Hlavní navigace

Náhradní matky. Donosí dítě, již i gayům

Tomáš Novák

Stačí jedno vajíčko a jedna spermie. Ale kde je vzít? Náhradní, tzv. surogátní mateřství má v ČR a v zahraničí různá pravidla. Nabízejí se desítky výhrad a vážných varování. Ale štěstí nových rodin nelze slovy popsat.

Doba čtení: 5 minut

Příběh první

Je jim kolem čtyřicítky. Žijí spolu šestnáct let v lásce a svornosti, a to v USA. Po třicítce je začala trápit bezdětnost – víc než kdy předtím. Pro to, aby byli co nejdříve tři, učinili vše možné. Podařilo se. Chybička se vloudila jen v tom, že neměli dvojčata. Nechtěli mít jen jedináčka. Dnes mají již dvě děti. Starší Olivii a mladšího Lukase. Nebylo to jednoduché. Mimo jiné i proto, že jejich křestní jména zní Jiří a Rasmusen. Na fotce vypadají báječně. Přesněji jako ilustrace k vtipu: „Každá dívka chce najít urostlého, sympatického, chytrého chlapce. Potíž bývá v tom, že ten báječný muž již svého kluka má.“

V ČR byli první. Těžko říci, zda pozornost, kterou vzbudili, byla zasloužená, nebo nezasloužená, chtěná, nebo nechtěná. V každém případě byla značná. Díky jejich otevřenosti víme, že jim v „zemi neomezených možností“ původně nabízeli odeslání spermatu do Indie s tím, že si s patřičným a nezbytným časovým odstupem přiletí posléze pro miminko. Vyměnit vránu nebo čápa za Boeing nechtěli. Považovali to za nedůstojné. Tak trochu jako obchod s dětmi. Volili hledání na internetu s pomocí specializované agentury. Stal se malý zázrak. Našli sympatickou, vdanou ženu, jež nejednala jen pod tlakem okolností. V „den D“ jí lékaři odebrali dvě vajíčka, oplodnili je předem získaným „biologickým materiálem“ obou pánů a jedno bylo OK. Dvojčata se nepovedla. Pánové posléze sebekriticky uznali, že i to bylo k něčemu dobré. Řečeno lidově – i péče o jedno miminko měli plné kecky.

Získali zkušenosti, vše vyhodnotili jako velký úspěch. A pro velký úspěch zopakovali. Dosti brzy se radovali podruhé. V péči o děti se dobře doplňují. Nad původem oplodňující spermie se nezamýšlejí. Dítka jsou jich obou a basta. K všeobecnému fungování se připojila i matka. V prvním i v druhém případě odstříkávala mateřské mléko. Kojení si pánové vzít nedali. S lahví opatřenou dudlíkem se střídali. Kdo ten den „nekojil“, jel pro onu výživu nejcennější.

Můžeme tím být nadšeni, nebo to považovat za Sodomu-Gomoru. Lze nad tím oprávněně kroutit hlavou. Podstatné ovšem je – na fotografii působí sourozenci jako opravdu krásné, zdravé a od pohledu šťastné děti. Mají dva tatínky a jsou „třikrát člověkem“. Umí totiž anglicky, česky i dánsky.

Příběh druhý

Úvodní věty mohu jen zopakovat. I další dvojici je kolem čtyřicítky. Žijí spolu šestnáct let v lásce a svornosti… Po třicítce je začala trápit bezdětnost víc než kdy předtím. Pro to, aby byli co nejdříve tři, učinili vše možné. Jde o ženu a muže.

Coby psycholog je již dlouho doprovázím různými životními úskalími. Velmi dobře vím, že pro narození dítěte učinili vše možné (a nemožné). Vše marné. Znám jejich pocity bolesti, úzkosti, strachu, trapnosti, ponížení, zoufalství, méněcennosti. Vím, co pro oba znamenal pohled na těhotnou ženu nebo do cizího kočárku. Lze proti tomu vznést mnoho argumentů a rad. Namátkou: „Neupínejte se na početí dítěte. Hledejte pro sebe jiné hodnoty i zájmy. Uvědomte si, že – i bez potomků – nejste na světě sami. Existují i mnohem horší trápení než bezdětnost…“ Zlatá slova. Tesat je lze přímo do kamene, ale postiženým mnohdy nepomohou.

