Hlavní navigace

Optimismus je opium lidstva

Tomáš Novák

Věnováno srpnovým narozeninám nestora české klinické psychologie i manželského poradenství, prof. Stanislava Kratochvíla.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Věta v titulku vstoupila – díky žertu Milana Kundery – i do světové literatury. Student, jehož problémy odstartovala, měl tehdy pravdu… Jím zmíněná látka získaná z nezralých makovic má silně narkotický účinek. Souvisí s utišením bolesti, pocitem blažené euforie a s celkovým útlumem organismu. Jak je na tom optimismus?

Optimismus – sklon vidět věci z lepší stránky – zákonitě vede k přecenění pravděpodobnosti úspěchů, kladných řešení i k pocitům typu „to musím zvládnout sám“, doplněným „a i kdyby snad ne, ostatní mi rádi pomohou“. Podobný přístup není podložen seriózním výzkumem a statisticky vzato je nejistý.

Výzkumy ovšem prokázaly, že optimismus koreluje kladně s pocitem „řídím svůj život“. Ti, kdož naopak tvrdí, že „život je jen náhoda, jednou jsi dole, podruhé nahoře,“ mají spíše sklon k pesimismu. Domyšleno do důsledků, optimistická očekávání se mnohdy nemohou naplnit. Nebylo by se čemu divit, kdyby původní zastánci bezbřeze kladných vizí dříve či později propadali chmurám. Není tomu tak.

Být optimistou

Dovolte mi osobní vzpomínku ilustrující jak optimismus na jedné straně, tak i realistická očekávání na straně druhé:

Na horizontu času se objevil rok netušených možností – 1968. Brněnští studenti psychologie chtěli využít politické oblevy k odborné stáži. Po sebekritickém posouzení své jazykové (ne)vybavenosti padlo rozhodnutí: pojede se do Gruzie. Tam se rusky domluvíme a Rusko to není. Napsali jsme nabídku výměnného pobytu na katedru psychologie university v Tbilisi. Brzy přišla nadšená odpověď se smutným koncem. Gruzínci by podobnou výměnu velmi rádi absolvovali. Leč je tu háček. Musí být schválena ministerstvem školství a dalšími orgány. Ty si dají na čas. Reálně by vše mohlo být vyřízeno za dva roky.

Duchovní otec cesty – tehdejší odborný asistent (nyní univerzitní profesor) – Stanislav Kratochvíl na naše protáhlé obličeje zareagoval překvapivě, leč v plném souladu se svým sangvinicko – poněkud hypomanicky – optimistickým naturelem. Prý: „Výborně, chtějí to. Tak pojedeme…“

Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.

Přední český klinický psycholog. Zabývá se především psychoterapií, zejména neuróz, hypnózou, párovou terapií a problematikou sexuálních dysfunkcí. Vysokoškolský pedagog, v r. 2002 mu byla olomouckou univerzitou udělena Cena Františka Palackého za celoživotní dílo v oblasti klinické psychologie. Je také autorem řady odborných i popularizačních publikací.

V tomto duchu jsme odepsali. Protistrana mlčela. My sedli na vlak. V Moskvě, kde jsme přerušením cesty trávili dva dny, se k nám přidali – kde se vzali, tu se vzali – dva rádoby nenápadní pánové. Zřejmě státní, tajní průvodci. S nimi jsme přijeli na kýžené místo. Byli jsme přijati s neuvěřitelnou pohostinností. V jejím rámci jsme mimo jiné zjistili, že přípitky jsou v oné zemi rituálem. Tamada – jakýsi šéf hodovního stolu – vždy zahájil připíjením na naše rodiče, pokračoval holdováním naší i jejich vlasti. Pak připil na TGM a posléze na J. V. Stalina. Tázali jsme se – ehm, proč – takto vzpomínat na posledně jmenovaného. Odpověď: „Ať byl, jaký byl. Byl to ale Gruzín a vládl Rusům.“

Po chvíli – když báječného koňaku v lahvích již ubylo – nás kolegové varovali. Nemáme prý přeceňovat současné pražské jaro. Brežněv je zadusí. Do podzimu máte doma ruské tanky…

Optimisté jsou zdravější a jejich očekávání jsou kladná

Všeobecně je známo, že optimisté bývají zdravější, spokojenější, úspěšnější v krizových i jinak náročných situacích. Úspěšněji a kratší dobu se zotavují po nemocích. Jsou odolnější proti stresu.

