Hlavní navigace

Nejsme obětí vlastních genů

Lenka Krbcová

ROZHOVOR – Genetika, to není jen věda o DNA. Dnes již víme, že v jistém smyslu dědit můžeme nejenom sklon k onemocnění, ale i zkušenosti, prožitky, postoje, modely chování. A když se nám je podaří změnit, můžeme díky tomu ovlivnit i chování genů a tím své zdraví a celý život.

Doba čtení: 18 minut

Sdílet

Taťána Maříková působila po celý svůj profesní život na Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a ve Fakultní nemocnici v Motole, kde se věnovala oblasti klinické genetiky se zaměřením na neurogenetiku. U svých pacientů si povšimla, že přestože je trápí různé zdravotní potíže, mají všichni něco společného – obdobný životní příběh. Začala se zajímat o faktory, jimiž můžeme své genetické nastavení významně ovlivnit, a o vědu, která tyto procesy zkoumá – epigenetiku. Své čtyřicetileté zkušenosti i poznatky vědy nyní popsala v knize Genetika v širších souvislostech. Rozbíjí jí vžitou představu o výlučné řídicí roli genů nad našimi vlastnostmi, chováním i zdravím.

Jací byli vaši pacienti?

Soustřeďovaly se ke mně děti, které měly těžké motorické nebo mentální hendikepy, i dospělí s neurologickými obtížemi, například ztráceli pohybové schopnosti, třeba schopnost chodit. Dělala jsem s nimi rodokmeny, zaměřovali jsme se zejména na nemoci v rodině. Ale zvláštní bylo, že oni většinou v rodokmenu nic podobného neměli. Zajímala jsem se i o jejich životy a postupně mi to došlo: Vždyť oni jsou si vzájemně podobní jako podle šuplery! Zjistila jsem, že mají stejný životní příběh. To byl posléze první z důvodů k napsání knihy. Uvědomila jsem si, že jsou to lidé, kteří ztratili smysl života a cíl. Měli potíže s dětmi, manželství se jim rozpadlo, přišli o práci, nebo se báli, že o ni přijdou. Většinou měli i stejnou anamnézu – byli obézní, měli hypertenzi, ženy byly po gynekologických operacích… V té době se začala rozvíjet epigenetika, obor, který studuje faktory ovlivňující fungování genů a tím nepřímo dědičnost. Byl prokázán například vliv stravy a dalších faktorů tzv. životního stylu. A všechno do sebe začalo zapadat.

Říkáte, že chování svých genů můžeme ovlivnit?

Svou genetickou výbavu máme zapsanou ve známé dvoušroubovici – DNA a tu lze již dnes přečíst testováním v laboratoři, tzv. sekvenací. Ale to všechno nic neznamená pro to, jak naše geny budou fungovat.

O tom, jaký gen se v konkrétní buňce sepne, v jaký čas a jak dlouho bude aktivní, tzn. kolik genového produktu se vytvoří, o tom vůbec není rozhodnuto v rámci DNA. Jde o chemickou regulaci, která není uvnitř DNA, ale vně. Jsou známy dva mechanismy epigenetické regulace: metylace části DNA – dusíkatých bází a acetylace bílkovinné kostry, kolem které se DNA obtáčí, tzv. histonů. Zatím se přesně neví, co konkrétně tyto chemické procesy způsobuje. Ale ví se, že je ovlivňují určité obecné mechanismy, například strava, dýchání, meditace, fyzická aktivita a spánek a samozřejmě další, dosud neznámé faktory.

Narodíme se tedy s určitou genovou výbavou, což neovlivníme, ale můžeme ovlivnit, jakým způsobem se geny budou chovat?

