Můžeme staré školství považovat za týrání dětí?

Taky máte pocit, že jste se po vstupu do třídy ocitli o mnoho let zpátky? Děti jsou stále stejné, i ten nedýchatelný vzduch. Věřte však, že za Marie Terezie to bylo po všech stránkách tisíckrát horší.

Učitel se nezřídka uchyloval k tělesným trestům, děti chodily do školy nemyté a bosé, mačkaly se v nevětrané třídě, kde se vůbec nedalo dýchat. Nakolik se jim okysličil mozek, aby mohl pobrat probíranou látku, nevíme, rozhodně však víme, že si během několikahodinové výuky ani nemohly dojít na záchod. Jaké následky to mohlo mít na jejich zdravotním stavu, je zřejmé. Můžeme školství 18. století považovat za týrání dětí?

Učitel na roztrhání

Marie Terezie to myslela dobře, když zavedla povinnou školní docházku. Ovšem možná ani netušila, v jak nuzných podmínkách někdy výuka na vesnicích probíhala. Cílem jejího Všeobecného školního řádu vydaného v roce 1774 bylo šíření gramotnosti i mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva v celé rakouské monarchii. Školy měly být zřizovány ve všech farních obcích, kde bylo v okruhu půl hodiny pěší chůze napočítáno devadesát až sto dětí odpovídajícího věku. Rodiče museli posílat všechny své děti ve věku od šesti do dvanácti let do školy. Zákon sice připouštěl domácí výuku, ale děti musely být, stejně jako je tomu dnes, dvakrát ročně přezkoušeny na příslušné škole. Stupně vzdělání byly čtyři. K předpokladu postoupení do vyšší třídy nepatřil věk ani délka docházky, ale zvládnutí učiva a jakási rozumová vyspělost.

Učilo se čtení, psaní, počítání, tedy takzvané trivium, dále katechismus a různé praktické dovednosti, například přádelnictví, sadařství, včelařství, šití či základy ručních prací. Praktické předměty byly rozděleny podle příslušnosti k pohlaví. Samozřejmostí byla i latina, zeměpis, dějeprava, přírodopis, měřičství, sloh, kreslení, mechanika, stavitelství, náboženství a i výuka k dobrým mravům. Děti se také učily zpívat a hrát na hudební nástroje. Výuka všech dětí různého věku často probíhala hromadně. Některé školy měly pouze jednu třídu, ve které byla spousta různě starých dětí, a učitel byl úplně na roztrhání. Nezřídka se uchyloval k domluvě pomocí metly, která byla údajně jediným povoleným prostředkem k realizaci fyzických trestů, které se směly provádět v krajních případech. Obecně se ale vědělo, že se to zrovna moc nedodržovalo.

TIP: Smíme dítě bíti?

Metla vyhání děti z pekla

Nutno podotknout, že učitelská profese nebyla jednoduchá ani z hlediska pobytu v naprosto nedýchatelné místnosti. Je známo, že k tomu, aby mohl dobře fungovat lidský mozek, je potřeba jeho dostatečné okysličení. Čerstvý vzduch však v uzavřené malé místnosti plné nemytých dětí těžko vyčarujete. Asi není divu, že dětem to učení moc nešlo a kantor ventiloval své napětí rákoskou. Osvícenská pedagogika sice radila s bitím dětí šetřit, přesto bylo často rčení „metla vyhání děti z pekla“ učiněno zadost.

Učitel ve vesnické škole trestá žáka, 1842
Autor: Bildarchiv Pruessischer Kulturbesitz / Theodor Hosemann

Učitel ve vesnické škole trestá žáka, 1842

Nejednalo se pouze o výprasky metlou, ale rodiče doma vymysleli ledacos, například tahání za vlasy a uši, zavírání do komory, klečení na hrachu, stání v koutě nebo přivazování ke stolu. Kromě fyzických trestů se praktikovalo třeba strašení čertem, polednicí, klekánicí, bohužel také i Cikány a Židy, jak píší historici Milena Lenderová, Tomáš Jiránek a Marie Macková v knize Z dějin české každodennosti (Karolinum 2009).

Děti, které se bály tmy, a nebylo jich málo, měly poněkud smůlu, protože takový pobyt ve sklepě či komoře o samotě musel být vcelku výživný. Na malé darebáky platila mnohá rčení, například upadnutí prstů za krádeže, změknutí nosu a zdřevěnění jazyka za lhaní. To se týkalo i onanie.

Galerie: Pohnuté dějiny masturbace

Také učitel svým žákům nadával: „Ty dube, kdákej, až dokdákáš! Už jsem pravil, že máš řezanku v hlavě!“ Od 19. století, kdy se začaly objevovat nové pedagogické směry, se od strašení dětí a tělesných trestů upouštělo, ostatně ani moderní pediatrie to rozhodně nedoporučovala.

