Hlavní navigace

Nemocná psychika: Místo manžela nastrčili mimozemšťana

Tomáš Novák

Capgrasův fenomén je soubor příznaků, který vede k chybnému – v lepším případě zkreslenému – vnímání reálného světa. Je známkou duševního onemocnění. Nemocný nejčastěji tvrdí, že jeho blízký člověk se stal někým jiným, byl nahrazen dvojníkem.

Doba čtení: 5 minut

Název fenoménu je dán příjmením francouzského psychiatra Josepha Capgrase (1873–1950). Ten vše popsal jako první v roce 1923. Šlo o kazuistiku jeho pacientky – paní M.

Dáma se obrátila na policii s tím, že jak jejího manžela, tak i mnohé další osoby kolem ní nahradili dvojníci. Nešlo o pouhý omyl. Byl to příznak duševního onemocnění. Tj. blud a zrakové iluze.

Iluze dvojníka: z manžela je mimozemšťan

Postižený si je jistý, že to, co on sám vnímá, je skutečnost. Vše je jinak. Tzv. iluze dvojníka je argumenty nevyvratitelná. Nastala totiž porucha vnímání známých subjektů nebo objektů. Nemocný tvrdí, že blízcí kolem něj – namátkou třeba manželka, kolega, soused – nejsou těmi, jimiž původně byli. Ne že by u nich šlo o pouhou změnu postoje, názorů, hodnot. Postižený přísahá, že došlo k fyzické záměně. Původní osoby byly nahrazeny. Jsou tudíž někým jiným. Například kolega v práci je špionem. Nejčastěji se – v takto postižené mysli – jedná o tajné agenty, mimozemšťany, roboty atd. Vůči „dvojníkům“ se mnohdy objevuje agresivita.

Přečtěte si: Když marodí duše, tělo začne chřadnout

Podobně mohou být – údajně rafinovaně – nahrazeny i různé objekty. Vesměs ty nacházející se v blízkosti nemocného.

Capgrasův fenomén se vyskytuje u diagnózy snad nejvážnější duševní choroby – paranoidní schizofrenie. Ovšem nejen tam. Může být následkem organických poškození mozku, různých neurodegenerativních onemocnění. V „papírech na hlavu“ bývá psána v této souvislosti i demence, Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba. Stát se to může i po intoxikaci drogami. Mezi příčinami byla ojediněle popsána i mimořádně silná migréna.

Mezi možné varianty onemocnění patří i stav „já jsem někdo jiný“. Dotyčný se sám začne považovat za svého dvojníka.

Joseph Capgras a Jean Reboul-Lachaux (což byl spoluautor objevného článku) fenomén nejdříve považovali za příznak hysterie. Posléze zjistili, že jde o něco závažnějšího.

Do jakéhosi sběrného koše s nálepkou „hysterické reakce na stres“ se může dostat i jiná, okolím často neodhalená choroba. Nazývá se disociační fuga a provází ji ztráta paměti.

Zapomněli, kým byli

Lékařský slovník v rámci této diagnózy hovoří o náhlém opuštění domova doprovázeném různě dlouho trvajícím stavem porušeného vědomí. Jednání postiženého v jeho – řekněme – druhém životě je velmi nenápadné. Nijak na sebe neupozorňuje.

Jde o poměrně vzácnou poruchu doprovázenou úplnou amnézií. Tento odborný termín je klíčem k porozumění toho, co se v dané souvislosti děje.

Amnézie – ztráta paměti

Pomineme-li variantu dětskou – neschopnost vybavit si vzpomínky na první roky života, u dospělých může být:

  • amnézie anterográdní – jedná se o neschopnost vštípit si do paměti nové informace a zážitky po spouštěcím podnětu,
  • amnézie retrográdní – neschopnost vybavit si poznatky a zážitky uchované před spouštěcím stimulem. Tj. před vznikem amnézie.

Amnézie je ztráta paměti zasahující explicitní (sémantickou nebo epizodickou) paměť. Může jí předcházet zranění. Viníkem může být i intoxikace. Snad nejznámější je „alkoholové okénko“ mající občas charakter impozantního „okna“. Uvažovat lze i o slábnutí intelektu a demenci (Alzheimerova choroba, některé formy epilepsie).

