Hlavní navigace

Nemocným nepomohou věty typu: Na to nemysli, budeš zase zdráv

Autor: Archív doc. Opatrného
Lenka Krbcová

„Lékař by měl vědět, že pacienta v posledních fázích žití většinou zajímá duchovno více než medicínské informace. Má potřebu se pídit po smyslu života, zabývá se spirituálními otázkami. Je důležité, aby lékař takovému pacientu naslouchal, neshazoval jeho otázky ze stolu, neutíkal od nich a nezlehčoval je,“ říká teolog Aleš Opatrný.

Doba čtení: 7 minut

Docent Aleš Opatrný se mimo jiné zabývá posledními věcmi člověka a na toto téma vystoupil také na Jarní interaktivní konferenci, která se konala koncem dubna v Praze. Praktickým lékařům tu radil, jak přistoupit k člověku, který se nachází v závěru svého života.

Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný, Th.D., římskokatolický kněz, teolog, autor řady knih, přednášek a odborných článků

„Je třeba, aby lékař nedělal z pacienta blázna a v ideálním případě jej nasměroval někam, kde by se odpovědí dočkal,“ říká Aleš Opatrný. „Právě reakce praktického lékaře je pro člověka, který si k němu chodil pro pomoc a radu celý život, naprosto zásadní.“

Jiřina Šiklová se své knize Vyhoštěná smrt popisuje, proč rodina dělá chybu, když zlehčuje hovory „svých seniorů“ o „posledních věcech člověka“. Jak jsou na tom v tomto směru lékaři, umí své pacienty na konci života podpořit? A jak to mohou udělat?

Lékař je v jiné situaci než rodina vážně nemocného. Vidí se s pacientem jen občas a kratší dobu. Navíc má-li plnou čekárnu, není to k takovému rozhovoru vhodná příležitost. To ale neznamená, že by měl zásadně rozhovor „o posledních věcech“ odmítat. Možná je téměř vždy jedna věc a to je vnímavost vůči problémům pacienta. Tedy postoj, ve kterém lékař závažné téma, se kterým se na něho obrací pacient, striktně neodmítá ani nebagatelizuje.

Myslím, že jde v prvé řadě o postoj, ne o otázku času. Problém pacienta lze vzít vážně, i když není dost času na jeho probírání. A naopak – problém lze odmítat a přitom setrvat v rozhovoru, který je ale důsledně „o něčem jiném“, a tak se s potřebou pacienta minout. V jádru nejde v prvé řadě o problém času a klidu, ale jde o to, zda lékař otázku své vlastní smrti nevytěsňuje. Pokud ji vytěsňuje, nebude ochoten témata okolo umírání připouštět. Je-li člověk v obtížné situaci, chápe toho, kdo ho bere vážně, jako spojence, i když obtíž nemůže odstranit. A to představuje pomoc. Není-li vzat vážně, cítí se být odmítnut a zůstává v osamění.

Jak by měl lékař přistoupit k člověku, který se nachází v závěru svého života? V čem je potřebný odlišný přístup?

Postoje lidí v závěru života jsou různé. Záleží na věku, osobní historii a řadě dalších skutečností. Někdo už touží po konci života, který se mu jeví jako uzavřený. Někdo jiný si konec života nechce připustit, v zásadě smrt odmítá. Někdo o svém stavu chce komunikovat, jiný ne. Proto je důležité přistupovat v takové situaci k nemocnému nepředpojatě. Tedy vnímat a respektovat jeho postoj, respektovat, zda a o čem chce nebo nechce mluvit, a nesytit ho lacinými a nepravděpodobnými útěchami ani strašit těžkostmi. Řada nemocných se cítí být urážena, když jim lékař říká o jejich stavu něco, co zjevně není pravda, a oni to vědí.

Říkáte, že pacienta v posledních fázích žití většinou zajímá více duchovno než medicínské informace. Mluvíme tedy stále o roli lékaře, nebo by měl člověka spíše nasměrovat jinam?

Trochu bych své tvrzení poopravil. Mám na mysli, že lékař je postaven především před problémy medicínské, zatímco pacient je v situaci, kdy se mu objevuje řada existenciálních otázek, při jejichž řešení se mnohdy dostává i do oblasti spirituální. Jde tedy často o rozdílná témata u lékaře a u pacienta. Kromě toho profesionální otázky lékaře se týkají zejména toho, co je třeba dělat pro pacienta dnes a zítra. Zatímco pacient se může ptát, co bude nejen „pozítří“, jak snese například další zhoršování svého stavu, ale také co bude po smrti. Tím se ovšem medicína zabývat nemůže.

Co podle vašich zkušeností člověka na sklonku života zajímá, o čem chce mluvit? Jsou to praktické záležitosti, nebo spíše spirituální?

Je to velmi různé. Záleží také na tom, čím se člověk zabýval v předchozích etapách života. Někdo chce dotvořit dílo, na kterém pracoval, a tak je to stále pro něho hlavním tématem. Jiný chce mluvit o svých starostech, jak zajistit ty, o které má péči, což může být u starého a osamělého člověk i jeho domácí zvířátko.

