Hlavní navigace

Klesá prestiž lékařů? Chirurgie na ústupu z pozice „královny medicíny“

Jarmila Horčáková

Na chirurgický obor se dříve hlásili nejlepší z nejlepších, dnes už je to podle lékařů jinak. Mnoho se změnilo, jak v medicíně, tak požadavky pacientů.

Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Kdo by dnes chtěl studovat chirurgické obory? Prof. Pavel Pafko, emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LK UK a FN Motol, se v knize Kontroverze současné medicíny vyjadřuje ke sporným aspektům týkajícím se oboru chirurgie. Jednou z nich je její obecně klesající prestiž: „Obyvatelstvo cenilo chirurgy více než lékaře, možná také proto, že pokud se rozhodli někoho léčit, byly výsledky jejich práce dobře a rychle čitelné, jak tomu bylo například při otevírání abscesů či napravování zlomenin… Vážnost a respekt k chirurgům přetrvaly do doby před druhou světovou válkou,“ popisuje.

Dnes se v důsledku výrazných změn v medicíně pozice chirurgů mění, protože jejich činnost se redukuje: „Rozvoj dalších medicínských oborů, jako jsou například zobrazovací metody, endoskopie, intenzivní medicína a laboratorní metody umožnily, aby kolegové v těchto oborech převzali velkou část diagnostiky i následné pooperační léče, kterou dříve vykonávali chirurgové,“ doplňuje profesor Pafko.

Tomáš Skalický, vedoucí lékař chirurgické kliniky FN Plzeň, zmiňuje obdobný pohled na prestiž medicíny v článku pro deník Aktuálně.cz. Vnímá nižší kvalitu uchazečů o chirurgické vzdělání a hlavní příčinu vidí v tom, že prestiž ztrácí medicína celkově. Nechodí na ni už ti nejlepší z nejlepších. A o chirurgii jako takovou je zájem ještě menší. Přitom když jsem já končil školu v roce 1989, o chirurgické obory jsme se prali.“ Důvodem je podle něj náročnost oboru: „Chirurg stráví osm hodin na sále bez chvíle odpočinku, a přitom si vydělá stejně jako třeba kožní lékař.“ To potvrzuje i Pavel Pafko: „V našem oboru kontrastují naplněné počty ambulantních chirurgů s jejich nedostatkem v nemocnicích… Nemocniční lékaři jsou objemem povinné přesčasové práce (v současnosti kolem 1000 hodin za rok) kráceni na svém soukromém životě. Přitom tato nevýhoda není dostatečně finančně kompenzována.“

Lékaři jako trosky

Potvrzení této skutečnost najdeme i ve slovech mladého chirurga Všeobecné fakultní nemocnice Šimona Reicha v rozhovoru pro DVTV. Vysvětluje zde, proč si lékaři připadají jako trosky. Situaci ve zdravotnictví popisuje jako otrokářství a tvrdí, že kdyby lékaři doslova nepotili krev, celý systém zkolabuje. Sám vážně uvažuje o odchodu z profese, protože se mu ji naprosto nedaří skloubit se soukromým životem.

Toto expresivní vyjádření částečně potvrzuje i sekce Mladých lékařů ČLK. Ta provedla v červnu roku 2017 rozsáhlý průzkum podmínek dvou tisíc mladých lékařů do pětatřiceti let. Z průzkumu mimo jiné vyplynulo, že průměrně odpracují dotázaní lékaři 55 hodin týdně, 28 % z nich více než 60 hodin, 7 % více než 70 hodin. A že průměrný čistý plat v dotazníku činí 27 486 korun při 55 odpracovaných hodinách týdně, což dělá v průměru 120 korun za hodinu včetně práce v noci a o víkendu. Konkrétněji si o výsledcích průzkumu můžete přečíst zde.

Chirurg má mít pokoru

Další načrtnutá kontroverze v chirurgii, kterou ve svém textu uvádí profesor Pafko, souvisí se skutečností, že jde současně o obor manuální, a nedá se tudíž naučit jen z učebnic. „Mladí kolegové musí při práci vidět kolegy starší a zkušenější. A nejen vidět, ale i provádět. Výcvik je tak závislý na příležitosti operovat, tu mladým lékařům vytváří právě ti starší, zkušenější. Při vědomí, že na tomto principu se nic nezměnilo, jsme svědky další kontroverze, a to ve změně chování mladých vůči starým. Přirozená úcta k učitelům je nahrazena jakousi ‚rovností‘ mladších vůči zkušenějším… Autorita přednosty vůči mladým členům kolektivu musí být dnes mnohdy vynucována.“ Tento názor potvrzuje i Tomáš Skalický. Nastupující generace je podle něj mnohem sebevědomější než ty předcházející. To je obecně samozřejmě skvělé, my jsme takoví nebyli, drželi jsme se spíš při zemi,“ říká. V chirurgii je však podle něj vysoké sebevědomí na škodu. „Sebevědomý chirurg je nebezpečný. Člověk musí být naopak velmi pokorný, jakmile si začne moc myslet a dovolovat, je to špatně.“

Typicky americké volání po sebevědomém projevu na poli chirurgie tedy podle všeho nenachází úrodnou půdu. Jistě se vyplatí být suverénní a v některých profesích má tato vlastnost vyloženě své opodstatnění. Ale v místech, kde jde o život, se s touto vlastností musí zřejmě umět obratně zacházet.

