Medikům chybí „živí“ pacienti. Komunikaci s nimi se na trenažéru nenaučí

Autor: 1. LF UK

Ne že by medici během studia nezavadili o hospitalizovaného pacienta. Musí, mají na to povinné „kvóty“. Ale mnohdy hrají nad nemocnými přesilovku, k některým chorobám či stavům se dostanou jen obtížně. 1. lékařské fakultě má pomoci spolupráce se společností Agel.

Studentů medicíny přibývá, což je dobrá zpráva. Jenže současně se zkracuje délka hospitalizací pacientů v nemocnicích, snižuje se množství lůžek, řada věcí se řeší ambulantně – což je také dobrá zpráva. V čem je tedy problém? Pro narůstající množství mediků je stále těžší získat během studia zkušenost s „živým pacientem“ v nemocnici. Dalším, byť ne tak zásadním faktorem, je také menší ochota pacientů nechat se vyšetřovat mediky.

„Posláním lékařských fakult je vedle vědeckých a edukačních aktivit zejména příprava studentů a následně specialistů v jednotlivých medicínských oborech. Dříve fakulty spolupracovaly téměř výhradně s tzv. fakultními nemocnicemi, doba však přináší nové požadavky. Medicína se musí vyučovat kontaktně, musí zabezpečovat dostatek praktických zkušeností pro mediky – budoucí lékaře. A toto je stále obtížnější, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí zdravotnictví,“ popisuje prof. Aleksi Šedo, děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1. LF UK).

„Výhoda figurin je, že tohoto pacienta nemůžete zahubit, takže pro nácvik je to bezpečnější varianta. Ale přes všechny tyto výhody figurína nikdy nemůže plnohodnotně nahradit člověka. Člověk má samozřejmě ještě psychický rozměr,“ říká prof. Šedo, děkan 1. LF UK
Autor: 1. LF UK

„Výhoda figurín je, že tohoto pacienta nemůžete zahubit, takže pro nácvik je to bezpečnější varianta. Ale přes všechny tyto výhody figurína nikdy nemůže plnohodnotně nahradit člověka. Člověk má samozřejmě ještě psychický rozměr,“ říká prof. Šedo, děkan 1. LF UK

Fakulta proto potřebuje rozšiřovat svoji klinickou základnu, hledat další nemocnice, kde by se její studenti mohli v praxi vzdělávat. „To je možné ve spolupráci s dalšími důvěryhodnými partnery, proto jsme vytvořili partnerství se společností Agel,“ uvedl děkan.

Hodně studentů, málo pacientů

Přestože lékaři dbají na to, aby přítomnost mediků byla nejenom právně, ale také eticky v pořádku, ne každý pacient s ní souhlasí. Jednou z příčin je právě početní přesila studentů nad pacienty, což někomu nemusí vyhovovat, ale i jiné osobní důvody. „Vždy se o tom s pacienty bavíme, od každého potřebujeme mít písemný souhlas, a to nejenom při hospitalizaci, ale i na ambulanci. Každý si může vybrat, zda k sobě medika pustí, nebo ne,“ popisuje prof. Tomáš Hanuš, proděkan pro klinickou pedagogiku 1. LF UK.

Pro studenty je však možnost dostat se k hospitalizovaným pacientům zásadní. Medici mají přesný plán na každý předmět, v jehož rámci absolvují povinné stáže, a stejně tak je dán rozsah povinné prázdninové praxe. Všichni tak musí během studia splnit určité procedury a výkony. „Každý student dostává na začátku studia bílou knížku, ve které je seznam výkonů, které musí medik během šesti let studia splnit. Mezi nimi jsou například natočení EKG, cévkování pacienta a různá jiná vyšetření. Absolvování všech těchto vyšetření značí dobrou přípravu do začátku kariéry, kdy se bude mladý lékař s těmito výkony dennodenně setkávat,“ říká předseda Spolku mediků českých 1. LF UK Michal Mihalovič. Student pátého ročníku všeobecného lékařství se během svého studia dvakrát dostal na praxi na oddělení transplantační chirurgie v pražském IKEMu. Sehnat dobré místo na stáž v Praze je podle něj vcelku náročné. „Je o ně velký zájem a kapacity na klinikách jsou omezené, proto je nutné si promyslet již v zimním semestru, kde bych měl zájem stáž absolvovat, a co nejdříve kontaktovat oddělení,“ vysvětluje Michal Mihalovič a přibližuje realitu, kdy mnoho studentů mimopražských nebo ze Slovenska často absolvuje stáže v nemocnicích blízko svého domova, čímž se vyhnou problému se sháněním místa.

