Hlavní navigace

Když byl hlad, jedly se i veverky

Taťána Kročková

V dnešní době hojnosti a dostatku potravin si jen velice těžko dokážeme představit takovou bídu, že bychom vzali zavděk kůrou ze stromů, práškem z mechu či v lepším případě opečenou veverkou. Neúroda, sucho, nedostatek obilí a základních potravin však byly zcela běžné, a to nejen dvě stě let zpátky. Co všechno lidé jedli, aby přežili?

Doba čtení: 6 minut

Tématika jedlých rostlin a přežití v přírodě nabývá na popularitě. Není ničím neobvyklým přidávat si do salátu květy a lístečky z louky, konzumovat mouku z cvrčků nebo třeba slimáky. Tyto pochoutky byly zcela běžnou stravou našich předků. Mnohé z nich jsou nejen chuťově výtečné, ale také velice zdravé. Možná by bylo nakonec rozumnější vypravit se s košíkem do lesa místo do supermarketu…

Hrůza! Zákaz vaření piva!

V knize Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, která poprvé vyšla v roce 1917, píše její autor Čeněk Zíbrt o tom, že v roce 1571 císař Maxmilián vydal zákaz vaření piva, které se kdysi běžně vařilo v každé domácnosti. Obilí se mělo raději šetřit na chleba, protože byla velká neúroda. Například v roce 1642 při obléhání Olomouce lidé jedli koně a osly. Koňské maso prý bylo dobré, jen se muselo dlouho namáčet ve vodě, aby se vůbec dalo jíst.

Také v roce 1817 byla velká neúroda a hladomor: „Pamatovali si vlastenci čeští r. 1817, jak nedávno, roku 1776, lid chudý jako dobytek trávu a byliny požíval, kůry od stromů hryzl a okousával, seménka sbíral rozličná a polykal, mrchy zcepenělé, psy, kočky, skot, brav a havěť zcepenělou hledal, aby se nasytil. Na tisíce lidu hladem pomřelo, při všem přičinění a napomáhání slavné paměti císaře Josefa II., kterýž na tisíce vozů s obilím z Uher do Čech přivezl a mezi chudé rozdal.“

Jan Jeník, rytíř z Bratřic, ve svých pamětech líčí: „Vezmi dvě libry rejže, jahel nebo hrachu, libru bramborů, libru tykve, půl druhé libry mrkve a též tolik bílé řepy, dvě libry chleba, 28 liber vody a 12 lotů sádla nebo másla. Z toho připravený pokrm vystačí na dva dni k výživě 20 dospělých osob.“ Vydrží čtyři až pět dní, dá se ještě ředit vodou a ohřívat, každá osoba dostane dvě sběračky (libru). To vše je popsáno v úvodu zajímavé knihy, která přibližuje stravu našich předků v dobách velkého nedostatku potravin. Nechybí ani velice působivé recepty. Třeba i dnes najdeme nějakou inspiraci a ochutnáme. Do žab bych se ale nepouštěla…

Voda ze slimáků na pečení chleba

A jaká zvířátka se lovila pro nakrmení hladových dětí? Byly to veverky, ježci, žáby, raci, slimáci, hlemýždi, vrabci, sluky, vrány, potápky, lysky nebo sysli, jejichž nory se vylévaly vodou pro snadnější odchyt. Syslí játra prý byla výborná na vlčí mlhu, což bylo označení pro šedý zákal nebo pro halucinace. Ježek byl chutnější takový, který měl prasečí rypáček. Vynikající pochoutkou byla želví polévka nebo paštika. Želvě se tehdy říkalo šilkréta nebo šilkrůta. Toto slovo pocházelo z němčiny – die Schildkröte. Želva se usmrcovala poněkud krutým způsobem a konzumovalo se pouze maso z pod krunýře, hlava a pracky se usekávaly.

Pokud máte chuť nasbírat si slimáky a zbavit zahradu těchto nevítaných hostů, můžete vyzkoušet následující recept: „Slimáci mají mnoho zvířecího tučného šlemu a velmi příjemnou masitou chuť. Vhodíme je do vařící vody, a tak je usmrtíme, pak je necháme hodinu vařiti, vyndáme je z vody, sundáme jim skořápku, vyčistíme ode vší neřesti, roztlučeme je v hmoždíři, přiléváme při tlučení vřelou vodou, až se hmota zcela ve vodě rozloučí. Hmota šneková, na ten způsob v tekutost roztlučená, dá se do polívky, neb i do jiného jídla, které tím nabude mastnoty pěnící se a velmi příjemné chuti, zvláště když jsme k tomu vzali větší počet slimáků. Zaděláváme-li těsto na chléb takovouto vodou ze slimáků, v níž slimáci vylíčeným způsobem byli roztlučeni, kyne chléb lépe a přibývá hmoty chlebové…“

Do salátu nebo do polévky

Které rostliny se dají přímo jíst? Do salátu přece můžete nasbírat klidně celou louku! Snad jen kromě jedovatého pryskyřníku.

