Hlavní navigace

Pitva: konečná zpráva o našem životě

Jarmila Horčáková

„Nikdy jsem úplně nepochopil, jak je možné, že s momentem smrti se může postoj člověka k druhé bytosti tak dramaticky změnit – nikdo by se asi neobával či neštítil člověka v posledních hodinách jeho pozemského bytí, přesto pohled na mrtvé tělo či představa, že se ho má dotknout, vyvolává ve většině lidí vysloveně negativní emoce. Přitom mezi oběma situacemi může být odstup jen několika minut.“

Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Slova přednosty Fingerlandova ústavu patologie prof. Aleše Ryšky trefně uvádějí do tématu. Mrtvých těl se bojíme a pitva je v našich představách mnohdy cosi strašidelného, podivného, morbidního. Autoři Jan Betlach, Petr Hejna a Ivo Šteiner nás v knize s názvem Pitva seznamují se vznikem a smyslem této činnosti od dávných dob až po dnešek.

Pitva je činnost, při které je podrobně zkoumáno mrtvé tělo člověka, zvířete či rostliny. Důvody pitvání, které v podstatě přetrvávají do dnešní doby, jsou tři.

  • Anatomická pitva – studium normální stavby těla a jeho orgánů z výcvikových důvodů a k vědeckým účelům.
  • Patologicko-anatomická pitva – rozpoznání chorobných změn orgánů za účelem zjištění nemocí a k ověření diagnózy.
  • Soudní pitva – zjištění, zda smrt nenastala působením zevního mechanismu, např. úrazem, otravou či násilným činem.

Zakladatelem vědecké anatomie byl Anndreas Vesalius (1514–1564), rodák z Vlám. Své nejslavnější dílo napsal ve věku osmadvaceti let. Jde o podrobnou učebnici anatomie Sedm knih o stavbě lidského těla, která má celkem 663 stran a obsahuje přes tři sta anatomických obrazů, jejichž autorem je syn slavného malíře Tiziana. Tato učebnice se stala celoevropsky uznávaným základem anatomie.

Jan Betlach, Petr Hejna, Ivo Šteiner - Pitva: Historie poznávání lidského těla (Galén, 2017)

Jan Betlach, Petr Hejna, Ivo Šteiner – Pitva: Historie poznávání lidského těla (Galén, 2017)

Období převážně anatomického charakteru pitev v podstatě ukončil Ital Giovanni Battista Morgagni (1682–1771) vydáním svého díla O sídlech a příčinách chorob anatomicky zjištěných. Morgagni ukázal, že choroby mají svou hmotnou podstatu v tělních orgánech, a stal se tedy zakladatelem orgánové patologie, tedy patologické anatomie. Koncem 19. století se možnosti klasické patologicko-anatomické pitvy podporující rozvoj medicíny pomalu vyčerpaly. Pitva proto musela být doplňována dalšími metodami směrem k histologii. Dnes se patologie stává oborem veskrze laboratorním s využitím genetických metod. A pitvy jsou tak více na ústupu.

Bez pitvy si tajemství smrti bereme s sebou „do hrobu“

Počátkem 20. století bylo v evropských a severoamerických nemocnicích pitváno kolem osmdesáti procent zemřelých, o sto let později dochází k poklesu pod dvacet procent a v některých zemích se nepitvá skoro vůbec. Příčin je několik. Obava kliniků z nepoznaných nebo chybných diagnóz, náboženské postoje, neochota pojišťoven pitvy proplácet, odhalení řady diagnóz zaživa díky novým zobrazovacím metodám, ale i neochota patologů, kteří jsou značně zatížení přibývajícími biopsiemi, cytologiemi a narůstající administrativou.

V nemocnicích však bez možnosti pitev, a tedy bez možnosti objektivizace diagnostických léčebných výkonů lékařů dochází ke stavu, kdy klinikova diagnóza se bez provedené pitvy stává „svatou“ a jeho případné omyly jdou se zemřelým pacientem „do hrobu“. Lékař tak ztrácí objektivní kontrolu.

Ve světové literatuře se uvádí, že dvacet až třicet procent zásadních pitevních nálezů nebylo zaživa rozpoznáno. A statistická čísla úmrtnosti na určité choroby, založená na údajích, ve kterých se nerozlišuje mezi pitvanými a nepitvanými zemřelými, jsou tak nepřesná, nebo přímo zavádějící. Nemocemi, které se nemusí poznat zaživa, ale až po pitvě, jsou například zánět plic, plicní embolie, akutní pankreatitida, infarkt myokardu, cirhóza jater, tuberkulóza, nádory.

