Hlavní navigace

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jednou…

Tomáš Novák

Kdyby se nenávist dokázala proměnit v elektřinu, rozsvítila by celý svět. Platí citát, jehož autorem je vynálezce Nikola Tesla, nebo lze doufat v naplnění slov Václava Havla: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí? Kdo jsou lidé, kteří nenávidí a podněcují nenávist?

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

V záplavě informací poněkud zapadla následující zpráva: Vláda ČR schválila a definovala označení „předsudečná nenávist“. Na svém jednání uvedené akceptovala v materiálu Zpráva o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018. Pojmem extremismus jsou tam označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem a vyznačují se prvky netolerance. Útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.

Nemusíte být extremista, netřeba páchat trestné činy ani zakládat organizaci Černá ruka hodlající svrhnout stávající režim. Můžete dokonce vystupovat jako ryzí vlastenec. Leč „předsudečnou nenávist“ prokazujete za předpokladu, že vaše vystupování, jednání i aktivity šíří na veřejnosti strach, štěpí společnost a vyvolávají antagonismy mezi lidmi. Pro pořádek nutno zaznamenat závažnou připomínku Ústavního soudu: „Vyvolávání strachu a působení na pudy není v ČR zákonem regulováno.“

V již zmíněné zprávě pro vládu je uvedeno: „Předsudečné nenávistné jednání je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Jde o skupiny definované rasou, národností, etnicitou, náboženstvím, sexuální orientací, politickým nebo jiným smýšlením, sociálním původem apod. Nemusí se jednat o skutečnou příslušnost k určité skupině, ale i o příslušnost domnělou. Projevy nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu. Může se jednat o fyzické násilí, slovní útoky či využívání urážlivé symboliky.“

Jak poznat osoby předsudečně nenávidící

Tito lidé poněkud tzv. klamou tělem. Neusilují o okamžité zničení demokratického systému, ale postupně ho oslabují. Nerespektují koncept základních lidských práv. Podněcují k nenávistným aktivitám další osoby. Šíří strach ve společnosti.

Štěpí společnost, vyvolávají v ní antagonismy. Zlehčují osudy obětí totalitních režimů a obětí nenávistně motivované trestné činnosti. Při komunikaci s veřejností využívají dezinformace a konspirační teorie. Stávají se nástrojem vlivového působení zemí a skupin, které nerespektují principy pluralitní demokracie… potud zpráva schválená vládou. Psycholog v počínání těchto osob najde společný jmenovatel v nenávisti k jakékoliv odlišnosti od jejich mínění a pohledu na svět.

Nenávist

Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Je opačným pólem lásky. Cesta „od pólu k pólu“ může být poměrně rychlá a průchodná. Jeden z klientů psychologa mu ukazoval veršování své milenky v blahých časech zamilovanosti. Znělo: „Srdce buší láskou jako zvon. Jestli ji zradíš, tak jsi slon.“ Onen pán se po rozchodu sice slonem nestal, leč nenáviděn zrazenou dámou byl až za hrob.

Ten, kdo nenávidí, chce nenáviděnému ublížit. Říká se: Jde i přes mrtvoly. Pro ilustraci: V rozchodové a rozvodové nenávisti obvykle o mrtvoly nejde. Pokud bychom pod onen termín zahrnuli snahu připravit protějšek o dítě a materiálně i jinak jej zničit, to by byla jiná.

Nelze zjednodušovat. Vše zlé může být k něčemu dobré. Nenávist může vyvolat i mobilizaci všech sil proti zločinu, totalitě, zlu, křivdě. Podstatné je respektovat hranici mezi dobrem a zlem. Účel nemusí vždy „světit prostředky“.

Předsudek

Předsudek je zakořeněný úsudek či názor, který není založen na spolehlivém poznání. Vychází jen z mínění či předpokladu. Vzniká „předem“, dříve, než člověk získal s danou osobou, skupinou nebo tématem vlastní zkušenost či vědomosti. Ze stovek možných definic zvolíme jednoduchý popis z Ottova slovníku naučného: „Předsudek je názor vyznačující se jednak nedostatkem soudnosti, jednak tím, že na něm člověk trvá.“

Sigmund Freud chápal nenávist jako stav ega, jež si přeje zničit původce, zdroj jeho zármutku či neštěstí. Obvykle jde o dlouhodobý stav. Lze hovořit o nenávistném postoji. Freudův žák a posléze učitelem nenáviděný kritik Alfred Adler se zabýval nenávistí v souvislosti s tzv. autoritářským charakterem. Tvrdil, že onen charakter je svým zaměřením sadomasochistický.

Spojení sadistických a masochistických sil

Erich Fromm, psycholog, humanistický filosof a sociolog, myšlenku rozvinul; autoritářský charakter vnímal jako současný výskyt sadistických a masochistických sil. Oboje je syceno nenávistí. Jen zaměření je poněkud jiné.

Sadistická komponenta směřuje k získání neomezené moci nad druhým (obvykle nenáviděným) člověkem. Masochismus pak „nenávidí sebe sama“. Autoritativní varianta touží „splynout s vnější mocí a zároveň se podílet na její slávě“. Jednoznačná je ochota podřídit se legitimním oficiálním autoritám. Ty přece nejlépe vědí, co je třeba. Kdo si troufá hodnotit autoritu kriticky, ničemu nerozumí. Autoritáři mají výraznou predispozici někomu ublížit. Ovšem jen tehdy, pokud to nadřízená autorita schvaluje. Velmi výrazně lpí na sociálních konvencích, přijímají dané normy… Cítí se morálně nadřazení nad jinými lidmi.

Typické postoje autoritářského člověka zdůrazňují vnější atributy moci, postavení, majetku. Kvality osobnosti nejsou tak podstatné. Dobrotou a velkorysostí pohrdá, ovšem bez skrupulí je dokáže využít pro vlastní prospěch. Je nespokojený se všemi a obvykle i sám se sebou. Objevují se sadomasochistické sklony. Potlačuje vlastní pocity nedostatečnosti a viny. Nenávist. Výrazná je touha po moci a obdiv k ní. To vše společně s pocitem neustálého ohrožení a obav ze znelíbení se mocnějším. Svět vnímá jako nelítostnou džungli. Silný v něm vyhrává a slabý ztrácí.

Diners_Vanoce2019

Proč jedni touží vládnout

Z výše uvedeného plyne touha po moci, dominanci, nadvládě. Stejně tak i nenávist k tomu, kdo obrazně řečeno ruší autoritáři „klid na práci“. Autoritář se cítí morálně nadřazený nad ostatními. Přitom si uvědomuje, že jeho jednání není vždy morální. Z tohoto rozporu plyne zvýšené riziko psychosomatických onemocnění. „Berličkou“ pro něj je pocit, že on svých chyb lituje a ostatní ne.

Pokud se slovy písně domníváte, že „jednou bude líp“, neb „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, je to krásná naděje. Problém je v nepřesné dataci obecného termínu „jednou“. Končím proto citaci z Politické psychologie politologa Oskara Krejčího (Ekopress, 2004): „…přechod k demokracii nemusí znamenat automatické odsunutí autoritářských osobností mimo politiku a řízení společnosti.“

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).