Ano, můžeme ovlivnit, jakým způsobem budou fungovat. Funkční regulace probíhá mimo DNA, právě tím se zabývá epigenetika, ve významu „vláda nad genetikou“. Epigenetika, to jsou znalosti o tom, které faktory změní například metylační genetický vzorec. Lze to přirovnat k hodné a zlé sudičce – zlá sudička může způsobit změnu – mutaci DNA. Hodná sudička způsobí, že se navenek tato mutace projeví málo, nebo vůbec ne. A těmito hodnými sudičkami částečně můžeme být my sami sobě. Jedním z hlavních cílů mé knihy je proto sdělit lidem, že pro rozvoj nemocí – kromě těch vyložené genetických – není primární naše základní genová výbava, tzv. genotyp. U většiny onemocnění, často označovaných jako civilizační, například rakoviny, ischemické choroby srdeční, psychiatrických onemocnění, alergií atd., vstupují do hry jak geny, tak prostředí, které ovlivňuje jejich fungování.

Jak začínají choroby?

Sbírají se postupně určité predisponující faktory. Některé jsou vrozené, to je ta genetická „predispozice“, další se objevují během života a obvykle se označují jako faktory prostředí. My ho vnímáme spíše ve smyslu „životního prostředí“, jakou vodu pijeme, jaký vzduch dýcháme… Ale vytváříme si také své vnitřní prostředí. A pokud žijeme v módu, kdy neustále řešíme problémy, cítíme úzkost, vztek, agresi, na buněčné úrovni to vyvolává reakci: „Bojuj, nebo uteč!“ Buňka se pak nemůže regenerovat. To je nejjednodušší vysvětlení toho, proč je psychika tak podstatná.

Psychikou ovládáme sami sebe, na určité události si vytváříme odlišné postoje. Prostřednictvím emocí, které jsou vlastně reakcemi na určité zevní podněty, je v organismu okamžitě vyvolána kaskáda fyziologických procesů přímo ovlivňujících funkci všech buněk napříč orgánovými systémy. Pozitivními emocemi vyvoláváme spíše regenerační buněčné procesy, negativními emocemi obranné mechanismy. Pokud obranné mechanismy přetrvávají dlouhou dobu, jsme nejenom nespokojení a strádáme psychicky. Často to vede k tomu, že se u nás vyvine onemocnění a následuje začarovaný kruh – protože jsme nemocní, naše emoce jsou ještě negativnější, přidávají se další nemoci a tak dále.

Lékaři dnes sice řeknou: „Vy se moc stresujete,“ ale nikdo zatím neumí problém uchopit. Přitom psychosomatika je podstatná. Již je celkem známé, že zdraví můžeme změnit například stravou či dýcháním, ale tyto širší souvislosti zatím lidé příliš nechápou. Mezi geny a prostředí je třeba ještě vložit psýché.

Vy to přibližujete na modelu trojúhelníku (geny-psýché-prostředí, jak zní ostatně i podtitul vaší knihy), současně uvádíte pět důležitých aspektů: bio, psycho, socio, energo a duchovno.

Organismus je složitý systém a kromě vlivů biologických, fyziologických a chemických jsou tu další vlivy, které my opomíjíme, a naši předci na ně naopak kladli velký důraz. Ve všech sférách našeho života to funguje v těchto pěti rovinách. Podívejme se na příklad stravy. „Bio“ – jídlo má svoji biologickou funkci, obsahuje bílkoviny, cukry a tuky, které metabolizujeme. Zároveň, když stravu přijímáme, tak ji vnímáme všemi smysly. Tím se dostáváme k „psycho“ – s jídlem souvisí emoce, vnímáme chuť, vůni, barvu, ale třeba i způsob servírování a prostřený stůl. „Socio“ – při jídle se často s někým setkáváme, děláme různé dohody, komunikujeme. „Energo“ – strava má samozřejmě energetickou funkci, dává nám živiny. A „duchovno“? Naši předci si stravy vážili, děkovali za ni božstvům či Bohu, ale pro nás je to naprostá samozřejmost a není to dobře.