Galerie: Je to rakovina? Jak vypadají nemoci pod mikroskopem

Směs rebarbory s mumií jako účinný lék

Mumie je mrtvé tělo, které bylo zachováno buď přírodní cestou (vysušením, mrazem, utonutím v bažinách), nebo uměle za pomoci konzervujících látek (balzamováním). V Egyptě se kolem roku 2600 let př. Kr. tomuto procesu věnovali tzv. mumifikátoři (balzamovači). Jejich činnost se ovšem pitvě moc nepodobala.

Balzamovači nejprve odstranili vnitřní orgány; přes proražený nosní strop kovovým háčkem odstranili tkáň mozku. Následoval řez nožem v levém podžebří, otevírající břišní dutinu. Pak mumifikátoři vyřezávali nebo vytrhávali orgány z břicha a po protržení bránice také z hrudníku. Konzervované orgány byly uloženy ve čtyřech nádobách zvaných kanopy. Srdce, které bylo považováno za nejdůležitější orgán, muselo zůstat na svém místě. Tělní dutiny byly po vymytí palmovým vínem naplněny směsí koření a myrhou, poté bylo tělo obaleno práškovým natronem (uhličitanem sodným, který absorbuje vodu z tkání, rozpouští tuk a ničí bakterie) a ponecháno v horku. Po vysušení bylo zabaleno do pláten až ve dvaceti vrstvách, mezi které se nalévala horká pryskyřice. Nakonec jej uložili do dřevěné rakve nebo kamenného sarkofágu a pohřbili. Hmotnost samotného těla mumie dospělého člověka je pouze pět až sedm kilo.

Tutanchamon: nemocný mladík

Nebcheperure Tutanchamon vládl jen devět let, přibližně v letech 1333–1323 př. Kr. Výsledky několika pitev mezi lety 1925 až 1978 a za pomoci výpočetní tomografie v letech 2007–2009 lze shrnout následovně: Tutanchamon měřil 165–170 cm, byl slabé tělesné konstituce a v době smrti mu bylo osmnáct nebo devatenáct let. Prokázané choroby lze rozdělit do čtyř skupin: Vrozené vady – zvláštní tvar hlavy (ustupující brada a protáhlé záhlaví) a abnormální uspořádání zubů. Degenerativní nemoci – lehká kyfoskolióza páteře, a zejména postižení obou nohou, které jsou deformované, tvaru tzv. koňské nohy, navíc s nekrózami v zanártních kůstkách. Infekční choroba – tropická malárie. Akutní úraz – komplikovaná zlomenina levého kolene. Vícečetná onemocnění obou nohou omezovala jeho chůzi a musel si asi pomáhat holí či berlou. V jeho hrobce jich bylo nalezeno několik. Příčina jeho smrti je stále záhadou, nejvíce se uvažuje o úrazu či malárii.

Prášek z drcených mumií byl dlouhou dobu považován za léčivo. Mezi jeho uživatele patřili například francouzští panovníci František I. a Kateřina Medicejská, kteří jej polykali ve směsi s rebarborou.

Ve 20. století ustupuje snaha uchovat mrtvé tělo, a to z kulturních a náboženských důvodů, do pozadí, a převažují spíše účely vědecké. Úspěšnou metodu konzervace vyvinul v roce 1900 Alfredo Salafio na Sicílii. Ta spočívala v injekčním vpravení konzervující tekutiny do tepen. Tímto způsobem „na věčné časy“ měly být balzamováni například Vladimír Iljič Lenin, dodnes vystavený v moskevském mauzoleu, Josif Vissarionovič Stalin, v Číně Mao Ce-tung a u nás Klement Gottwald. Jeho tělo však bylo v šedesátých letech v souvislosti se změnou politického klimatu zpopelněno.

Pitvy panovníků a šlechticů

Během křížových výprav do Svaté země (1096–1290) se objevila potřeba dopravit těla zemřelých panovníků a rytířů na místo pohřbu do Evropy. Tělo proto rozdělili a jednotlivé části vařili, aby se měkké tkáně oddělily od kostí, které se poté staly hlavní součástí ostatků. Papež Bonifác VII. tento „otřesný zvyk“ pod hrozbou exkomunikace opakovaně zakazoval, přesto však i nadále k této praxi docházelo, když si někteří panovníci vyprosili výjimku.

Ve 12. a 13. století se tělo pro světskou a církevní šlechtu stalo prostředkem osobní zbožnosti. Mrtvá těla, hlavně panovníků a světců, se tak začala dělit a jejich jednotlivé části (hlava, srdce, útroby, kostra) se umísťovaly do různých svatyní.

