Hlavní navigace

Lékař má být poctivý a v dobré kondici. Tvrdil to už Hippokrates

Taťána Kročková

Možná bychom se dnes mohli pozastavit nad tím, jaké požadavky na provoz lékařského řemesla měli antičtí mudrcové. Věhlasný lékař Hippokrates v tom měl naprosto jasno: lékař má být poctivý, v dobré kondici, spořádaný a zdrženlivý. Jsou dnešní lékaři také takoví?

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Ve starých Hippokratových spisech je uvedena spousta poznatků o vykonávání lékařského povolání. Takzvaný „otec medicíny“ a zakladatel racionálního lékařství Hippokrates (460–370 př. n. l.) vytvořil soubor etických pravidel pro lékaře i soupis jakýchsi ideálních požadavků, které by měl každý člověk, který provozuje lékařskou praxi, splňovat.

Vlastnosti ideálního lékaře

Podle Hippokrata by měl být každý lékař především zdravý a v dobré kondici, aby tím šel příkladem nemocným pacientům a vzbuzoval u nich důvěru v tom, že ví, co dělá. „Budiž zodpovědností lékaře, aby měl zdravou barvu a byl v tak dobré kondici, jak mu umožňuje jeho tělesné založení. Podle názoru většiny lidí se totiž ti, jejichž tělo pěkně nevypadá, nepostarají řádně ani o cizí,“ píše.

Zkusme si představit, jak tento naprosto logický argument funguje v praxi. Realita je mnohdy taková, že přicházíme do ordinace lékaře, který například trpí nadváhou, má špatnou pleť a klepou se mu ruce. Ani si toho nevšimneme, protože jsme zaujati vlastním zdravotním problémem. A málokoho napadne otázka, proč by tento člověk neměl mít svou lékařskou autoritu, když je to vystudovaný doktor medicíny a může nám předepsat léky nebo nás poslat na jakékoliv vyšetření.

Ideální lékař také musí chodit čistý, mít na sobě vhodný šat, užívat vonné masti, jejichž vůně nevyvolává u pacientů podezření. Po duševní stránce by měl žít spořádaným životem, mít dobrou pověst a být dobrý, zdrženlivý, důstojný a lidský. Měl by umět zvážit, kde leží hranice jeho lékařské autority. Hippokrates také zdůrazňuje poctivost. Uvádí, že „styky lékaře s nemocnými totiž nejsou nijak bezvýznamné: nemocní uvádějí sami sebe do závislosti na lékařích a ti jsou neustále v kontaktu se ženami, s mladými dívkami a s nesmírným bohatstvím“. Profesionální chování tedy musí být naprostou nutností.

Ošetřovna musí vyhovovat potřebám pacientů

Otec medicíny dále popisuje důležitost a náležitosti místa, kde lékař své pacienty vyšetřuje. Například doporučuje, aby do místnosti neproudilo ostré světlo, které by mohlo dráždit pacienty se zrakovými obtížemi. Má se také zamezit průvanu, nepoužívat bronzové náčiní kromě nástrojů, protože to považuje za nemístnou okázalost, a doporučuje též podávat pacientům čistou pitnou vodu.

Zajímavé je, že sedátko lékaře by mělo být ve stejné úrovni jako sedátko pacienta a měla by být přímo umístěna naproti sobě. Nemůžeme vědět, zda je tím myšleno praktické hledisko lepšího přístupu k pacientovi kvůli vyšetření, anebo vyjádření rovnocenného vztahu, aby se pacient necítil před lékařem ponížený nebo v nevyhovující pozici.

V Hippokratových spisech najdeme nejen způsoby přístupu k pacientovi, ale i doporučení k používání různých nástrojů a lékařských pomůcek. Antický mudrc podrobně rozebírá i dobré vystupování lékaře a nabádá jej k určité dokonalosti, která jej vyzdvihuje na úroveň boha.

Lékař = bůh?

Hippokrates se domníval, že autorita a moc lékaře, který je obdařen určitým věděním a zachraňuje lidské životy, sice není nezměrná, ale staví jej takřka na úroveň boha. Přisuzuje mu dokonalé lidské vlastnosti a vytváří tak jakýsi ideál lékaře – moudrého filozofa, který dokáže skloubit teoretické znalosti s efektivní praxí. Činí tak ale s určitou pokorou a považuje za božského původu vše, čím lékař vládne. Píše:

Diners_Vanoce2019

„Proto přijměme každou z věcí, které byly řečeny svrchu, a přenesme moudrost do lékařství a lékařství do moudrosti: lékař-filozof je totiž roven bohu. Ony se od ostatních v mnohém liší – vždyť v lékařství je obsaženo vše, co patří k moudrosti: nehamižnost, skromnost, stud, zdrženlivost, názor, úsudek, klid, vytrvalost, čistota, vyjadřování v průpovědích, znalost věcí pro život užitečných a nezbytných, odvržení věcí nečistých, nepověrčivost, božská výtečnost. To všechno mají proti nestřídmosti, obhroublosti, nenasytnosti, touze, kradení, nestoudnosti. Je to poznání těch, kdo za lékařem přicházejí, využití toho, co vede k přátelství, i způsob, jak se chovat k dětem a k majetku. Zajisté je s tím spojena jakási moudrost – a na ní má největší podíl lékař. 

Do mysli díky tomu proniká především vědomí o bozích, neboť panuje názor, že co se týče chorob vůbec a jejich průvodních jevů, je většinou poměr bohů k lékařství velmi uctivý. A lékaři se před bohy sklánějí, neboť moc, již v sobě lékařství má, není nezměrná. Vždyť často mají sice léčbu v rukou lékaři, jejich pacient se však také často zotaví sám od sebe. U bohů má svůj původ vše, čím nyní lékařství vládne. Vždyť jakou cestou jde lékařství v moudrosti? I ta totiž vede od nich! Lékaři o tom takto neuvažují, potvrzují to však věci, jež se dějí v těle a které procházejí celým lékařským uměním: změny formy nebo vlastností, léčení chirurgickou cestou, pomoc dosažená ošetřováním či dietou. Toto nechť je tedy nejdůležitější pro poznání uvedených věcí.“ 

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).