Kněz v nemocnici: Strach ze samoty je často větší než z bolesti

Jde o službu naslouchání, pochopení a podpory. Jaký je význam duchovní péče v nemocnici a v nemoci?

Nemocniční kaplan Leo Zerhau a pastorační asistentka Anna Kostková působí již několik let ve Fakultní nemocnici Brno. Duchovní péče je důležitá nejenom pro nemocné lidi, ale i jejich blízké a zdravotníky, pro celou společnost, říkají.

Jak dlouho ve Fakultní nemocnici Brno působíte? Můžete připomenout některé chvíle, které vám obzvlášť utkvěly v paměti? 

LZ: V nemocnici působím asi patnáct let. Jsou to tváře mnoha lidí, se kterými jsem se setkal, samozřejmě zvláště těch, kteří odešli na druhý břeh. Například jedné mladé ženy, velmi statečné ve své těžké nemoci, která se přiblížila víře a, i když ji potkalo právě během nemoci i v osobním životě mnoho těžkého, snažila se kráčet ve velké upřímnosti před Bohem i lidmi. Vzpomínám na bohoslužbu slouženou tak trochu na divoko v jídelně, když se jednu neděli nenašly klíče od našich obvyklých místností a předmětů. Vzpomínám na řadu lidí, kteří nám vyšli vstříc, na konference Zdravotník-křesťan pořádané ve spolupráci s paní náměstkyní Mičudovou. Za patnáct let je toho hodně.

AK: Ve FN Brno Bohunice působím devět let. Ze začátku jsem se musela naučit orientovat v prostředí nemocnice, které na mne působilo anonymně. Duchovní péče byla v začátcích a já si sama hledala cestu, jak službu uchopit. Postupně se mi povedlo navázat vztahy s personálem na jednotlivých odděleních. Dnes mohu říct, že máme hezkou spolupráci na všech odděleních. Na jednom z oddělení, kde je během roku vyšší úmrtnost, mne vrchní sestra oslovila s tím, zda by se něco v této oblasti nedalo udělat pro pozůstalé a personál. Vrchní sestra a personál měli pocit, že z jejich strany to není zcela uzavřené. Navrhla jsem jim, že každý rok první pondělí v měsíci květnu uspořádáme mši svatou za všechny, kteří zemřeli na jejich oddělení během posledního roku, a pozveme na ni jak personál, tak i pozůstalé rodinné příslušníky. Po mši bylo pak malé pohoštění v refektáři u Kapucínů. Bylo to velice milé setkání a poznávání v jiné rovině. Myslím, že tento rituál pomohl jak rodinám pozůstalých, tak i personálu. V této oblasti je potřeba pečovat i o personál, protože je to práce psychicky i fyzicky náročná.

Pane faráři, v čem spatřujete důležitost duchovní péče v nemocnici? Jaké je poslání nemocničního kaplana? 

LZ: Ta role se dá vyjádřit různě. Myslím, že to byl Nietzsche, ne zrovna přítel náboženství, kdo řekl, že Boha nejde vyhnat z gramatiky. Že je nějak na dně naší řeči. Roli kaplana vidím v těchto hlubších rozhovorech. O naději, o zklamání, o vině, o vztazích, o smyslu. Nemusí to být bůhvíjak složité rozhovory. Ale kaplan má být cvičený tyto věci pojmenovávat a pomoci lidem o nich mluvit. A když se Bůh „v gramatice“ objeví nějak víc, má kaplan nemocnému umět zprostředkovat to, o co žádá, tedy kněze, modlitbu, obřad – podle jeho přání. A nemusí jít jen o pacienty.

V čem spočívají specifika duchovní péče o nemocného člověka? 

LZ: Musí tu být více naslouchání a tichosti, snaha objevit situaci slabosti jako začátek hledání nových jistot. Navíc se mi líbí zajímavý a krásný svět nemocnice – skvělý plod naší civilizace, která staví potřebného člověka do centra pozornosti ostatních i do centra výdobytků jejich inteligence.

AK: V naslouchání a společném hledání potřeb pacienta, jeho vlastních zdrojů, sil a hodnot, jakož i strategií při zvládání nové situace v nemoci. V naplňování spirituálních potřeb nejen pacienta, ale i personálu nemocnice, rodinných příslušníků i těch, kdo za pacientem přicházejí, známých, přátel. V rozhovoru na téma, které si určí nemocný sám. V modlitbě; na přání může provázející katolíkům zajistit udělení svátostí, nekatolíkům návštěvu duchovního jejich vyznání. V hledání smíření se sebou i druhými. V tiché účasti spojené s modlitbou v těžkých chvílích nebo při odcházení z tohoto světa. V přehodnocování smyslu života zvláště v nemoci. V provázení blízkého během nemoci, když s ním nemůže být rodina. Kaplan naslouchá obavám, úzkostem, zmírňuje osamocenost, nejistotu jejich blízkého. Stojí při rodině, když je bezradná a bezmocná.