To samé lze pozorovat u dýchání. Je to biologická funkce, má vliv i na psychiku – máme například různá meditační dechová cvičení. Když spolu komunikujeme, vnímáme dech druhého, zda je zrychlený, klidný, vysílá to k nám určité signály. Energie – to je jasné, jde o výměnu plynů. Duchovno je tu také – třeba holotropním dýcháním se můžete dostat až do transpersonálních stavů…

Vraťme se ještě zpět k vašim pacientům a jejich životním příběhům…

Nejen příběhy pacientů, ale také vědecké publikace ukazují další věc, totiž že se v rodinách opakují určité události, které lze sledovat v časové ose. Uveďme konkrétní příklad: Babička ve třiceti letech ovdověla, protože dědeček padl za 1. světové války, vychovala tři dcery. Jedna z nich převzala „generálskou hůl“ a vědomí, že si ženy vystačí samy. Vdala se, ve třiceti se rozvedla a tak dále… jako by to byly zakódované příběhy. Ale je to tím, že děti zdědí schéma, reakce na určité události. Dcery žen, které kdysi ovdověly, dědí model, že muže potřebují jen pro to, aby měly děti. Muž má dvě volby. Buď v rodině setrvat, protože je zodpovědný, pak to často neustojí zdravotně a třeba i předčasně zemře, protože je nepotřebný. Nebo od rodiny odejde… Viděla jsem i případ, kdy žena ovdověla před čtyřicítkou a to samé se opakovalo u jejích dvou dcer zhruba ve stejném věku. Mohou to být i náhody, ale tři muži umřou v jedné rodině v takto mladém věku? Jedná se o tzv. genosociogram rodiny, který je velmi podstatný a lze s určitostí předpokládat, že není zakódován v genech.

Již v počátcích své praxe jsem při studiu konkrétních rodin viděla, že v genetické praxi nelze vysvětlit vše jenom analýzou genetické výbavy. V té době se však předpokládal genetický determinismus tvrdící, že odhalením genetické výbavy lze dosti přesně předpovědět budoucí osud nositele. Proto jsem se tehdy zajímala i o různé tzv. alternativní metody, například reiki nebo Silvovu metodu kontroly mysli. Zjistila jsem, že funguje něco, co nemůžeme vysvětlit jenom medicínskými pojmy. Až spolu s nástupem epigenetiky jsem si začala dávat dohromady souvislosti. Ukázalo se, že nejsou jen geny, ale že je také negenetická dědičnost. To je něco, co si neseme od svých předků. Říkám tomu s nadsázkou „buněčná paměť“. Naši předci v něco věřili, měli určitý styl života, a i když my to třeba racionálně popíráme, nějaká stopa v nás zůstala. V rodové zátěži je proto třeba sledovat nejen údaje zdravotní, ale také sociální a psychologické. A ty vystopovat lze, nejlépe po co nejvíce generací, nejméně však po generace tři.

Epigenetické studie prokázaly vliv:

vědomých procesů:

  • stravy
  • dýchání
  • spánku
  • meditace
  • fyzické aktivity

nevědomých procesů:

  • individuální zátěže
  • rodových zátěží
  • společenských zátěží
  • archetypálních souvislostí
  • dalších vlivů

Naši předci měli tradiční léčbu, styl života, stravu, myšlení. „Odkázali“ nám i rodinná tabu, „o tom se mluví, o tom se nemluví“. Zděděná tabu či traumata máme i na společenské úrovni (u nás například otázku, zda Beneš udělal chybu, nebo ne, Sudety ap.). Pokud si toto nezpracujeme na individuální úrovni, budeme pořád žít ve svých schématech. Vidím to sama na sobě. Vím, jaké dělám chyby, jak jsem emotivní, co mě rozčiluje, zpracovávám si to… Ale stejně, když se příště dostanu do určité situace, jedu podle svého zaběhnutého schématu a zase to může být špatně.

