Hlavní navigace

Před dvěma sty lety se Češi dožívali průměrně 30 let. Na jaké nemoci nejčastěji umírali?

13. 9. 2022

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Chtěli byste žít před sto nebo dvě stě lety? Asi těžko, když si uvědomíte, že se kvůli chybějící lékařské péči lidé běžně nedožívali ani čtyřicítky.

Devatenácté století bylo vcelku pokrokové, ale lékařská péče měla do té dnešní ještě hodně daleko. Stále šlo o dobu, kdy průměrná délka lidského života představovala věk kolem třiceti let, kdy každé těhotenství a narození dítěte vyvolávalo v lidech obavu ze smrti a kdy lidé mívali kolem deseti dětí, z nichž se třeba jen polovina dožila dospělosti.

Na jaké nemoci se v historii nejčastěji umíralo a jakého věku se lidé na přelomu 18. a 19. století průměrně dožívali? Historička Milena Lenderová ve své knize Z dějin české každodennosti píše, že ještě v polovině 18. století se v českých zemích lidé dožívali průměrně 25 až 28 let. 

Léčba duševních chorob před sto lety: už se neupalovalo a nemocní nebyli v okovech Přečtěte si také:

Léčba duševních chorob před sto lety: už se neupalovalo a nemocní nebyli v okovech

V polovině 19. století to pak bylo něco přes 30 let, na počátku 20. století 40 let a na jeho konci už 73 let, což je neuvěřitelný nárůst. Vysvětlení zvyšující se kvality a prodlužující se délky života je jasné, stojí za tím zlepšení životních podmínek a lékařské péče.

Epidemie, války a hladomor

Nejčastější příčinou smrti byly epidemie, zejména morová epidemie, která řádila v českých zemích ještě v 18. století. 

Poslední velká morová epidemie v Česku probíhala v letech 1711 až 1715 a zemřelo při ní přes 200 tisíc lidí. Dalšími příčinami úmrtí obyvatel v Čechách v 18. století byly hladomory. Nejhorší hladomor nastal v letech 1771 až 1772, který měl na svědomí smrt více než 250 tisíc lidí. V 19. století se už žádné takové hrůzy díky pokroku neočekávaly, přesto ještě v letech 1843 a 1847 až 1850 zažili obyvatelé Česka velkou bídu a dost krušné časy.

V Evropě se vyskytly opičí neštovice. Proč se nemáme bát epidemie Přečtěte si také:

V Evropě se vyskytly opičí neštovice. Proč se nemáme bát epidemie

Mezi další příčiny úmrtí po moru a hladomoru patřily války a šířící se epidemie tyfu, úplavice nebo neštovic. Černé neštovice kosily děti i dospělé, na přelomu 18. a 19. století v Praze umíralo přes čtyři procenta dětí starších sedmi měsíců a ve velké míře se to týkalo i školních dětí. 

Na konci 18. století na černé neštovice zemřelo 106 400 osob. Právě tuto nemoc dokázalo zastavit očkování Edwarda Jennera, který připravil vakcínu z kravských neštovic. Mezi prvními nadšenci očkování byla i panovnice Marie Terezie, která nechala naočkovat své mladší děti. Očkování proti černým neštovicím se posléze hodně rozšířilo i do sirotčinců a nalezinců a provádělo se bezplatně.

Proti záškrtu se dětem podával petrolej

Další nebezpečnou nemocí, která ohrožovala zejména děti, byl záškrt. Ještě na počátku 20. století umíraly na záškrt malé děti ve velkém počtu. Doporučovaným lékem bylo tehdy kloktání nebo pití petroleje. První očkování proti záškrtu proběhlo v roce 1913, ale více se rozšířilo až v meziválečné době.

V roce 1831 byla do Evropy z Asie zavlečená cholera, která se pak naposledy objevila v letech 1872 až 1873. Jednou z velmi obávaných nemocí byla i tuberkulóza. Na tu umírali ve velké míře chudí lidé, kteří žili v horších podmínkách a měli podlomené zdraví, ale nevyhýbala se ani vyšším vrstvám společnosti. 

Příliv uprchlíků a očkování – máme shánět vakcínu proti tuberkulóze? Přečtěte si také:

Příliv uprchlíků a očkování – máme shánět vakcínu proti tuberkulóze?

V letech 1895 až 1900 v Čechách zemřelo na tuberkulózu 14,6 procenta obyvatel, na Moravě to bylo 16 procent a ve Slezsku 16,6 procenta obyvatel. Spoustu těchto nemocí vymýtilo až očkování. 

Na seniory často čekala žebrota

Staří a nemohoucí lidé, kterých bylo ve společnosti málo, v minulosti vždy stáli na okraji společnosti a v podstatě jen dožívali. Nikdo jim nevěnoval žádnou speciální péči, prostor měli mladí a zdraví lidé, kteří si uměli vybojovat své místo na slunci a měli sílu přežít. 