Oba zkušení lékaři touto svou stížností na přehnané sebevědomí svých následovníků současně poukazují na jistou mezigenerační propast ve svém oboru. Od svých mladších kolegů vyžadují více pokory. Dovedu si představit, že sami zažili ve svém profesním mládí obdobné schéma. I oni tehdy museli umět sklonit hlavy před zkušeností svých starších kolegů. A teprve tehdy mohli být do kolektivu úspěšně integrováni. Tento princip se nám může nelíbit, ale musíme věřit, že jeho cílem je připravit takového lékaře, který je připraven pro svůj obor odložit leccos – včetně své hrdosti – stranou.

Budoucí chirurg by měl více stavět z lega

Jedním z nedostatků, který přehnanému sebevědomému postoji zrovna nenahrává, je klesající manuální zručnost studentů. Na její pokles poukazuje v rozhovoru pro BBC profesor chirurgie Roger Kneebone z Královské univerzity v Londýně. Deník Aktuálně.cz v rámci již zmíněného článku oslovil české chirurgy, mají-li stejné mínění o českých studentech. A většina z nich bohužel nepříznivý trend potvrzuje. Vidíme stále se zvyšující počty malých poranění během praktických oborů. Takových případů přibývá každým rokem. Studenti se přitom zraňují častěji, aniž bychom změnili techniku či cokoliv jiného,“ říká prof. Zdeněk Krška, přednosta 1. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Se svým britským kolegou Kneebonem se shoduje i v tom, co současnou situaci způsobilo.

Na lékařské fakulty podle nich přichází nová generace, která v mládí tráví volný čas u počítačů, mobilů a videoherních konzolí namísto stavebnic a rukodělných prací. Kvůli tomu tak dnešní studenti nemají podle Kršky rozvinutou souhru mezi zrakem a jemnou motorikou. Tento názor sdílí i děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy prof. Aleksi Šedo. „Manuální zručnost se formuje velice brzy, ještě v předškolním věku. Proto je dobře, když si dítě nehraje jen s tabletem, ale také třeba s kladívkem, i když se občas klepne do prstu. A dnes bohužel vidíme, že manuální zručnost chybí. Zejména naši anatomové si stěžují, že když přijdou medici v prvním ročníku do pitevny, tak se jich pořeže skalpelem mnohem víc, než tomu bylo dřív,“ uvedl v rozhovoru pro server Vitalia.cz.

Co může ovlivnit pacient

Již citovaný chirurg Šimon Reich na svém blogu v článku Krize českého zdravotnictví v praxi mimo jiného popisuje, jakým způsobem s ním během jeho služby v nemocnici pacienti komunikují. „Omlouvám se, že museli čekat. Operoval jsem akutní případ, přiběhl jsem rovnou ze sálu. Ani se nestačím nadechnout a otec startuje jako stíhačka z letadlové lodi s Tomem Cruisem na palubě rovnou do boje. Prý má s Motolem osobně špatný zkušenosti…“

Způsob komunikace pacienta s lékařem reflektuje ve svém textu také Pavel Pafko. Popisuje, že není ojedinělým jevem, když se pacient bez předchozího objednání domáhá setkání s přednostou. Dále konstatuje: „Zdravotnickou dokumentaci posílají pacienti elektronickou poštou s otázkou vhodnosti chirurgického postupu. (Co tomu říkáš, doktore? Snímky si můžeš vyhledat a prohlédnout v mezinemocniční datové službě podle rodného čísla…). Tento postoj pacientů (jistě ne všech) byl v minulosti neznámý a je nepochybně reflexí stavu společnosti. Argumentace, že dříve nebyl internet, je jistě pravdivá. Osobně ale nepamatuji případ, aby bez předchozího kontaktu a žádosti pacient poslal svoji dokumentaci přímo poštou.“

Dnešní pacient vyžaduje od lékaře především perfektní službu. Nakolik si váží jeho profese, co ví o jeho práci, jak ho vnímá jako člověka? Tyto kategorie pacient jen stěží reflektuje. Je jistě možné, že částečně si za to mohou někteří lékaři díky svému někdy až arogantnímu projevu sami. Ale i když připustíme, že by na takový postoj mohli mít z kompenzačních důvodů a vzhledem k náročnosti svého povolání nárok, pacient tohle nikdy nepochopí a ani to není jeho úloha. Přitom fungující komunikace mezi lékařem a pacientem je alfou-omegou celé medicíny.

TIPLI-tip-mesec

Navzdory konstatování nejen profesora Pafka o klesající prestiži chirurgického oboru, lékařská profese jako taková stále vévodí prestižním povoláním, jak ukazuje poslední průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění z června 2019, kde se lékař suverénně a s náskokem umístil na prvním místě v žebříčku.

Možná bychom se my, pacienti, nemuseli tolik ostýchat a dát najevo tento svůj názor nejen vyplněním dotazníku, ale nejlépe osobně v kontaktu s lékařem samotným. Je-li lékařské povolání především „dřina“ bez úměrné finanční kompenzace, je tu ještě jeden způsob ocenění dobře vykonané práce, a tím je spokojený pacient. Věřím, že o to lékařům v jejich lékařské profesi stejně nejvíce jde a je to nakonec ten hlavní důvod, pro který si své budoucí povolání volili.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).