Ale víte o tom…

Tak, a to je ten první krok. Je potřeba, aby lidé o tom přemýšleli, obraceli se do svého nitra. Jak se říká: Jak nahoře, tak dole, jak zvenčí, tak i uvnitř. Není to tak, že naše nevědomí je to peklo, které si děláme sami sobě? Proto je strašně důležité vědět, odkud pocházím. Já třeba závidím šlechticům, ne snad tituly, ale jejich příběh. To, že se mohou podívat do dvanáctého století, čím byl prapradědeček významný. Dostávají tak informace, proč se chovají tak, jak se chovají. Proto také jsou většinou psychicky hodně vyrovnaní, přestože třeba přišli o své majetky. Když vidím jejich potomky, říkám si: „To je pan Někdo!“ A není to tím, že se narodil s titulem, ale tím, že má pozitivní příběh hluboko do minulosti. To je něco, co bychom si měli všichni, každý na své úrovni, uvědomit a zpracovat. Ptát se nejenom na to, na co umřel dědeček a babička, což je hodně důležité, ale také na to, jaké měli osudy. Byli ve válce, je v rodě něco, za co by se styděli? Děti si někdy „nesou vinu“. Proto jsem začala říkat, že genetika musí studovat věci v širších souvislostech, to není jen v genech.

Jak se vám dařilo všechny tyto souvislosti uplatňovat v praxi, u svých pacientů?

Svých pacientů, kteří měli neurodegenerativní potíže, ale genetické testy nic neodhalily, jsem se ptala na jejich historii a životy: „Mysleli jste v životě na sebe? Splňovali jste si cíle, které jste si dali jako mladí? Čekali jste víc od svého partnera, od svých dětí?“ Oni se jakoby v minulosti upozadili a nemoc vznikla také z toho, že ignorovali své potřeby a nenásledovali své životní cíle. Pacienti na mě koukali a říkali: „Ale takhle se nás nikdo nikdy nezeptal.“ Jenže to je to nejdůležitější, nemoc je důsledek.

A co jste jim tedy poradila?

Važte si sami sebe. Začněte třeba nejjednoduššími knihami o pozitivním myšlení, motivační literaturou, výběr je velký a každý si najde svoji cestu. Nestačí si poručit, že budete pouze pozitivní, musíte zpracovat i negativní emoce. Vyberte si metodu, v podstatě je jedno, jestli to budou meditace, jóga, rodinné konstelace nebo něco jiného; ale musíte tomu věřit a vybrat si dobrého terapeuta, je tu totiž mnoho šarlatánů. Lidem to pomáhalo, jak těm s potvrzenou diagnózou, tak i bez ní. Jenom to, že člověk začne přemýšlet o sobě, je první krok. Tím začne hledat důvody, proč onemocněl, a to je začátek ke změně postoje. Vážit si sám sebe jako člověka, to je hlavní podmínka toho, abychom byli spokojení a možná i zdraví. Dokud se hledáme, jsme nejistí, nebudeme ani spokojení, ani zdraví, ani dobří rodiče, partneři, spolupracovníci…

Což je i jedno z poselství vaší knihy, že nejsme pasivními oběťmi svých genů.

To byl druhý důvod k napsání knihy. Upozornit, že nejsme rukojmí genů. Můžeme je hodně ovlivnit, mimo jiné postojem ke svému rodu. Vaše babička měla nějaký styl života, dělala ty a ty chyby, ke konci strádala tak a tak. Je třeba si říct: „Ano, ale to už není můj život, to byl život mé babičky. Vím, že dělala tyto chyby, a já se jich vyvaruji.“ Samozřejmě je otázka, jestli to takto stačí, jen si to říct. Je potřeba zpracovat poznatek nejenom vědomě, ale také „přesvědčit své nevědomí“. Věřím tomu, že když někdo bude naprosto přesvědčen i o zcela absurdní věci, že ho uzdraví, a to natolik, že to přijme i jeho nevědomí, tak se jeho zdravotní stav zlepší. Třeba o tom, že mu pomůže, když bude každou noc obíhat náměstí, třikrát, zleva doprava, nebo půjde k nějakému léčiteli. I klasická medicína prokázala takovýto tzv. placebo efekt. Důležité je, že to zpracuje až na nevědomou úroveň. Zní to iracionálně. Člověk tomu opravdu musí věřit, aby se dostal na úroveň nevědomí, nestačí „to si přeju“.