Na seniory čekala už jen žebrota, starobinec nebo smrt. Pokud měli potomky, ti měli povinnost se o ně postarat, ale samozřejmě ne vždy se tak dělo. Povinnost starat se o staré osoby měly od roku 1849 podle domovského zákona také obce, které z tohoto důvodu zřizovaly starobince. Životní podmínky v nich ale nebyly zrovna slavné.

Před sto lety byla seniorů ani ne půlka

Ještě v roce 1910 v českých zemích počet lidí starších šedesáti let nepřekročil devět procent z celkové populace. Velký podíl obyvatelstva tvořily děti nebo mladí pracující lidé. Změna nastala až v polovině 20. století a pochopitelně souvisela s rozvojem lékařské péče, nižší úmrtností a lepší péčí o seniory. Podle statistik, které uvádí Milena Lenderová ve své knize Z dějin české každodennosti, představovali v roce 1950 lidé nad šedesát let věku 11,8 procent celkové populace, v 80. letech už to bylo 15,8 procent a v roce 1995 18 procent.

Co dělat, když senior ztrácí chuť k jídlu Přečtěte si také:

Co dělat, když senior ztrácí chuť k jídlu

V roce 2012 tvořil počet seniorů v celkové populaci 16,2 procent, což je zdánlivě méně než pár let předtím, ale změnila se metodika – šlo o jedince nad 65 let věku. 

Na počátku 20. let 21. století poprvé senioři v historii tvořili celou pětinu obyvatelstva a na konci roku 2021 jich bylo v celkové populaci 20,6 procent. O sto let dříve byl jejich podíl ani ne poloviční. 

Každé těhotenství vzbuzovalo strach ze smrti

V 19. století ale neumírali jen stárnoucí lidé. Byly to v obrovském procentu také děti. Historička Milena Lenderová uvádí, že od narození do jednoho roku umírala ještě v první polovině 19. století více než celá čtvrtina kojenců. V letech 1810 až 1814 to bylo dokonce 28 procent narozených děti. Do věku čtyř let věku pak zemřelo dalších deset procent dětí. 

Každé těhotenství, každé narození v rodině budilo myšlenku na smrt: odtud nutná zpověď před porodem, modlitba v jeho průběhu, odevzdanost při úmrtí dítěte, matky či obou, píše Lenderová. Smrt totiž byla neustále velmi blízko.

Pohřbívání zaživa? Mohlo se to stát

Pokud někdo zemřel, bylo třeba ohledat tělo a zjistit, zda je člověk opravdu mrtvý. Mohlo se totiž stát, že byli lidé někdy v nevědomosti pohřbeni i zaživa. V rakouských zemích byla na základě dekretu od roku 1770 zavedena povinná lékařská prohlídka mrtvých, kdy lékař v případě podezření, že má člověk ještě šanci, musel okamžitě začít tělo oživovat.

Pokud zemřela těhotná žena, od šestého měsíce těhotenství měl lékař povinnost zachránit její dítě a provést císařský řez. Od roku 1756 platil dvorní reskript, který určoval, že tělo smí být pohřbeno až 48 hodin poté, kdy nastala smrt. Proto pak také v roce 1791 vznikly první márnice, kam se mrtvá těla ukládala před pohřbem.

Podivné nemoci našich předků. Co vám bylo, když jste měli bělokrevnost nebo psotník? Přečtěte si také:

Podivné nemoci našich předků. Co vám bylo, když jste měli bělokrevnost nebo psotník?

Příkladem takové jedné zdánlivé smrti byla i smrt Františka Mořice, bratra významného moravského šlechtice, cestovatele, mecenáše a altruisty Leopolda I. Berchtolda

Ten utrpěl ze smrti svého bratra trauma, jenž ho přivedlo k tomu, aby se celoživotně zajímal o klinickou smrt a dbal na to, aby se mrtví nepohřbívali hned a aby se s umírajícími zacházelo s velkým respektem a laskavostí. Jeho bratr Mořic, který v roce 1799 zemřel na mor a byl pochován v rodinné hrobce v Brně, byl totiž o nějakou dobu později, když se hrobka otevírala, nalezen na schodech hrobky s okousanou paží, což vedlo k jedinému závěru – František Mořic byl pohřben zaživa.

Zdroje: 

Lenderová M. a kol. Z dějin české každodennosti, Praha: Karolinum 2017

Vitalia.cz: Bratra mu pochovali zaživa… 

Statistikaamy.cz: Seniorů přibývá i přes vyšší úmrtnost 

Český statistický úřad: ČSÚ představil souhrnný pohled na seniory

Autor článku

Externí redaktorka a copywriterka píšící pro webové i tištěné magazíny. Zaměřuje se na oblast zdraví, historie medicíny, psychologie, filozofie, etikoterapie a alternativní medicíny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).