Uveďme si nyní příklad pitvy posledního Rožmberka Petra Voka (1539–1611): „…téhož dne nedělního, ve kterém dokonal, o nešpořích to tělo mrtvé, poněvadž velmi oduté na břiše bylo, rozřezáno a vnitřnosti ohledány. Našlo se vody sedm polopintí (asi 6,5 l), kteráž ho zadusila, plíce všecky zkažené, játra zpeklá, v měchýři našel se veliký kámen na konci špičatý a ten mu mnoho bolesti činil. Potom to tělo obyčejem knížecím kořením jinými vonnými věcmi doplněno, pomazáno a balzamírováno.“

Věda o chorobách dávných populací lidí se nazývá paleopatologie. Řadu nálezů z antropologických pitev ostatků významných postav našich dějin učinil antropolog Emanuel Vlček (1925–2006), mimo jiné pitvu Karla IV. (1316–1378), při které byla nalezena řada poranění kostí.

Karel IV.: mnohokrát zraněný císař

„Na lebce sečná rána nosního kořene a četná tupá poranění, zlomenina levého zápěstí s následnou deformací hlavice loketní kosti, zhojená zlomenina pravé lýtkové kosti a dále těžké poranění levého kolenního kloubu starého data s následným krevním výronem. Na krční páteři jsou staré změny vysvětlitelné působením tupého násilí, které znemožňovaly rotační pohyby celé krční páteře. Jde nepochybně o následek těžkého úrazu, utrpěného ve čtyřiatřiceti letech, zřejmě při turnaji. Současně došlo ke čtyřnásobné zlomenině dolní čelisti. V důsledku současného poranění míchy nemohl král řadu týdnů pohybovat hlavou ani končetinami, k úpravě došlo až skoro po roce. Tři týdny před smrtí došlo ke zlomenině krčku levé stehenní kosti a následnému rozvoji zánětu plic. Rozpolcená hrudní kost svědčí pro balzamování.“

Co všechno ukáže pitva: ledový muž

V roce 1991 objevil při vysokohorské turistice v Tyrolských Alpách v nadmořské výšce 3210 m německý manželský pár lidské tělo. Leželo na břiše, napůl zmrzlé v ledu. Šlo o mumifikované tělo muže, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou určeno na 5300 let. Pochází z doby měděné, je tedy ještě o dva tisíce let starší než Tutanchamonova mumie. Tělo „ledového muže“ bylo přirozeně mumifikováno zmrznutím a vysušením – dehydratované a křehké, bez podkožního tuku, měřilo 159 cm a vážilo 20 kg.

Nejvíce informací o něm přinesla radiologie pomocí rentgenu a výpočetní tomografie (CT). Stav kostry byl překvapivě dobrý, kosti dobře mineralizované. Ledový muž má všechny zuby a bez kazu. Nápadným nálezem bylo však jejich výrazné obroušení, zřejmě následkem typu stravy. Na kloubech páteře, kyčlí a dolních končetin jsou zaznamenány změny typu artrózy, obdobné jako u dnešních pacientů; jsou projevem dlouhodobé zátěže. Věk byl odhadnut na pětačtyřicet až padesát let. U muže na pravěk vysokého věku byly kupodivu zaznamenány nálezy, které jsou projevem zvýšené hladiny cholesterolu v krvi. Zřejmě v důsledku stravy bohaté na tuky a maso. Tento předpoklad později potvrdily studie jeho koženého oblečení, které pochází spíše z domácích zvířat. Komunita ledového muže tedy zjevně měla možnost masité a mléčné stravy, jejíž důsledkem může být zvýšený cholesterol.

V roce 2008 byl kompletně rozluštěn mužův mitochondriální genom a ukázalo se mimo jiné, že má krevní skupinu nula, že netoleroval laktózu a že byl geneticky disponován k nemocem srdce a cév. Dlouho se předpokládalo, že muž zemřel podchlazením, nová vyšetření však prokázala přítomnost kamenného hrotu šípu v hrudníku, defekt v levé lopatce a rozsáhlý hematom, z něhož vědci vyvodili příčinu smrti jako vykrvácení do hrudníku po zástřelu šípem.

Pravda o nás a konci našeho života

Pitva, coby konečná pravda o našem těle, a skutečnost, že pravdu o nás lze nejspíše nalézt v okamžiku smrti, nám znovu připomíná, jak jsou život a smrt propojeny. Jak jde o dvě strany téže mince.

Diners_Vanoce2019

Kéž bychom na to pamatovali, dokud žijeme, a nežili takříkajíc životem proti smrti, jak napsal Francois Mitterrand, bývalý francouzský prezident: „Vztah ke smrti snad nikdy nebyl tak ubohý jako v dnešní duševně vyschlé době, kdy se lidé upínají na svou existenci a tváří se, že znají tajemství života a smrti… Žijí ve světě, který se této otázky bojí a odvrací se od ní. Dřívější civilizace se stavěly smrti čelem. Ukazovaly společnosti a každému jednici cestu přechodu mezi mrtvé. Dávaly tak konci života jeho smysl.“

Galerie: Moderní patologie slouží živým pacientům

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).