Ilustrace Miroslav Houšť

Genetička Taťána Maříková oslovuje širokou veřejnost a upozorňuje na faktory, kterými můžeme významně ovlivnit své genetické nastavení. K tématu napsala knihu Genetika v širších souvislostech (Starý most, 2018)

V knize i mimo ni spojujete vědění mnoha různých směrů, včetně těch někdy západní vědou a medicínou opomíjených či vysmívaných…

Na mnohé úvahy se naši někteří odborníci dívají skepticky. Máme klapky na očích, jak ukazuje třeba příklad psychiatra Stanislava Grofa, ve světě uznávaného objevitele metody holotropního dýchání. Naše psychiatrie ho neuznává, bere ho spíše jako pavědce. Přitom i díky němu jsme v šedesátých letech byli jednou z prvních zemí, která do psychiatrie přinesla léčbu pomocí LSD. A najednou se nyní výzkumy k účinku LSD v klinických studiích vracejí.

Původem jsem pediatr, proto uvedu jednoduchý příklad: známe tzv. syndrom náhlého úmrtí kojence. Nikdo neví, proč dítě – náhle a bez zřejmé příčiny – zemře. Nejprve se objevila doporučení, že děti musí spát na bříšku, aby nedošlo k aspiraci a úmrtí. Jenže nějaké dítě na bříšku umřelo, takže za pár let se publikovalo, jak je to riskantní, a doporučení, aby miminka spala jen na zádech… Na tomto jednoduchém příkladu chci ukázat, že v naší medicíně fungujeme metodou „pokus-omyl“. Máme počty pacientů, srovnávací studie, slepé studie a dvojité slepé studie, prostě přesně stanovené metody vědeckého zkoumání. Ale není to nic jiného, než že se vezme určitá skupina, pak se vezme další konkrétní skupina a vzájemně se statisticky porovná. Často se však sečtou i „hrušky s jablky“, a buďto hypotéza vyjde statisticky významně, nebo nevýznamně. A samozřejmě záleží mnohdy na průraznosti odborníků, jak se sami umí prodat. Pak všichni opakují, jak je daný vědec dobrý, a záleží na tom, jak je dotyčný erudovaný a jak dlouho tento samospád vydrží. Než se třeba řekne: „Ona to byla hloupost,“ musí se najít někdo, kdo má tu kuráž. Skupina odborníků si stojí za svým a přece jim nějaký mladý nedouk nebude říkat něco jiného. Porazit dogma nebývá jednoduché. Situace není nikdy úplně jednoznačná. Co tím chci říct? Že se často potlačením dogmatu objeví objevené. A ještě něco: Zlenivěli jsme a na každý neduh chceme lék, protože spolknout prášek je jednodušší než se půl dne potit nebo podstoupit terapii, která není úplně komfortní.

Zapomínáme na věci, které fungovaly?

Zpochybnili jsme tradice. Naše medicína se chová, jako by před sto lety bylo vakuum. Vždyť lidé se tehdy také léčili. Měli jiné spektrum nemocí, umírali zejména na infekční choroby. My jsme si sice prodloužili věk, ale máme strašně dlouhý čas života v nemoci. Lidé se léčí od středního věku, nad padesát má každý nějaké léky, nad šedesát pět nebo deset léků, a vlastně neexistuje zdravého člověka. Choroby, kterými dnes trpíme, byly dříve mnohem vzácnější. Spektrum nemocí se mění, nemohu to svádět jenom na medicínu, způsobuje to změna stylu života a životního prostředí. My máme dojem, že dříve bylo všechno špatně. Ale možná ta změna nastala proto, že imunitní systém potřebuje proti něčemu bojovat. A když nemá proti čemu, obrací se proti nám a jsou z toho autoimunitní onemocnění, alergie ad.

