Hlavní navigace

Jste v jádru příliš citlivá duše?

Autor: Photo by A. L. on Unsplash, podle licence: Public domain
Tomáš Novák

Zásadním osobním problémem dobráků a lidí nadměrně citlivých je předpoklad: „Myslím to dobře. Proto i ostatní lidé budou jednat tak jako já.“ Naprosto se mýlí.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Jordan Bernt Peterson je kanadský psycholog. Coby docent učil na Harvardu, poté se stal profesorem psychologie v Torontu. Světovou proslulost získal díky své knize 12 pravidel pro život: Lék na chaos. Nedbal kritiků, kteří mu vytýkali zjednodušující přístup k velmi složitým problémům. Ne nadarmo svůj lék na chaos propagoval velkým přednáškovým turné. Dílko se stalo knihou roku, nejlépe prodávanou publikací prostřednictvím zásilkového Amazonu.

Jordan Bernt Peterson
Autor: on Wikipedia.org / Gage Skidmore, podle licence: CC BY-SA 3.0

Jordan Bernt Peterson proslul díky své knize 12 pravidel pro život: Lék na chaos

Názory tohoto bytostného konzervativce se pohybují na pomezí přístupů sociologie, politologie, sociální psychologie a psychopatologie. Klinickou psychologii a poradenství přinejmenším obohatil o vymezení problému „příliš citlivé duše“.

To, co je mnohdy považováno za depresi, to, co vede k poruchám nálady (dysforii), to, co je leckdy negativně hodnoceno jako hysterie, má kořeny ve zmíněné nadměrné citlivosti.

Co vás čeká coby nadměrně citlivého?

Například mylné ztotožňování asertivity a agresivity: Jste slušný člověk, nebo si to o sobě alespoň myslíte. Tudíž na sobě necháte dlouho tzv. dříví štípat. Musíte se přece ovládat. Když se míra vaší tolerance naplní, vybuchnete… pak můžete být i slovně agresivní. To být nechcete. Bude vás to později mrzet. V této souvislosti riskujete psychosomatické problémy. Nejen to. Budete se výrazně podílet na rozvoji začarovaného kruhu typu „poslední kapka – vaše reakce nepřiměřeným výbuchem – omlouvání se – zase necháte na sobě dříví štípat a viz výše…

Váš projev bude charakterizován zdvořilostí a taktem. Zahraniční znalci lidských duší tento taktní přístup popisují následovně:

  • Snaž se, aby partner měl z komunikace maximální prospěch a minimální ztrátu.
  • Dosahuj maxima velkorysosti: Snaž se, abys ty sám měl z komunikace minimální prospěch na úkor druhých.
  • Dosahuj maxima uznání druhým: Omez na minimum kritiku partnera, projevuj mu co největší ocenění.
  • Dosahuj maxima skromnosti: Posiluj v rozhovoru kritičnost k sobě. Zároveň omez na minimum pozitivní hodnocení sama sebe.
  • Dosahuj maxima shody: Omez na minimum neshody a snaž se maximálně rozvinout shodu mezi sebou a partnerem.
  • Dosahuj maxima sympatie: Co nejvíce potlačuj antipatie, snaž se o maximální rozvoj sympatií mezi sebou a partnery v rozhovoru.
  • Dosahuj maxima komunikačního trvání: Udržuj hovor, zabraň mlčení.

Příliš citlivé duše čekají mnohá zklamání

Zdaleka ne však vždy platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Reakce druhých lidí mohou mít k výše popsanému ideálu – vlídnému, vcelku přijatelnému protikladu asertivity – daleko. To samo o sobě přináší zklamání.

Kromě výše uvedeného se může objevit:

Soucit: údajný král lidských vlastností – pocit spoluúčasti na bolesti a trápení druhých. Jde o schopnost vcítění se do trápení druhých a emoční podpora. Jenže občas všeho moc škodí.

Pomáháme-li nést cizí kříž, může to být brána k stavu zvanému neurotičnost. Podle jednoho z klasiků moderní psychologie H. J. Eysencka jde o „obecnou tendenci k neuróze“. Projevuje se citovou vratkostí, kolísáním základní nálady, zvýšenou pohotovostí k úzkosti, zvýšenou psychickou zranitelností.