Smrad k zalknutí

V publikaci Radostné dětství? – Dítě v Čechách devatenáctého století (Paseka 2006) historikové Milena Lenderová a Karel Rýdl píšou: „Děti se tísnily ve škamnech (masívní dřevěné školní lavice pro dva až tři žáky s opěradlem a zešikmenou psací plochou se žlábkem pro vložení kalamáře), seděly na podlaze, již často tvořila udusaná hlína. Vzduch v místnosti byl nedýchatelný – s tělesnou hygienou to nikdo nepřeháněl, navíc se příliš nevětralo, aby neunikalo drahocenné teplo. V kamnech, která občas čadila, se topilo dřevem, jeho množství bylo přesně stanoveno ve školní fasi, smlouvě, kterou s učitelem uzavíral patron, provozovatel školy. Děti se pochopitelně nepřezouvaly (přezůvky jsou vynálezem až pokročilého 20. století), ostatně pokud to povětrnost jen trochu dovolila, většina jich byla bosa.“

Galerie: Přezůvky – to nejhorší a nejlepší z české základky

Ve starém kalendáři pro učitele z roku 1794 je pro změnu popsána situace ve školní světnici přibližně takto: „Kantor sedí u stolu v obývací světnici bídného domku, ve kterém bydlí se ženou a dětmi, v noční čapce a negližé, s dýmčičkou v ústech, obložen nářadím všeho druhu, které má připraveno k potrestání nezbedných školáčků. Kolem něho stojí nebo sedí žáci v rozmanitém seskupení (…) Kantorova žena hněte těsto, její dospělejší dcera se baví u kamen se známým. Na kolébce křičí dítě a slepice se procházejí s kuřaty mezi školní mládeží, která, obklopena tolikerými věcmi a zážitky, je rozptýlená a nepozorná. Vyučovací pořádek a rozvrh hodin je učiteli španělskou vesnicí…“

V jiných případech děti musely vstávat velmi časně, po celou dobu několikahodinové výuky v místnosti s naprosto nedýchatelným vzduchem nesměly odejít na toaletu, a na závěr vyučování ještě bylo potřeba vydržet nějakou dobu klečet během konání mše. Nezřídka se stalo, že dítě přišlo domů nemocné nebo s nadělením v kalhotách. Obrozenecký učitel František Martin Pelcl si stěžoval na přílišný vliv církve a opomíjení dětského zdraví. Na to se začalo dbát nejdříve koncem 19. století.

Čistota půl zdraví

S hygienou to bylo katastrofální. Děti bylo třeba nabádat k tomu, aby se vůbec občas umyly. Ostatně nebylo ani kde. Kanalizace neexistovala a vody byl nedostatek. Zřizovaly se tedy městské lázně, které měly i vyhrazené dny určené k dispozici školním dětem. Školní lázně však byly u nás propagovány až ke konci 19. století, dětem bylo nařízeno koupat se jednou za tři týdny a chudým dětem ručníky půjčoval třídní učitel. Chlapci měli ke koupání jednu hodinu, dívky o půl hodiny déle. Rodiče dostatečnou hygienu dětem zajistit nemohli, vše bylo jen na učitelích a lékařích. Od roku 1885 nastal konečně posun k lepšímu, v Praze začal na školách působit lékařský dozor, který měl za úkol kontrolovat úroveň hygieny, vytápění i oblékání a zdravotního stavu dětí.

TIP: Školních zubních prohlídek není žádná škoda

V díle nazvaném složitě Cvičení dítek jednokaždého stavu v čtvrtém večerním rozmlouvání z roku 1792 učitel poučuje děti: „Nebudete-li se každého dne mýti, tak porové dírky na těle vašem pomalu a pomalu od špíny se zacpají, a z toho rozličné nemoci přicházívají. Z té příčiny v létě, však na bezpečném a jistém místě, o kterémž víte, že vás tu žádné neštěstí potkati nemůže, častěji se koupejte, v létě i v zimě čistou vodou tváři umývejte, čisté všecko na sobě spořádejte; říkáváme po česku: čistota půl zdraví. Mimo to často také do světnice čerstvé povětří pouštějte a o to pečujte, aby světnice a lehací komora vždy čistotná byla, neboť nečistý puch v světnici jest jako škodlivý jed.“ 

serial_prilohy

Domácí výuka pouze pro bohaté

To domácí výuka vypadala úplně jinak. Byla typická pro bohaté měšťanské rodiny nebo šlechtické vrstvy. Důvody byly prosté: chudé venkovské školy, často v otřesných podmínkách, nebyly pro děti z lepší rodin dost dobré. Proto nezbývalo než potomkům zařídit soukromou výuku nebo je posílat do odpovídajícího soukromého ústavu. Pedagog, student nebo i kněží docházeli do rodiny dvakrát až třikrát týdně. Vyučování probíhalo klidně i osm až deset hodin denně a do programu byl zařazován také tělocvik, jízda na koni, hod míčem, šerm, šplh, v zimě bruslení a podobně.

Dívky se neučily tolika jazykům a matematice, ale spíše estetické výchově, hře na hudební nástroj a všem dovednostem, které měla znát řádná manželka. Hudební vzdělanost často zajišťoval i hudební skladatel. Vedení šlechtických dětí ke sportu a otužování mělo úplně jiný vliv na zdravý rozvoj dětí, než tomu bylo v obecních a měšťanských školách.