Musíme si říct, že toho neznámého je tolik, že musíme mít pokoru. Neříkat: my už víme všechno. Toto je dle mého dobře si uvědomit a být pokorní a tolerantní. Podívejme se do Německa, tam nikdo nebojuje proti alternativním metodám. Navzdory odmítání alternativních metod u nás, lidé je vyhledávají, protože nejsou spokojení s naší klasickou medicínou. A není to chybou medicíny, ale chybou systému. Nikdo je nevyslechne, doktoři jsou přetížení, nemají čas se jim dostatečně věnovat. V mnoha zdravotnických zařízeních panují špatné mezilidské vztahy. Já si však vážím naší medicíny; na podmínky, které tu mají, jsou doktoři skutečně skvělí a řada z nich se obětuje pacientům. Ale většinou jedou na jakéhosi autopilota, nemají čas a energii o věcech přemýšlet, ztrácejí kreativitu. Jenže vždycky je zdravé pochybovat. Ale u nás nemůžete vybočit, musíte být v mainstreamu. Na všechno jsou příručky, jakákoli inovace je podezřelá. A toto mi v našem systému hrozně vadilo.

V posledních letech – na základě svých znalostí a zkušeností z genetické praxe – se snaží o co nejkomplexnější chápání dědičnosti s důrazem na vliv negenetických faktorů na projevy genů
Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

V posledních letech – na základě svých znalostí a zkušeností z genetické praxe – se snaží o co nejkomplexnější chápání dědičnosti s důrazem na vliv negenetických faktorů na projevy genů

V knize proto uvádím jak přístupy západní vědy, tak i alternativní. A to souvisí i s dalším, třetím důvodem pro napsání knihy: aby se smyly propasti mezi alternativními přístupy a přísně vědeckými. Protože – a to mi vadí asi úplně nejvíc – když si lékař řekne, že bude využívat i alternativní postupy, musí to různě obcházet. Možno doložit na problému tradiční čínské medicíny v České republice. Každý lékař je nucen se držet Hippokratovy přísahy, resp. Lékařského slibu, že bude léčit na základě vědeckého poznání. Jakákoliv alternativní metoda je považována za rozporuplnou, neodpovídající současným vědeckým poznatkům. Proto se lékaři praktikující alternativní metody dostávají do konfliktu s Lékařskou komorou. Následně to vede k tomu, že alternativní metody může dělat kdokoliv kromě lékařů, tedy i naprostí šarlatáni. Nemají v sobě žádnou lékařskou etiku, jde jim zejména o byznys, metody si nechávají patentovat a navzájem se soudí. Nemají například ani povědomí o anatomii, fyziologii a dalších medicínských aspektech. Proto si myslím, že by bylo lepší, kdyby alternativní metody mohli dělat lékaři. Tím by se vliv šarlatánů snížil a mohli by se více omezit až eliminovat. Ale i někteří doktoři sklouznou k honbě za penězi, slibují nemožné. Bylo by lepší, kdyby ty dva nesmiřitelné tábory táhly za jeden provaz. Ve Francii či v Německu je to zcela běžné, u nás to možná souvisí s postkomunistickou netolerantností k jinakosti a závistí.

Když mluvíte o byznysu… Co si myslíte o genetických testech, které mají ukázat, jaká onemocnění s určitou mírou pravděpodobnosti člověku hrozí?