Jistě se setkáváte s mnoha nevyléčitelně nemocnými pacienty na samém konci života, co tito lidé prožívají a potřebují? 

LZ: Tito lidé v zásadě prožívají to, co ostatní, i když jsou v pokušení cítit se od ostatních odděleni. Myslím, že potřebují hluboké vědomí právě toho, že jsou stále stejně cennými lidmi, že jejich hodnota nespočívá na jejich výkonu a že se jim ostatní snaží právě v jejich slabosti pomoci, že jim na nich záleží. Každý pak svým osobitým způsobem hledá hloubku svého života, svou nejvnitřnější hodnotu, kterou nemůže odnést ani utrpení a smrt.

AK: Potřebují někoho, kdo jim je nablízku, s kým mohou sdílet své úzkosti, strach, obavy. Častokrát řeší vztahy v rodině, odpuštění. Mají potřebu smířit se s nemocí, se sebou, s rodinou, s Bohem. Často se bojí, že při odcházení ze světa budou sami. Strach ze samoty je často větší než z bolesti. Mnohdy nechtějí zatěžovat rodinu, a tak jsou rádi, že se s tím mohou někomu svěřit. Často prosí o modlitbu, svátosti.

Myslíte si, že může být služba nemocničního kaplana využitelná i pro nevěřící – resp. přicházejí za vámi věřící, nebo i nevěřící, kteří hledají kvůli svému aktuálnímu zdravotnímu stavu odpovědi na zásadní životní otázky?

LZ: Já sám se jako kněz setkávám spíše s lidmi, kteří si žádají přímo kněze, ale naše kaplanka Hanka má větší zkušenost i s lidmi různě hledajícími. Ale i já jsem odpovídal na různé otázky – někdy jde jen o to otupit hroty odporu vůči náboženství, kterým se někdo cítil zraněn, někdy jde o službu naslouchání, protože od duchovního lidé očekávají jisté pochopení, i když nesdílí jeho víru. A v našem kulturním prostoru si zkrátka mnoho lidí spojuje nějak náboženství s dobrem, i když nemají víru, takže u duchovního hledají podporu pro svá náročná rozhodování.

AK: Náboženské potřeby mají někteří, ale duchovní potřeby máme všichni bez rozdílu, aniž bychom patřili k nějaké denominaci. Někdo se těžce vyrovnává se ztrátou důstojnosti, když je odkázán se vším na cizí pomoc. Řeší své vztahy, smíření s nemocí, se sebou, rodinou. V nemoci se často člověku promítne celý život, chce dát své věci do pořádku, jak ve svědomí, tak i co se týče otázek majetku, dědictví. Někdy se stane, že je to po prvé, co se setkal s knězem, kaplankou. Jiný zas hledá pomoc přes různé léčebné alternativy a podobně. Člověk v nemoci přehodnotí svůj život, postoje, smysl svého života. Oslovují mne lidé věřící, hledající, vzdálení od Boha, sympatizující s křesťanstvím, je to různé. Jeden mladý hoch, který byl hospitalizován, se procházel po budově a na dveřích uviděl nápis kaple. Vešel dovnitř a byl zvědavý, co se tam děje. Od té doby, i když už je dávno propuštěn do domácího prostředí, kapli navštěvuje. Nikdy mu nikdo o Bohu nic nevyprávěl, prý ve škole se učili o kostelích a kaplích. V kapli jsme se seznámili. Nebo paní se staví v kapli po návštěvě syna na ORIM, který je po havárce, a hladí sochu svaté Anežky a říká mi: „Víte, ta ženská mi moc pomáhá. Já se tady vždy uklidním, i když nejsem věřící.“ Další paní pečuje doma už několik let o svého syna v coma vigile a pravidelně si chodí sem pro posilu a je ráda, když s někým může sdílet svou bolest. Taky se k víře dostala až skrze synovo utrpení. Mladý podnikatel si až díky autonehodě uvědomil, jak se choval ke své ženě, dítěti, podřízeným, rodičům, příbuzným. Během pobytu v nemocnici si uvědomil, že na prvním místě v jeho životě byly peníze, kariéra, a chce to dát do pořádku, změnit. Je dobře, že společnost přichází na to, že je potřeba pečovat nejenom o tělo, ale i o duši.

Zdroj: FN Brno (Ve všech areálech nemocnice je vybudována nemocniční kaple, kde se pravidelně konají bohoslužby.)