Méně je již znám jev nazývaný sebenaplňující proroctví. „Do roka a do dne…“ volal na boží súd Kozina Lomikara. Jak známo ze Starých pověstí českých, úspěšně. Příběhu na kráse neubírá ani to, že se nestal. Ilustruje totiž mechanismus proroctví, jež se může naplnit již jen tím, že je vyřčeno.

Optimisté pochopitelně produkují očekávání kladná, pesimisté jsou ve svých proroctvích spíše chmurní. Je prokázáno, že pozitivní očekávání vedou k vyšší snaze, větší míře tzv. nezdolnosti – úsilí směřující k tomu, aby vše dobře dopadlo. Není prokázáno, že pesimisté by zákonitě jednali opačně. Za prokázané se považuje to, že dříve rezignují.

Rčení přikazuje:
„Nemaluj čerta na zeď!“

Moderní psychologie dodává s odkazem na zmíněnou tendenci:
„Mohl by tam zůstat!“

Podnětem života v dnešku je zítřejší radost

Výše zmíněný názor napsal ruský pedagog A. S. Makarenko poměrně krátkou dobu před tím, než v důsledku srdečního selhání – evidentně vyvolaného obavou z důsledků politických čistek – náhle zemřel. Dobrá zpráva pro optimisty je v pozitivním vlivu čekání na něco příjemného, povznášejícího, radostného. Špatná zpráva je, že jsou věci mezi nebem a zemí, jež ovlivnit nelze. Přes všechno pozitivní myšlení mohou mít fatální důsledky.


Autor: Depositphotos.com

Kdo je optimista? Člověk, který má sklon vidět a posuzovat věci z té lepší stránky…

Klasickou optimistickou iluzí – občas postihující i pesimisty – jsou vysoce pozitivní očekávání spojená s manželstvím. Představa: „I byla svatba, velká převeliká, a po té spolu žili šťastně až do smrti…“ patří do pohádek. Statistika neúprosně uvádí rozvod téměř u každého druhého manželství. Počet rozchodů v případě soužití bez prstýnků není přesně zachycen. Odhaduje se, že „rozchodovost“ je zde ještě větší než v předchozím případě. V této souvislosti mi před časem vyprávěl lehce depresivní klient: „Představte si – stojíte u dálnice, po níž se řítí auta. Pravděpodobnost, že vás některé z nich při pokusu přejít smete, je víc než padesátiprocentní. Je rozumné přebíhat?“

V zájmu zachování objektivity budu citovat ještě jiného muže. Je to lékař, patolog, zaměstnaný u koronera v anglickém Leedsu. Jeho úkolem je pitvat nalezené mrtvoly a zjistit, zda mrtví nebyli zavražděni. Pravil: „Vražd sice ubývá, ale máme doslova epidemii nalezených mrtvých mužů středního a staršího věku. Sedí nebo leží u zapnutého televizoru nebo počítače.“ Nalezeni byli až poté, co hnilobný pach rozkladu těla nabyl intenzity, jež zburcovala sousedy k zavolání policie. Ti pánové opravdu nikoho neměli.

Pouhé srovnání typických vlastností naznačuje, že optimisté jsou pro manželství vhodnější než pesimisté. Ostatně, kdo jiný by dokázal naplnit mantru: „Tajemství spokojeného manželství je nedělat z epizod tragédie a tragédie vnímat jako epizody.“

Leč ani zde není všechno zlato, co se třpytí.

Nevýhody optimismu

Optimisté mají mj. sklon podléhat iluzi transparentnosti. Tj. domnívají se, že protějšek dostatečně a zcela přesvědčivě informují o svých postojích, zájmech, přáních, ale i citech a o všem dobrém, co pro ně vztah znamená. Občas – opravuji, dosti často – se mýlí.

I to, co je dávno doslova promlčeno, považují za protějškem jasně vnímanou jasnou zprávu. Touto iluzí bývá vysvětlováno mimo jiné podivné chování skupiny lidí přihlížejících krizové situaci jiného člověka. Rázně a ihned pomůže spíše jednotlivec. Ve skupině se mnohdy jeden spoléhá na druhého. Jako by považoval za dostatečně jasné – transparentní – že kolega zahájí záchrannou akci.

„Všem lidičkám (ne)přeji krásný den…“

Optimismus nelze zaměnit za přehnaný důraz na pozitivní jevy a vztahy. Ve světě není a nemůže být všechno báječné, krásné, úžasné. Všichni se nemůžeme mít rádi. Takové hysteroidní iluze poněkud připomínají placebo opia lidstva.

Na závěr použiji opět citaci klienta: „Život je série katastrof, ovšem často s překvapivě dobrým koncem.“ Řekl bych, že takto neuvažuje optimista ani pesimista. Jsou to slova realisty.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).