Starý člověk většinou rád hovoří o minulosti. Vyprávěné vzpomínky totiž umožňují jakési „přenesení se“ z neblahého stavu oslabení do šťastných a obohacujících chvil života. To potom znamená pro nemocného úlevu a u zásadních životních zážitků i posilu. Proto není dobré bránit starým lidem v opakovaném vyprávění téhož. Je-li to vybavování si dobrých zážitků, může to představovat pomoc v obtížné situaci nemoci a stáří. Témata rozhovorů nemají jen jakousi věcnou, informativní rovinu. Jsou také pro nemocného pomocí k řešení spirituálních otázek, i když témata mnohdy jako spirituální nepůsobí.

Jak mu v tomto mohou pomoci lékaři? Na konferenci jste praktickým lékařům přednášel o tom, jak pečovat o existenciální a duchovní potřeby pacienta. Co konkrétního jste jim řekl? A s jakými reakcemi se setkáváte?

Lékař většinou nemůže být partnerem dlouhých rozhovorů a není zpravidla řešitelem existenciálních a spirituálních otázek. Není to jeho úkol a jeho kvalifikace. Proto jsem nemluvil o nějakých dovednostech, jak vést hovory a podobně. Snažil jsem se podpořit vhodné postoje. Tedy to, aby lékař vzal existenciální a spirituální otázky tak, aby nemocný pocítil, že je brán vážně. A aby zdravotník nepovažoval (často, bohužel podobně, jako příbuzní nemocného) jeho vážná zamyšlení za zbytečná nebo škodlivá. Při péči praktického lékaře není možné organizovat duchovní péči podobným způsobem, jak se to dnes u nás rozvíjí v nemocnicích. Je ale možné nemocné chápat, dát jim to najevo, případně potvrdit nebo podpořit verbálně snahu nemocného, případně jeho okolí, o dobré zacházení s otázkami a problémy jeho nitra.

Galerie: Smrt Fest – Pojďme mluvit o smrti

Duchovní podporu mohou zřejmě potřebovat nejen pacienti, ale také jejich blízcí.

Blízcí nemocného většinou podporu potřebují. Nejen že mají o nemocného a o jeho zdraví a život starost. Ale zatímco nemocný mnohdy sám se svou nemocí bojuje, je jeho blízký v obtížné situaci člověka, který bolest a trápení toho, koho má rád, vnímá, ale nemůže za něho s těžkostmi bojovat nebo je nést. Je mnohdy angažovaným a bezmocným divákem, což je obtížná role.

Některé nemocnice v ČR myslí na duchovní péči o své pacienty, mají svého kaplana a podobně. Je to pomoc i pro nemocné bez víry? Kdo ještě může poskytnout profesionální oporu?

Duchovní péče v nemocnicích, která se naštěstí u nás dál rozvíjí, je koncipována jako pomoc komukoliv z řad pacientů, jeho příbuzných i nemocničního personálu. Zkušenost ukazuje, že nemocní žádají především někoho, kdo se jim věnuje, kdo unese sdílení jejich obav a bolestí, kdo před otázkami utrpení a smrti neuhne. Zpravidla jen menší část klientů nemocničních kaplanů žádá pomoc výslovně v oblasti určité náboženské víry. Větší část potřebuje důvěryhodnou osobu, poučeného a připraveného partnera rozhovoru, kterého v kaplanech a kaplankách najde.

Učí se lékaři, jak lidem sdělovat špatné zprávy a jak je podpořit v nelehkých situacích?

Vím, že se to na některých fakultách v posledních letech učí, ale přesný přehled nemám.

Můžete prosím shrnout mylné představy, které míváme (rodina, lékaři) o tom, co potřebuje těžce nemocný člověk? A co bychom mu naopak mohli nabídnout, vhodně ho podpořit?

Většina nemocných nepotřebuje klamné útěchy, ale spíš citlivě podanou pravdu o svém stavu, a to v té míře, v jaké o ni sami stojí.

Nemocnému nepomáhají věty typu „na to nemysli“, „budeš zase zdráv“, „hovořme o něčem veselejším“ apod., když chce mluvit o svých starostech, pochybách a obavách. Člověk potřebuje odejít z tohoto světa smířen a vyrovnán, ne umlčen či „ubaven“.

I v závěru života potřebuje většina lidí „mít pro co nebo pro koho žít“. Proto jen někdy potřebuje vážně nemocný, ale komunikující člověk úplný klid. Většinou až do jistého stupně oslabení se potřebuje zaměstnávat něčím, co ho poutá, zajímá, ale neničí.

Nabídnout bychom mu měli (kromě tlumení bolesti, ošetřování, pomoci s administrativními či organizačními věcmi apod.) naslouchající uši a chápavé srdce. Mnohem méně hovořící ústa, ještě méně jakékoliv poučování, jak má těžkosti snášet.

Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný, Th.D.

Římskokatolický kněz, teolog a autor duchovní literatury. Je mimo jiné spoluzakladatelem a členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a vyučujícím pastorálních oborů na KTF UK. V r. 2011 jej papež Benedikt XVI. jmenoval čestným prelátem Jeho Svatosti, v r. 2009 se stal kanovníkem Vyšehradské kapituly, od r. 2015 je jejím proboštem. Je autorem řady knih, přednášek a odborných článků.