží i na celkovém fyzickém a psychickém vývoji osobnosti. Běžně očekáváme, že se změní hodnocení zážitků neb „všechno zlé může být pro něco dobré“. To samozřejmě může platit i naopak.
Méně je známa zákonitost nevědomého zkreslování toho, co jsme zažili. S touto vzpomínkovou výbavou myšlenkově pracujeme dle určitých zásad a postupů. Především probíhá hodnocení – co je pro nás osobně důležité. Další krok je kategorizace. Jednotlivé dílčí vzpomínky automaticky integrujeme na tzv. zážitkový komplex. Obzvlášť pozoruhodný je princip subsidiace. Sem patří nejen organizace, ale i úprava vzpomínek na základě osobních potřeb a motivů. Jde o jakési přizpůsobení toho, co je, tomu, co by dle nás mělo být.
Méně vzpomínek je uchováno z prvního desetiletí života. Více z pozdějšího času mladosti. To je čas, kdy málem všechno je poprvé. Přitom jde občas o rozhodnutí výrazně ovlivňující celý život. Ve středním věku a zejména ve stáří již tolik premiér nenastává.
Pravda, nebo klam? Odlišit falešné vzpomínky je těžké
Odlišit pravdivou vzpomínku od falešné je velmi složité. Poukázal na to – jak jinak – muž, na něhož v úvahách o zákoutích duše „vždycky dojde“ – Sigmund Freud. Domníval se, že psychické problémy v dospělosti jsou důsledkem traumat z dětství. Ta byla sice potlačena do podvědomí, ale zcela zmizet nemohla. Usiloval o to, aby byla zpracována a řešena na úrovni vědomě. Posléze dospěl k závěru, že vše, o čem pacienti hovoří, může být přece jen alespoň trochu jinak.
Traumatická vzpomínka se od reality někdy dost liší. Z jiného aspektu se problémem zabýval další z klasiků – zakladatel psychotechniky a průmyslové psychologie Hugo Münsterberg v rámci expertíz pro soud. Jistě by ho potěšilo, kdyby se dožil stavu, kdy díky testům DNA bylo osvobozeno mnoho odsouzených, a to na základě výpovědi „věrohodného svědka“. Ten vědomě nelhal. Možná byl onen svědek skálopevně přesvědčen, že to, o čem podává u soudu svědectví, viděl na vlastní oči.
Z obdobných kořenů vychází mj. současná americká psycholožka Elizabeth Loftusová. Zaměřila se na vliv rozhovoru o vzpomínce na výpověď dotazovaného. Podstatný je způsob, jakým jsou kladeny otázky. Nejde jen o dotazy zjevně sugestivní. Vliv může být jemnější. Přesně to vystihla profesorka psychologie Alena Plháková. Konstatuje: „Informace obsažená v otázce je mnohdy zaměněna za odpověď.“
Když falešná vzpomínka působí logicky, nabízí dostatečně podrobný popis jevu, lidé jí uvěří. Již se tolik nezabývají tím, zda popis zapadá do kontextu situace, zda v něm nejsou „prázdná místa“ doplňována fantazií.
Syndrom falešné paměti
Tento stav definuje Velký psychologický slovník manželů Hartlových jako „situace, při níž rodič nebo jiná osoba vědomě nebo nevědomě vsugeruje někomu něco, co se nestalo…“ Situace, kdy emoční, až traumatizující zážitek není v paměti konsolidován a vzpomínka na něj je zpětně upravena novými informacemi, může hrát závažnou roli například u vzpomínek na sexuální zneužívání v dětství.
Ze stejného pramene cituji: „Vzpomínka implantovaná je zdánlivé rozpomenutí na událost, jež se nikdy neodehrála, někdo však dotyčného přesvědčil o tom, že k ní došlo.“
V citovaném psychologickém slovníku jsou uváděny příklady ze života významných osob. Pravidlo potvrzuje výjimka. Týká se jednoho z nejznámějších evropských psychologů, mimo jiné s psychoanalytickým vzděláním:
„Příklad implantované paměti uvádí švýcarský vývojový psycholog Jean Piaget. V dětství mnohokrát slyšel historku o tom, že když mu byly dva roky, došlo k pokusu o jeho únos, kterému zabránila jeho statečná chůva. Piaget historce uvěřil, s oblibou ji vyprávěl a vylepšoval dalšími podrobnostmi o statečnosti zachránkyně. Teprve po letech zestárlá chůva přiznala, že si událost zcela vymyslela.“
Možné dopady v praxi
V poradenské praxi se v souvislosti s rozvodovými spory o děti často vyskytují příklady zavržení jednoho z rodičů. Druhý, tzv. programující rodič potomkovi namluví o zavrženém, co uzná za vhodné. I když se třeba nic z popisovaného nestalo, dokonce bylo vše jinak, dítko informaci převezme. Zákonitě začne jednoho z rodičů bezdůvodně odmítat a zavrhovat. Obvykle to bývá ten, s kým dítě trvale nežije.