Přetlak na Prahu je značný, přesto se zatím daří naplňovat studijní plány, jinak to ostatně ani nejde. „Problém je ovšem v tom, že na jedno pracoviště, kde je třicet pacientů, přijde najednou třeba padesát mediků. Všichni mají vyšetřovat, to je prakticky nemožné,“ vysvětluje Tomáš Hanuš. Podle profesora praxe chybí medikům zejména na pediatrii, u lůžek pacientů s intenzivní péčí (z důvodů např. hygienických omezení) a u akutních případů, které nelze namodelovat, naplánovat: „Třeba krvácení ze žaludku, nemůžeme říct, zítra přijďte všichni, v půl deváté tady bude. Akutní stavy pak mohou studenti vidět právě během praxí na odděleních.“

Proto fakulta potřebuje, aby pracovišť, kde se budou moci medici připravovat, bylo více. Vhodným řešením je právě nově uzavřená spolupráce se společností Agel. Tato velká síť soukromých zdravotnických zařízení umožní rozšíření klinické základny pro stáže mediků. Dosud byli odkázáni na kapacitu fakultních zařízení – a na trenažéry.

Medici se hodně naučí na figurínách: umělý pacient pláče a může si i stěžovat

Na pohled běžný nemocniční pokoj, postele, pacienti napojení na přístroje. Ve skutečnosti jsou i tito pacienti přístroje. Jedná se o speciální figuríny sloužící k výuce zdravotníků. Mají například běžící srdeční činnost, studenti tak mohou sledovat jejich EKG a další parametry.

Přestože reálný kontakt s živým pacientem nic nenahradí, mnoho se dá naučit na „modelu“. Modelová medicína je celosvětovým trendem, jednoduše proto, že nabízí obrovské možnosti – jak název napovídá – modelovat. Můžete si „naprogramovat pacienta“, jak potřebujete. „Je to takový robot. Může se potit, může slzet, otevírá a zavírá oči… dokonce si může i stěžovat,“ usmívá se děkan Šedo. Figurína tedy celkem věrně dokáže napodobit patologické stavy u normálního pacienta. „Výhoda je, že tohoto pacienta nemůžete zahubit, takže pro nácvik je to bezpečnější varianta. Ale přes všechny tyto výhody figurína nikdy nemůže plnohodnotně nahradit člověka. Člověk má samozřejmě ještě psychický rozměr,“ říká prof. Šedo s tím, že komunikaci a profesně-etický přístup nelze naprogramovat na modelu. Modelová medicína je tedy jen jednou ze součástí výuky medicíny, kterou na 1. LF podporují. Mají i samostatné pracoviště, které se modelové výuce věnuje. V tomto Centru lékařských simulací se studenti učí šít, intubovat, diagnostikovat, první pomoc, kardiopulmonální resuscitaci… Medik může figuríně dávat třeba injekce: „Zadá podle čárového kódu, o jakou injekci se jedná. Pacient-figurína na injekci reaguje, bere v potaz i kombinace s dalšími látkami a podobně, je to opravdu model, který je velice jemný…“

Studenti si mohou se zdejšími pacienty „pohrát“, vyzkoušet správnost různých postupů, a to bez fatálního rizika. Téměř všechna pracoviště fakulty, kromě toho, že pracují s pacienty na svých klinických pracovištích, provádějí velkou část výuky v tomto centru, kterým projdou všichni medici. „Je to oblast, kterou se snažíme hodně rozvíjet. Bohužel, musíme si na to sami hledat prostředky,“ říká děkan Šedo s tím, že financování lékařského vzdělávání v současnosti stagnuje. Jedná se přitom o mnohamiliónové investice. V současnosti má centrum k dispozici čtyři „komplexní“ figuríny, tedy ty, které jsou „jako živé“ a jejichž cena se pohybuje kolem osmi miliónů za kus dle typu, a několik dalších menších „trenažérů“, jakási torza těl, pro výuku nekomplexních zákroků. Přestože si fakulta tuto formu výuky velmi chválí a hodlá ji do budoucna rozšiřovat, je zřejmé, že jen s figurínami si budoucí lékaři nevystačí.

