Hlavní navigace

Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělý

Tomáš Novák

Pokud matka dceru nechce, lze předpokládat, že dcera bude mít jednou komplikace v partnerských vztazích. Původně „nechtěné“ muže provází životem zvýšená kriminalita i vyšší psychiatrická nemocnost.

Doba čtení: 4 minuty

Stalo se 22. 12. 1919. Novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek s dvěma kamarády zašli na předsváteční procházku do bílovických lesů. Nedaleko tamní myslivny uviděli ve sněhu, na podložce z větví, malou, chudě oblečenou, notně podchlazenou holčičku. Pánové nelenili, maličkou zabalili do svých kabátů a spěchali k četnické stanici. Odtud byl přivolán sanitní vůz z dětské nemocnice. Lékaři diagnostikovali zápal plic. To v době předpenicilinové byla velmi nebezpečná choroba. Stal se malý zázrak a vše dobře dopadlo. Šestnáctiměsíční dítko, zachránci posléze pojmenované Liduška, přežilo. Posléze ji – dceru velmi chudé nádenice a válečného zajatce, již repatriovaného Rusa – vychovali pěstouni. Dívka rostla do krásy. Roku 1938 se vdala, manžel byl středoškolský profesor. Spolu pak měli a dobře vychovali čtyři děti. Liduška svoji ledovou anabázi přežila o hezkých sedmdesát osm let. Zemřela 9. 1. 1997.

Nad výše popsaným příběhem jsem mnohokrát vzpomenul na slova světově uznávaného dětského psychologa, profesora Zdeňka Matějčka. Říkával: „Kdysi bývala hlavním motivem odložení dítěte z nechtěného těhotenství bída a obava ze společenského odsudku mámy i ‚parchanta‘. Dnes je to jiné, mnohem složitější.“

Maminko, ty mě nechceš?

Pan profesor byl mj. iniciátorem ve světě proslulého výzkumu „pozdní následky psychické deprivace (strádání) a subdeprivace (částečného strádání)“. Zaměřil se na již dospělé muže a ženy pocházející z prokazatelně nechtěných těhotenství. Po určité době byli z původní – často neúplné – rodiny odebráni. Přešli do různých forem náhradní péče – jak „rodinné“, tak „domovské“.

Inspirací k tomuto výzkumu nebyl Liduščin příběh. Sehrály ji dnes již klasické výzkumy manželů Harlowových z počátku šedesátých let minulého století. Američané sledovali vývoj opičích mláďat. Nezjistili „nic nového pod sluncem“. Ideální pro zdárný vývoj nejsou žádné experimenty. Nejlepší je docela obyčejná raná péče matkou a normální styk s jinými mláďaty. Každá deprivační odchylka (ve smyslu citového, sociálního nebo podnětového strádání) je nebezpečná.

TIP: Nedostatek úplně první lásky: prapříčina problémů

Americký psycholog Harry Harlow proslul zejména pokusy s opicemi
Autor: on Wikipedia.org / Achen1997, podle licence: CC BY-SA 4.0

Americký psycholog Harry Harlow proslul zejména pokusy s opicemi

Coby odbočka perlička. Zkoušelo se mimo jiné, zda lze opici naučit mluvit, třebas primitivně. Dostalo se jí naprosto stejné péče jako jejímu lidskému vrstevníkovi stejného věku. Výzkum byl posléze na žádost matky dítěte přerušen. Opička nevydávala lidská slova. Chlapeček ovšem řeč zanedbával a s oblibou vydával stejné skřeky jako „opičí brácha“.