Světlo na konci tunelu zoufalství zde nabídlo náhradní mateřství. První pokus, jež v této souvislosti učinili, byl řekněme amatérský. Nedopadl dobře. Následující pokus byl poučenější a využil i institucionální pomoci. Byl úspěšný. Občas se u mne zastaví táta. Maminka nemá čas. Muž usedne do křesla. Mám dojem, jako by s oním křeslem přímo létal – štěstím. Šťastné ulehčení a spojenost jsou tak zřejmé, až působí přímo nakažlivě. Opět si o tom může myslet každý své. Děťátko je ale opravdu krásné a od pohledu šikovné.

To vše umožnilo náhradní (odborně řečeno surogátní) mateřství.

Náhradní mateřství

Tj. proces, kdy je embryo biologických rodičů donošeno náhradní matkou. Indikace je jasná. Zcela laicky řečeno – vyzkoušelo se již vše možné a jinak to prostě nejde.

Ročně se v posledních letech v ČR rodí náhradním matkám kolem stovky dětí.

Jasně jsou definovány rozličné psychologické, demografické i ekonomické souvislosti. Náhradní matka by měla mít alespoň částečně altruistickou motivaci – chtít pomoci. Věk od zletilosti do devětatřiceti. Pokud jde o osobu příbuznou, lze tolerovat i deset let navíc. „Náhradnice“ by měla mít vlastní dítě a samozřejmě být zdravá. Nejlépe single. Peníze zde nejsou důležité, pokud jsou.

Nákladů je samozřejmě víc než dost. Ty kompenzuje dítkem posléze obdarovaný pár. Žádný ceník neexistuje. V kuloárech se hovoří zhruba o částce odpovídající aktuální průměrné mzdě za deset měsíců.

Umělé oplodnění je tu trošku sci-fi. Spermie nejlépe muže z neplodného páru je použita k oplodnění vajíčka (nejlépe) ženy z onoho páru. Je-li to nutné, mohou být využita i vajíčka anonymní dárkyně. Embryo je poté transferováno náhradní matce. Po otěhotnění uzná muž své otcovství. Po narození se náhradní matka vzdá rodičovských práv a povinností. Otec již bývá v rodném listě uveden. Jeho partnerka pak miminko osvojí. Samozřejmě mohou nastat i komplikace, neboť vskutku platí „jen matka je jistá“. Vše ostatní se pohybuje v jakési právní šedé zóně, byť o trestnou činnost rozhodně nejde.

Nabízejí se desítky výhrad a vážných varování

Prosím nevolejte: Ó časy, ó mravy! Spíše by nás mohlo napadnout: Nic nového pod sluncem. Coby psycholog jsem se v letech 1979–1989 zabýval náhradní rodinnou péčí. Vhodnou rodinu pro tzv. právně volné děti vybíral poradní sbor na tehdejším KNV (krajský národní výbor). Existovala ovšem i varianta „osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům“. Umožňovala KNV a mj. i psychology obejít. Mám dojem, že to bývala větší „divočina“ než výše naznačený postup.

Nabízejí se desítky výhrad a vážných varování. Jsou oprávněná – logicky i eticky. Sdílím je. Jen vzpomínám na výrok profesora Zdeňka Matějčka: „Když se kojenec na vás usměje, není na světě nikoho, kdo by úsměv neopětoval úsměvem.“ Stačí pohlédnout na fotografie dětí vyrostlých z implantovaných embryí a usmívám se, málem od ucha k uchu. Kéž by si lidstvo s pradávným řádem přírody zahrávalo jen způsobem přinášejícím nový život… a ne opačně.