Je to pocta, říká Agel

Dvaadvacet nemocnic, specializovaná zařízení a tři sta tisíc hospitalizovaných pacientů ročně v České a Slovenské republice. To jsou data společnosti Agel. „Spektrum je velmi různorodé, od běžných nemocnic přes specializovaná centra po zařízení v regionech, kde jsou dominantní sociálně vyloučené skupiny,“ vypočítává Ján Dudra, místopředseda představenstva Agelu, sám vzděláním lékař. Pracoviště, která budou zařazena do spolupráce s 1. LF, musí splňovat odborná kritéria z pohledu možností vzdělávání. „Nejde jen o úroveň medicínskou, ale i možnosti pracoviště poskytovat kvalitně výuku. To jsou faktory, které musíme brát v potaz, když se budeme s fakultou bavit o tom, jaká pracoviště potřebují a která zařadíme mezi výuková.“

Zástupci 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovya společnosti AGEL, a.s., podpisem memoranda stvrdili spolupráci v klinické praxi i akademické medicíně. Zleva prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., děkan 1. lékařské fakulty UK, MUDr. Ján Dudra, Ph.D., MPH, místopředseda představenstva AGEL a.s., prof. MUDr. Tomáš Hanuš, DrSc., proděkan pro klinickou pedagogiku, prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc., přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze
Autor: Vitalia.cz

Zástupci 1. LF UK a společnosti Agel podpisem memoranda stvrdili spolupráci v klinické praxi i akademické medicíně. Zleva prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., děkan 1. lékařské fakulty UK, MUDr. Ján Dudra, Ph.D., MPH, místopředseda představenstva AGEL a.s., prof. MUDr. Tomáš Hanuš, DrSc., proděkan pro klinickou pedagogiku, prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc., přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze

Některá pracoviště Agelu jsou již vytipována, ale Ján Dudra zatím nechce být konkrétní: „Mohlo by to vyvolat očekávání a případné zklamání ze strany pracovišť, která se na tuto možnost vyloženě těší. Je to pro ně prestiž, čest, významný počin, když se o menší oddělení a jeho práci zajímá kapacita z renomovaného pracoviště pražské lékařské fakulty,“ říká s tím, že v jednání je například spolupráce s onkologickou klinikou v čele s prof. Petruželkou.

Onkologie: Sdělovat prognózu se lékaři učí roky

Medici se sice během studia s onkologickými pacienty setkávají v rámci nejrůznějších oddělení, na Onkologické klinice 1. LF UK a VFN se však k nejtěžším případům běžně nedostanou. Je to z etických důvodů, s ohledem na pacienta a jeho rodinu. „Musíme respektovat citlivou situaci,“ vysvětluje dlouholetý přednosta kliniky Luboš Petruželka s tím, že na onkologii i proto nelze mít skupinu třeba deseti mediků, mají tu maximálně dva. Jinak prý onkologičtí pacienti mediky většinou vítají. „Pohovoří s nimi a je to přeci jenom trochu jiný pohled než lékařů z oddělení. Medici nejdou tak úplně do hloubky, je to pro pacienty pozitivní a někteří pacienti se na ně vyloženě těší,“ popisuje profesor.

Na onkologii je možná ještě více než jinde důležitá komunikace s nemocnými. „Na 1. LF se komunikace vyučuje od začátku,“ popisuje prof. Petruželka. „Musí tam být určitá empatie. Kdo chce dělat onkologii, ten se bez ní neobejde.“ Dnešní společnost je podle lékaře přímější než dříve, sdělování diagnózy je samozřejmost, ale s prognózou se musí velmi opatrně. „Musí se dávkovat a to už je umění, které se nedá úplně naučit. Těžko budete mít medika posazeného vedle sebe, když pacientovi říkáte tak závažné věci. Ale studenti s námi chodí na vizity a tam musí poznat, jak se k pacientům chováme, vnímat úctu k nemocnému,“ zdůrazňuje profesor důležitost komunikace s pacienty a vrací se ještě k citlivým momentům sdělování prognózy: „Někdy není nejlepší nemocnému říct: U vás máme statisticky tři měsíce života… Sice to může být pravda, ale my jsme trochu jiná kultura než třeba v Americe, kde se tento přístup více praktikuje. Je velmi obtížné sdělovat tyto informace co nejvhodnějším způsobem.“ Nejtěžší je pak sdělovat rozhodnutí k ukončení léčby: „Musíme pacientovi říct, že už nic dalšího nemáme, a to je strašně těžké. To se medici také musí naučit až při praxi.“

To je něco, co se lékaři učí roky a na trenažéru se to natrénovat nedá.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 1. 2018 22:36