Galerie: Co všechno se dá v přírodě sníst?

Obvykle se sbíraly kopřivy, čekankový kořen, květ i puky, šťovík, špenát, vodní řeřicha, luční špargl (chřest), hlavičky jetele, morušové listí, kozlíček, poupata topolu, břízy, buku či lípy, hulevník, lžičník, toten, bedrník, ptačinec, rozchodník, vojtěška, sedmikráska, locika, proskurník, sléz, hořčice, černohlávek. Jedly se chmelové stonky, bodláky, bršlice kozí noha, nebo dokonce bolševník. Poslední jmenovanou rostlinu raději nezkoušejte, většinou se všude vyskytuje jedovatý druh, který dráždí pokožku.

Z jedlých kořenů byly oblíbenou pochoutkou kostival, kozí brada, pupalka a samozřejmě čekanka nebo mrkev. Čeněk Zíbrt ale píše, že se jedly i hlízy hrachoru, árónu, posedu nebo vstavačů. Nevím, zda se tímto způsobem lidé raději nepokoušeli dobrovolně otrávit namísto smrti hladem, či co je k tomu vedlo. Tyto rostliny jsou totiž poměrně dost jedovaté a některé druhy dnes už i chráněné. Rozhodně se tím nenechte inspirovat. Raději si dejte topinambury známé jako takzvané židovské brambory neboli brambory chudých, které se kdysi konzumovaly ve velkém.

Samozřejmostí byl i sběr hub. Lidé zřejmě dobře věděli, které houby, jak se říká, se dají jíst opakovaně a které pouze jednou.

Galerie: Které houby se pletou? Jedlé a jedovaté se podobají

Zavařování ovoce, příprava kvašené zeleniny na zimu nebo vaření pohanky pak už patřily, oproti výše zmíněnému, ke vcelku normálním stravovacím zvyklostem. Vynikající byly i huspeninové vývary z kostí, které byly překvapivě velice chutné a výživné.

Chleba z mechové mouky

Základní potravinou byl vždy chléb, který se pekl z mouky. Když byla velká neúroda a nedostatek obilí, mlela se mouka opravdu z ledačeho. Buď se míchala s obilím, nebo se používala samostatně. Výjimkou nebyla ani mouka z kaštanů, žaludů, nasušených a pomletých hlaviček červeného jetele, sušených opražených okurek, kořínků pýru, sušených brambor nebo mechu. Oblíbený byl islandský lišejník, kterým se živili Laponci. Mouka z tohoto mechu byla velmi vydatnou a zdravou potravinou, ze které se rovněž pekl chleba.

Když už bylo hodně zle, přišel na řadu prach ze stromové kůry a mouka ze dřeva, kterou se krmil i skot. Z dochovaných zaznamenaných případů po této krmi nejedna kráva „zcepeněla“, tedy uhynula. A když bylo ještě hůř, pekl se chleba z hlíny nebo z obilí napršeného z oblak, jak praví záznamy. Lid tehdy věřil, že jim Bůh při velkém hladomoru z nebe seslal manu pro úlevu hladovějících rodin. Údajně však šlo o semínka orseje.

Podivuhodné náhražky kávy

Jakmile k nám byla v 17. století dovezena káva, stala se nutnou součástí každodenního života a lidé se jí jen velmi těžko dokázali vzdát. Kdysi byla dokonce i na lékařský předpis, a to proti únavě a ospalosti. Podle perské pověsti archanděl Gabriel nabídl chorému prorokovi Mohamedovi kávu jako lék. V dobách bídy a nedostatku se káva nahrazovala kdečím, například praženými žaludy, ječnými kroupami, práškem z upražených a utlučených šípkových jader, z planých třešní, mrkve, červené řepy, které se říkalo cvikla, dále z hrachu, svatojánského chleba, který je dnes známý pod názvem karob, nebo také ze zemských mandlí.

Právě zemské mandle se dnes opět začaly přidávat do některých dražších čokolád. Jedná se o šáchor jedlý, jehož sušené hlízky se dříve používaly jednak v pražené podobě jako náhražka kávy, ale třeba také místo kakaa na výrobu čokolády, na výrobu mandlového mléka, k lisování oleje, pálení kořalky, výrobě pamlsků či vaření cukru. Hlízy šáchoru obsahují hodně vlákniny, oleje i bílkovin, také vápník, hořčík a železo. Jsou vhodnou alternativou pro ty, kteří mají alergii na ořechy.

Dalšími známými náhražkami kávy byly cikorka (čekankový kořen), žito a ječmen. V parodii na Schillerovu Píseň o zvonu z roku 1833 můžeme najít tento text: „Shodo sladká, vrať se k nám! Smiř kuchyni zas a krám. By Evropa nebyla víc mořena z cvekly břečkou, žaludovinou, mrkvovicí, šípkovinou nebo bryndou z cikorie, aby člověk surrogaty (náhražky) pije, zkaziv sobě žaludek a hlavu, zapomněl na spravedlivou kávu…“