Je to velmi problematické. Pokud si neuvědomíme, že genetika není jen v genech, staneme se rukojmími firem, které dělají tato genetická testování DNA. Představte si, že máte v rodině určitou genetickou zátěž, nějaká nemoc se objevuje opakovaně. A vy si řeknete: „Babička spáchala sebevraždu, maminka je depresivní, co bude se mnou? Vždyť mě to čeká taky.“ Jenom to, že si to vůbec připustíte, není to ten podnět, že k tomu skutečně dojde? A představte si, že se „odhalíte do naha“ před firmou, která vám vyšetří x genů naráz a řekne třeba: „Vy máte riziko karcinomu prsu.“ A co teď? Do roka onemocníte. Ale z čeho? Z toho rizika, z toho, že vám to někdo napsal, nebo nejspíše z obojího?

Není to černobílé, nemůžeme tyto testy odmítnout, někomu to může pomoci… Ale je třeba vědět, že když vám nevyjde predispozice, vůbec to neznamená, že danou nemocí neonemocníte. Například dva geny, které se testují u rakoviny prsu, se nevyskytují ani u jednoho procenta pacientek. Necháte se otestovat, napíší vám, že nemáte mutaci, a vy si řeknete: „Tak to já jsem bez rizika!“ Ne! Neznamená to nic jiného, než že nemáte vyšší riziko z rodiny, ale máte riziko obecně populační. A to byl další z důvodů, proč jsem se rozhodla psát knihu: aby lidé nebyli rukojmími lékařů a genetických testů. Řeknou vám: „Babička měla rakovinu, to běžte na genetiku.“ To může mít dvojí efekt. Buď vám tu mutaci zjistí, pak se predispozice stane osmdesátiprocentní jistotou, k čemuž je ovšem vhodná psychická příprava. Ale když vám řeknou, že danou mutaci v genu nemáte, tak riziko u vás je pořád to samé jako u každé jiné ženy. Samozřejmě pokud babička měla zmíněnou rakovinu v netypicky nízkém věku, pak riziko máte vyšší, a to i v případě, že výsledek byl negativní. Pouhé sdělení výsledku genetických testů je bez dostatečné a správné interpretace a následného srozumitelného vysvětlení spíše na škodu.

A testovat novorozené děti na mnoho genů za účelem zjištění, jakými chorobami je dítě ohroženo? To mi vůbec nepřijde dobré. V současné době není dostatek informací pro správnou interpretaci takto širokého genetického testování. Navíc jakékoliv genetické testování je podmíněno podpisem tzv. informovaného souhlasu vyšetřovaného. Nabídnuté testy mohou být samozřejmě odmítnuty. Rozhodnutí rodičů nechat dítě otestovat bere vyšetřovanému dítěti do budoucna možnost volby nebýt testován na geny predisponující k chorobám. A to považuji za nesprávné.

Jaké je tedy hlavní poselství vaší knihy?

Byla bych ráda, kdyby lidé na své individuální úrovni znovu přijali, že jsme každý sám sobě zodpovědný za své zdraví. Dřív to lidé věděli. A to je ta hlavní zpráva: buďte každý zodpovědným sám za sebe, nenechte se zmanipulovat jinými, ať už to je v osobním životě, či v medicíně.

Doc. MUDr. Taťána Maříková, CSc.

Působila celý svůj profesní život na Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK a ve FN v Motole v oblasti klinické genetiky se zaměřením na neurogenetiku. Je autorkou odborné knihy Neurogenetika (Maxdorf, 2004). V posledních letech – na základě svých znalostí a zkušeností z genetické praxe – se snaží o co nejkomplexnější chápání dědičnosti s důrazem na vliv negenetických faktorů na projevy genů. Přednáškovou činností oslovuje srozumitelným způsobem širokou veřejnost a upozorňuje na faktory, kterými můžeme své genetické nastavení významně ovlivnit. K tématu napsala knihu Genetika v širších souvislostech (Starý most, 2018).