Nejpozoruhodnější zde je amnézie psychogenní. Vyskytuje se u některých výraznějších neurotických obtíží. Mnohdy jde o třeba jen subjektivní pocit ohrožení (přičemž překlad latinského slova fuga je únik, útěk). Zajímavé je, že se zde obvykle nevyskytuje úzkost.

Začít jinde a jinak

V rámci disociační poruchy, fugy, postižený podniká cestu – v odborné literatuře charakterizovanou jako „nečekanou, avšak spořádanou“. Během cesty – eventuálně i poté, co se usadí někde zcela jinde, než žil původně – se chová sociálně zcela přiměřeně. Na odchod z původního domova si nepamatuje. Popsané může vzniknout v souvislosti s původním, byť již naprosto zapomenutým prožitkem katastrofické situace (jak bylo zmíněno, latinsky je fuga útěk). Nastává obvykle pramálo podezřelá změna všech možných charakteristik lidského života s výjimkou gender. Pokusy změnit pohlaví zde zaznamenány nebyly.

Kdysi býval popsaný stav připisován rozličným, více méně tajemným, parapsychologickým vlivům. Modernější pojetí vychází z hypotézy nesnesitelného stresu. Ten údajně nabývá takové intenzity, že nemocnému vlastně nic jiného nezbývá než „zavřít dveře“ za předchozím životem. Učiní to neobyčejně důkladně. Vytvoří novou identitu nejen pro okolí, ale i – se vším všudy – pro sebe samotného. Ostatně pojem disociace v názvu znamená „odštěpení“. Zde dle zmíněné hypotézy jde o jakési „odpadnutí“ části paměti od vědomí. Situace nenastává na základě volného úsilí oběti.

Paměť si vybírá, mnohé znalosti zůstanou i v novém životě

Do jisté míry to není nic neobvyklého. Lidé si zcela běžně sami vytvářejí osobní verzi vlastní životní cesty. Nejedno selhání vytěsní, nebo alespoň prezentují jako pochopitelnou „poznanou nutnost“, i když nezbytné nebylo.

U fugy se „odštěpí “ přesně to, co je svým způsobem pohodlné zapomenout. Zůstávají mnohé znalosti použitelné v „novém životě“. Stává se, že po určité době popsaná amnézie mizí. Přesněji jedna její forma je vystřídána druhou. Vrátí se vědomí o původní – skutečné identitě. „Zdravý nemocný“ se pak diví, kde a v jakých podmínkách se ocitl. Nevzpomíná si ani na to, co v čase fugy činil. Určitě nejde o cílevědomé, rafinované předstírání a podvod. Někteří odborníci proto uvažují o velmi intenzivním a univerzálním obranném mechanismu lidského Já.

Příběh pana Pollyho

Román Herberta George Wellse líčí bezútěšný život a bankrot anglického maloměšťáka, zločin, kterým se vyprostí z nesnesitelného prostředí, a nový život, v němž najde splnění svých skromných tužeb: začít jinde a jinak.

Psychiatr R. M. Youngson uvažuje u takto diagnostikovaných pacientů o jakési třetí cestě. V beznaději nechtějí volit vraždu ani sebevraždu. Vědomý útěk a skrývání je pro ně též nepřijatelný. Třetí, zřejmě nejpohodlnější cestu nabízí fuga. Změnit (nevědomky) stav vědomí a začít znova – jinde a jinak… To je dosti lákavá představa. Pohrát si s ní lze nejen nad učebnicí psychiatrie. Doporučenou četbou může být knížka bouřliváka, snílka, revolucionáře, sionisty, socialisty, oblíbeného hosta dámských ložnic, leč ke konci života zatrpklého mrzouta H. G. Wellse Příběh pana Pollyho. V edici Světová četba česky vyšla poprvé v roce 1959. Máte-li přece jen dojem: „Před sebou neuteču,“ vězte, že H. G. Wells chtěl mít na svém hrobě epitaf: „Já jsem vám to říkal…“ – a ani v tom mu vyhověno nebylo.