Zvýšená je zde citlivost na psychickou bolest a zklamání: dotyčný není jen tak schopen „otřepat se a jít dál“. Zklamání nedokáže „hodit za hlavu“. Dlouho v něm přetrvávají.

Sklon příliš se starat o ostatní lidi: člověk domýšlí všemožná rizika jejich chování, chce se trápit za ně. Mimo jiné i přijímat za ně zodpovědnost. Hladit je až „do vyhlazení“ jejich pocitů zodpovědnosti za sebe sama.


Autor: Photo by NeONBRAND on Unsplash, podle licence: Public domain

Příliš citlivé duše mívají sklon až příliš se starat o jiné lidi

Sklon jednat s dospělými, jako by to byly děti, včetně podceňování jejich schopností a snahy po co největší kontrole a mentorování.

Naivita – zejména tzv. černo-bílé vnímání. Neschopnost – obrazně řečeno – přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky.

Snaha vyhnout s konfliktu za každou cenu… ale přitom vnímat onu cenu jako nadměrnou. Mimo jiné snášet těžce vlastní ústupnost.

Tendence nadměrně pomáhat druhým, a to až k sebeobětování. Jinými slovy preferovat zájmy druhých osob před svými zcela oprávněnými zájmy.

Očekávání odměny a ocenění za dobré skutky. Vlastnost souvisí s naivitou. Právě díky ní jen stěží pochopíme Murphyho zákon: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“

Zásadním osobním problémem je zcela mylný předpoklad: „Myslím to dobře. Proto i ostatní lidé budou jednat tak jako já.“

Kolik je na světě „dobráků“?

Odhady jsou dosti optimistické. Podobné osobnostní ladění nacházejí u patnácti až dvaceti procent populace. Ani zde nikdo nikdy nic nemá míti za definitivní. V některé sociální skupině můžete být dejme tomu „dobrák“ a v jiné tzv. „ras“, ve třetí můžete být „něco mezi tím“.


Autor: Photo by Matt Collamer on Unsplash, podle licence: Public domain

Homo sapiens by zřejmě vyhynul, pokud by kategoricky platilo „člověk člověku vlkem“

Proč zvýšeně citlivý – „dobrácký“ osobnostní typ stále existuje? Velmi zjednodušeně řečeno: přírodní zákony jsou mnohdy rozumnější než zákony lidské. Homo sapiens by zřejmě vyhynul, pokud by kategoricky platilo „člověk člověku vlkem“. Pojistkou toho, aby to neplatilo, je tu ona pětina dobrácké populace. Navíc jsou samozřejmě i tací, kdo svůj pozitivní přístup k druhým lidem nezatěžují výše zmíněnými chybami na kráse.

Dobrý člověk ještě žije… ale jak ho poznat?

Doba preferuje ráznou připravenost ke zvládání nových výzev. Rozpaky a vstřícnost mohou být známkou sociálně pozitivního „dobráckého“ vyladění. Obvykle je doprovází snaha přispět ke spokojenosti druhých. Navíc snaha nevytvářet konfliktní situace. To vše ve smyslu: nejsme egoisté a chceme přispět i k dobrému pocitu ostatních lidí.

V rámci řeči těla pak klopení očí vyjadřuje snahu zvládnout a neprojevovat agresivní reakce. Výzkumy pak prokázaly předem odhadnutelný závěr: asertivní, sebejisté, hrdé osobnosti nedávají přednost chování, jež souvisí se soucitem a něhou. Nelze zcela jednoznačně tvrdit, že nadměrně citliví jsou „sluneční lidé“. Tj. osoby soucitné a něžné. Pověstná chybička se vloudí podle psychologa J. B. Petersona v tom, že nadměrná citlivost vede k frustraci, k hromadění zklamání a někdy i zlosti. Když ji dobráci nedokáží patřičně ventilovat, vzniká deprese. Ostatně, světově uznávaný psycholog, profesor Zdeněk Matějček, říkával: „Deprese a agrese jsou jablíčka z jednoho stromu.“

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).