Hlavní navigace

Povinně české potraviny – odnese to zákazník

Petr Havel

Administrativně stanovený podíl českých potravin v obchodech nepomůže spotřebitelům, jenže možná ani výrobcům. Existuje cesta, jak prodávat víc českých potravin, ale kvóty to nejsou.

Doba čtení: 4 minuty

Na první poslech zní záměr ministra Jiřího Milka v demisi stanovit v tuzemských obchodech nějakým nařízením povinný podíl prodávaných českých potravin státnicky a atraktivně – a také proto to ministr Milek udělal. Problém je, jak tomu ostatně u všech takových záměrů bývá, že by výsledkem takového kroku bylo mnohem více negativ než pozitiv.

Výhrada první: záměr nelze uskutečnit

Hned na začátku je přitom třeba říci, že zamýšlený záměr je prakticky neproveditelný. Byl by totiž v zásadním rozporu se základními atributy fungování Evropské unie, což je volný pohyb osob, zboží a kapitálu, a tedy narušením volného trhu.

Galerie: Dvojí kvalita potravin potvrzena

Samozřejmě je možné namítnout, že tak úplně stoprocentně volný pohyb zboží, a zejména potravin v EU už dnes není, především díky různým ochranářským a netarifním opatřením jednotlivých zemí. To jsou ale v současné době většinou detaily, často dočasné, a rozhodně nepostihující veškeré kategorie potravinářských produktů. Povinný podíl potravin tuzemského původu v tuzemských obchodech by ovšem bylo něco zcela jiného.

ČR by v takovém případě každopádně hrozily sankce ze strany EU, případně nějaká odvetná opatření, a na tom nemůže při své velikosti (spíše malosti) naše země nikdy vydělat.

Opatření jde proti spotřebiteli

Vůbec nejvíc by byl ale postižen český spotřebitel. V první řadě nedostatkem celých skupin potravinářských výrobků, v nichž nedokáže domácí výroba pokrýt domácí poptávku, a právě proto je nutné dovážet je ze zahraničí.

Nepřímý zákaz dovozu by zřejmě po nějaké době umožnil našim potravinářům vzniklý deficit nabídky pokrýt, jenže to se nestane ani ze dne na den, ale ani z roku na rok. Minimálně dočasně by tak nebyly některé potraviny k sehnání v té míře, jako jsou nyní. Samozřejmě by se tím také snížila pestrost nabídky potravin – pokud zaberou v regálech obchodů větší prostor než v současné době potraviny tuzemského původu, logicky se tam nevejde tolik jiných výrobků zahraničního původu. Třetím důsledkem by bylo patrně zvýšení cen potravin, neboť ty zahraniční se k nám dovážejí většinou proto, že jsou oproti těm našim levnější.

…a možná i proti potravinářům

Snaha zastavit každoročně narůstající dovozy potravin do ČR ze zahraničí, zvláště těch, které jsme u nás schopni vyrobit, má samozřejmě svou logiku. Takzvané „zvýšení soběstačnosti“ na rozumnou míru lze považovat i za strategickou prioritu státu. Ona rozumná míra by ale neměla být stoprocentní, jak občas také, doufejme v nadsázce, zaznívá, ale zhruba sedmdesátiprocentní, což je standard ve vyspělých zemích. I ty nejvyspělejší státy totiž potraviny ze zahraničí dováží, a plně soběstačná není žádná země.

Mimochodem, kdyby k nějaké povinnosti stanovit zákonem či nařízením podíl domácích potravin na svém trhu přistoupily i jiné země EU, výrazně by se snížily možnosti exportu českých potravin do zahraničí, a to za situace, kdy jejich export každoročně roste. Je tak otázkou, zdali by na tom naši potravináři z hlediska odbytu vůbec vydělali.

Zkreslené vzpomínání „staré dobré časy“

V základních potravinách přitom skutečně ČR teoreticky být soběstačná může. V této souvislosti se přitom obvykle poukazuje na předlistopadové období, jenže to je jen část, a to ta menší, skutečné pravdy. Jednak byl náš trh s potravinami nenasycen, tedy naše vlastní produkce nedokázala plně pokrýt potřebu trhu – a výsledkem byly fronty na nedostatkové zboží (aktuálně produkujeme 13× více drůbeže, 6× více sýra a 14× více zeleniny než za ČSSR). Také ceny potravin byly v porovnání s tehdejšími platy vyšší, takže za stejný podíl si mohli lidé koupit ze svých výplat menší množství prakticky veškerých potravin v porovnání se současností.

Kromě toho byly potraviny dotovány zápornou daní z obratu, čili z peněz občanů, takže lidé si opticky nízké ceny potravin dotovali sami, což jim ovšem nikdo neřekl. I přesto byly potraviny tehdy dražší, také podíl výdajů za ně z rodinných rozpočtů byl výrazně vyšší než nyní – tehdy šlo o zhruba třicet procent a pro starší lidi až o padesát procent, dnes je to kolem patnácti procent – samozřejmě také proto, že vzrostly výdaje na jiné účely, hlavně bydlení.

Existuje cesta, jak prodávat víc českých potravin

Ke zvýšení podílu českých potravin v českých obchodech ale existuje recept – totiž, aby je více preferovali sami spotřebitelé. Ještě lepší řešení je ale zvýšit podíl ne českých, ale čerstvých potravin. Právě čerstvost je jedním z parametrů kvality, třeba proto, že trvanlivost takových potravin není nutné prodlužovat různými přídatnými látkami. Více čerstvých potravin tak zároveň znamená nepřímo právě více českých potravin – prostě proto, že od tuzemského výrobce je to k tuzemskému spotřebiteli blíž.

Čerstvé potraviny mají také, byť nic ani v tomto případě není stoprocentní, i vyšší kvalitu a nutriční hodnotu. Možná bychom proto měli spíše než to české preferovat to čerstvé, což by bylo rozhodně lépe obhajitelné než snahy úřednicky stanovené a v praxi neuskutečnitelné „kvóty na potraviny“.

Galerie: Nejhorší potraviny 2017