Když vyrostou „nechtěné“ děti

Zpět k českému výzkumu. Za vcelku prokázané bývá považováno tvrzení – ve vážném partnerském vztahu máme podvědomou tendenci chovat se jako naše rodičovská osoba stejného pohlaví. Vybíráme si protějšky připomínající naši rodičovskou osobu odlišného pohlaví. Prof. Matějček přidává méně známý pohled: „Pro úspěšnost v erotických vztazích, konečně i v manželství a v rodinném životě, není rozhodující vliv rodičovské osoby opačného pohlaví. Tj. otce pro dívky a matky pro chlapce. Ještě podstatnější je rodičovský vzor osoby stejného pohlaví.“

Kdyby totiž vzor opačného pohlaví rozhodoval při volbě budoucího partnera, pak by nebyl rozdíl mezi „při narození nechtěnými“ mladými ženami a „chtěnými“ ženami, ať již jsou to jejich „chtěné“ sestry, nebo členky tzv. kontrolní skupiny zdravých, neproblémových žen. Rozdíly jsou, a to statisticky významné. Jinými slovy – pokud matka dceru nechce, lze se zvýšenou pravděpodobností předpokládat, že dcera bude mít jednou komplikace v partnerských vztazích.

Fakt, že původně „nechtěné“ muže provází životem zvýšená kriminalita i vyšší psychiatrická nemocnost, se dal předpokládat. „Nechtění“, tedy deprivovaní muži nebývají navíc schopni vlídně dominantního, ochranitelského chování vůči ženám.

Obě deprivovaná pohlaví pak snad ani nechápou a rozhodně neakceptují „rodinné stříbro“, tzv. kinderstube (řádné výchovy): Základním společenským úkolem muže je chránit ženu a děti. Deprivovaní muži neznají „gender ochranitelství“. Obvykle ovládají poměrně dobře jak hulvátství, tak i parazitování. Svojí slabostí a sociální neobratností ovšem přitahují pečovatelsko-protektivní vlohy mnohých žen. Proti nim se ovšem posléze infantilně bouří. Inu, jsou manželčiným „prvním dítětem“. Pomalu, ale jistě „směřují do puberty“ a coby mnozí jiní (výrazně mladší puberťáci) zlobí maminky.

„Nechtěnost“ poznamenává ženy v dospělosti méně než muže

Zde si dovolím pana profesora doplnit. Někteří hoši popsaného typu zhruba kolem čtyřicítky, ba i padesátky dospějí do stádia, kdy je „maminka“ coby starostlivá žena do nepohody rozčiluje. Mnohdy je po čase přímo očarují dojemně bezradná kukadla výrazně mladších paní a dívek – vesměs otcovsky deprivovaných.

Aby to bylo ještě složitější, tito původně deprivovaní hledači opravdu velké lásky mohou oprávněně tvrdit: „Dalekáť cesta má, marné volání…!“ Těžko, přetěžko najdete ženu, jež by vás měla ráda vskutku bezpodmínečně, supermateřsky a bez toho, že by od vás přece jen (občas) něco očekávala. Vrcholem pak bývá finanční negramotnost partnerek. Nedokáží pochopit, že velcí hoši potřebují (relativně) velké kapesné. Tj. přinejmenším sami pro sebe spotřebují vše, co vydělají.

Deprivované – původně nechtěné – ženy ve svých milostných vztazích tápou. Typicky „vletí do každé otevřené náruče“. Nadměrnou dominanci muže pak mylně vnímají jako projev lásky a ochranitelství.

Poměrně početná je skupina žen, jež směs původní deprivace s následnou frustrací dovede až ke zbožňování dětí, k tendenci za ně bojovat do posledního dechu. Jestliže nad jejich vztahem s partnerem Amor rezignuje, mívají ony dámy sklon k „tradičnímu“ extrému typu: „Jdi si, ale děti už neuvidíš.“ V modernější podobě pak střídavou péči vnímají jako kastraci svého mateřství a jistotu bezdomovectví dítka.

Nicméně platí, že původní „nechtěnost“ poznamenává ženy v dospělosti méně než muže. Snad i proto, že děvče potkává obvykle víc pozitivních ženských vzorů, než kolik kladných mužských vzorů vnímá chlapec.

Co s tím?

Zdeněk Matějček parafrázuje závěry Harlowových: „Nejspolehlivější cestou ke zdravému psychosociálnímu vývoji dítěte je nepřipustit psychickou deprivaci či subdeprivaci v raných vývojových stádiích. Tj. nepřipustit ani nechtěné těhotenství a zajistit dítku náležité vzory mužnosti a ženskosti ve vývoji pozdějším.“

Inu, jak (ne)snadné…